# Ústavní soud, sp. zn. III.ÚS 3317/11

- Soud: Ústavní soud
- Spisová značka: III.ÚS 3317/11
- ECLI: ECLI:CZ:US:2011:3.US.3317.11.2
- Typ rozhodnutí: Usnesení
- Datum rozhodnutí: 8. 12. 2011
- Datum zveřejnění: 5. 1. 2012
- Předmět řízení: právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
- Klíčová slova: procesní postup, vyloučení, žaloba/na plnění
- Dotčené předpisy: 2/1993 Sb., čl. 36 odst.1; 99/1963 Sb., § 112 odst.2, § 97 odst.1, § 97 odst.2, § 98

## Výrok

Ústavní stížnost se odmítá.

## Odůvodnění

V ústavní stížnosti, vycházející z ustanovení § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákona o Ústavním soudu"), stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud - pro porušení ustanovení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny"), ustanovení čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústavy"), ustanovení čl. 14 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech a ustanovení čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod - zrušil v záhlaví označené usnesení nalézacího soudu, vydané v její občanskoprávní věci.

Ústavní stížností napadeným usnesením Okresního soudu v Břeclavi byl vzájemný návrh stěžovatelky (žalované) na zaplacení částky 362 043 Kč žalobcem Ing. P. V. vyloučen k samostatnému projednání a rozhodnutí.

Stěžovatelka má za to, že okresní soud měl vzájemný návrh v části nepřesahující výši žalobcova nároku (103 441 Kč) posoudit jako její obranu proti žalobě, a pakliže tak neučinil, porušil ustanovení § 98 o. s. ř. a postupoval i v rozporu s konstantní judikaturou (stěžovatelka odkazuje na nález Ústavního soudu ve věci sp. zn. II. ÚS 159/97).

Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].

Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.

Návrhy zjevně neopodstatněné jsou zvláštní kategorií návrhů zakotvenou v ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu; podle tohoto ustanovení přísluší Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení odmítnout návrh, který sice splňuje všechny zákonem stanovené procesní náležitosti, nicméně je bez jakýchkoli důvodných pochybností a bez nutnosti dalšího podrobného zkoumání zřejmé, že mu nelze vyhovět. Hlavním účelem možnosti odmítnout návrh pro jeho zjevnou neopodstatněnost zjednodušenou procedurou řízení je vyloučit z řízení návrhy, které z hlediska svého obsahu zjevně nesplňují samotný smysl řízení před Ústavním soudem.

Právě tak je tomu v dané věci.

V prvé řadě je třeba zdůraznit, že stěžovatelka v ústavní stížnosti nikterak nedává najevo, proč by - i případné - pochybení okresního soudu při vyloučení jejího návrhu (žaloby) mělo mít ústavněprávně relevantní konsekvence, resp. jak by jím mohlo být zasaženo do jejích ústavně chráněných základních práv, jde-li o procesní rozhodnutí o vedení řízení, jež nadto nemusí být odůvodněno (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 12. 2006 sp. zn. II. ÚS 430/06).

Odvolání na nález Ústavního soudu ve věci sp. zn. II. ÚS 159/97 (potažmo lze odkázat i na rozhodnutí Vrchního soudu v Praze sp. zn. 5 Cmo 76/94, uveřejněné pod č. 50/96 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek) není případné proto, že v těchto případech nebylo pochyb o povaze "projevu žalovaného" jakožto směřujícího k započtení vlastní pohledávky proti pohledávce, již v řízení uplatnil žalobce. Stěžovatelka v dané věci přehlíží, že nikoli ve všech případech, kdy proti peněžité pohledávce je uplatněna pohledávka rovněž peněžitá, jde o situaci, na kterou míří jí dovolávané ustanovení § 98 o. s. ř.; to se totiž uplatní jen v těch výjimečných situacích (oproti upraveným v § 97 odst. 1, 2 o. s. ř.), kdy žalovaný uplatnil svoji pohledávku k započtení, což není samozřejmostí, neboť přirozeným předpokladem takového postupu je, že žalovaný pohledávku žalobce uznává, anebo je srozuměn s tím, že se jí neubrání jinak, než vyvoláním jejího zániku započtením s pohledávkou vlastní. Není-li zde kompenzačního projevu podle hmotného práva, pak nemůže jít o nic jiného, než o vzájemný návrh podle ustanovení § 97 odst. 1 o. s. ř., který vyloučit k samostatnému projednání (§ 97 odst. 2 o. s. ř.) samozřejmě lze.

Tyto podmínky, za kterých by byla - byť jen podústavně, z pohledu procesního práva - vytknutelná kolize s ustanovením § 98 o. s. ř., však za splněné stěžovatelka v ústavní stížnosti ani netvrdí, vycházejíc zjevně z (nesprávného) předpokladu, že postačí již sama existence "vzájemných" pohledávek, které jsou pohledávkami peněžitými. Excerpta z komentářové literatury (Drápal, L., Bureš, J. a kol.: Občanský soudní řád I. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 636 - 642), předestřená stěžovatelkou v rovině zcela obecné, k doložení existence potřebných poměrů konkrétních způsobilá nejsou.

Senát Ústavního soudu proto ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu usnesením (bez jednání) odmítl.

---

[Kanonická webová stránka](https://pravnianalyza.cz/judikaty/us/III-US-3317/11-2)