# Ústavní soud, sp. zn. III.ÚS 3304/21

- Soud: Ústavní soud
- Spisová značka: III.ÚS 3304/21
- ECLI: ECLI:CZ:US:2022:3.US.3304.21.1
- Typ rozhodnutí: Usnesení
- Datum rozhodnutí: 18. 1. 2022
- Datum zveřejnění: 23. 2. 2022
- Předmět řízení: právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
- Klíčová slova: škoda/náhrada, náklady řízení
- Dotčené předpisy: 2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1; 99/1963 Sb., § 142 odst.3

## Abstrakt

Analytická právní věta

Při posouzení přiměřenosti opatření obecné povahy musí soud v návaznosti na námitky dotčené osoby logicky a přesvědčivě odůvodnit aprobaci extrémně rozdílného přístupu správního orgánu při úpravě obdobných činností. Pokud tak neučiní, poruší právo účastníka řízení na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

Návrh a řízení před Ústavním soudem

Na návrh stěžovatele spolku Yacht Club Vranovská přehrada, z. s., zrušil III. senát Ústavního soudu nálezem ze dne 24. 1. 2023 v řízení podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozsudek Nejvyššího správního soudu č. j. 10 As 144/2019-59 ze dne 30. září 2021 a rozsudek Krajského soudu v Brně č. j. 65 A 17/2018-169 ze dne 6. března 2019 pro porušení čl. 36 odst. 1 Listiny.

Narativní část

Stěžovatel se návrhem podle § 101a a násl. soudního řádu správního domáhal zrušení části opatření obecné povahy Krajského úřadu Jihomoravského kraje, kterou byla mimo jiné zakázána plavba plavidel se spalovacím motorem, což stěžovatele omezuje v provozování jachetních sportů na Vranovské přehradě. Podle stěžovatele je tento regulativ v rozporu s vyhláškou č. 46/2015 Sb., v jejíž příloze č. 2 jsou uvedeny povrchové vody, které jsou účelovými vodními cestami, na nichž je upraveno užívání k plavbě malými plavidly se spalovacím motorem o výkonu nejvýše 10 kW, a do této přílohy je zařazena i Vranovská přehrada. Zákaz je podle stěžovatele rozporný rovněž s některými ustanoveními vodního zákona (zákon č. 254/2001 Sb.), který umožňuje zakázat či omezit činnosti, které jednoznačně poškozují nebo ohrožují vodní zdroj, nikoliv činnosti, u kterých je pouze jakýsi blíže nespecifikovaný předpoklad, že "mohou ohrozit vodní zdroj". Krajský soud návrh stěžovatele zamítl. Neúspěšná byla také jeho kasační stížnost.

Odůvodnění rozhodnutí Ústavního soudu

Ústavní soud nejprve uvedl, že opatření obecné povahy představuje tzv. smíšený správní akt, kombinující prvky právních aktů individuálních a normativních. Podle § 171 in fine správního řádu opatření obecné povahy není právním předpisem ani správním rozhodnutím. Jelikož nejde o právní předpis, ale o jinou (smíšenou) formu činnosti veřejné správy, již ze zásady právnosti a zákonnosti zakotvené v § 2 odst. 1 správního řádu vyplývá, že opatření obecné povahy musí být nejen v souladu se zákony, ale i podzákonnými právními předpisy. Základní zásady činnosti správních orgánů přitom dopadají na všechny postupy správních orgánů při výkonu veřejné správy, včetně procesu vydávání opatření obecné povahy. Opatřením obecné povahy tudíž může docházet toliko ke konkretizaci zákonné povinnosti, nikoliv k ukládání nových povinností, jež zákon neobsahuje.

Ústavní soud nepřisvědčil argumentaci Nejvyššího správního soudu, že předmět a účel právní úpravy zakotvené v § 7 odst. 5 vodního zákona na straně jedné a v § 30 odst. 1 téhož zákona na straně druhé, je odlišný. Jak vyplývá již z prostého znění předmětných ustanovení i z jejich objektivně-teleologického výkladu, v obou případech je smyslem a účelem předmětné regulace (mimo jiné) ochrana jakosti vod. V případě vyhlášky vydávané Ministerstvem dopravy k provedení § 7 odst. 5 vodního zákona je tento účel nejenže jasně vtělen přímo do textu předmětného zákonného ustanovení, ale je zajištěn i procesně tím, že Ministerstvo dopravy vydá vyhlášku "v dohodě s Ministerstvem životního prostředí ve spolupráci s Ministerstvem zemědělství". Povoluje-li vyhláška coby podzákonný právní předpis, který byl vydán mimo jiné za účelem zajištění ochrany jakosti vod, plavbu plavidel se spalovacím motorem o výkonu nejvýše 10kW, správní orgán vydávající opatření obecné povahy je tímto (byť podzákonným) právním předpisem podle § 2 odst. 1 správního řádu vázán, a nemůže jej ani na základě § 30 odst. 1 vodního zákona "negovat" vlastním opatřením obecné povahy do té míry, že plavbu týmž plavidlům na téže vodní ploše zcela znemožní.

Ústavní soud dále shledal, že obecné soudy v daném případě náležitě neposoudily kritérium proporcionality v užším slova smyslu (tj. úměrnost následku vůči sledovanému cíli). Dle Ústavního soudu nelze již z logiky věci odhlédnout od toho, že napadený regulativ opatření obecné povahy na jedné straně sice (v rozporu s vyhláškou Ministerstva dopravy) zakazuje plavbu "malých plavidel" s výkonem spalovacího motoru nejvýše 10 kW, která disponují nádrží na benzín o objemu zpravidla nižších jednotek litrů, zároveň však umožňuje plavbu (do budoucna) neomezeného počtu velkých osobních lodí s nádržemi na naftu o objemu i několika tisíc litrů. Odůvodnění takto extrémně rozdílného přístupu je přitom v napadených soudních rozhodnutích nedostatečné, nepřesvědčivé a místy zcela nelogické. Ústavní soud připomněl, že krajský soud v nosné části odůvodnění svého rozsudku uvedl, že "nízký výskyt havárií plavidel či zanedbatelné riziko vlivu odpadních vod z plavidel o výkonu do 10 kW neznamená, že se tak stát nemůže a vodní zdroj pitné vody nemůže být ohrožen. Byť toto riziko je malé či nízké, neznamená to podle soudu, že neexistuje, ostatně riziko úniku plyne již ze samotné podstaty, že se jedná o spalovací motor. U vodní nádrže Vranov by povolením plavidel s výkonem do 10 kW existovalo ohrožení vodního zdroje pitné vody". Tím spíše však dle názoru Ústavního soudu toto riziko hrozí u plavidel s řádově výkonnějšími spalovacími motory, která ke svému provozu používají mnohonásobně větší množství nafty než veškerá ostatní "malá plavidla".

Ústavní soud shrnul, že krajský soud se při posouzení přiměřenosti daného regulativu v porovnání s povolením provozu mnohonásobně větších plavidel opřel z větší části o prostou citaci odůvodnění opatření obecné povahy, které považuje "ostatní aktivity spojené s plavbou malých plavidel ... jako vysoce rizikovou záležitost", a doplnil ji shora citovanými úvahami, které však nevyvracejí argumentaci stěžovatele a odporují logickému výkladu. Nejvyšší správní soud pak co do testu proporcionality v zásadě pouze odkázal na odůvodnění rozsudku krajského soudu, které však z ústavněprávního hlediska nemůže obstát.

S ohledem na výše uvedené Ústavní soud konstatoval, že obecné soudy v posuzovaném případě nedostály požadavku náležitého, tj. řádného, srozumitelného a logického odůvodnění soudního rozhodnutí jakožto elementární součásti práva na spravedlivý proces, a jejich rozhodnutí zrušil.

Soudcem zpravodajem ve věci byl Radovan Suchánek. Žádný ze soudců neuplatnil odlišné stanovisko.

## Výrok

Ústavní stížnost se odmítá.

## Odůvodnění

1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení shora uvedeného rozsudku Krajského soudu v Plzni (dále jen "krajský soud"), a to toliko co do III. výroku, kterým bylo rozhodnuto o náhradě nákladů soudního řízení. Stěžovatel má za to, že napadeným výrokem rozsudku došlo k porušení jeho práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a práva, aby jeho věc byla projednána veřejně, bez zbytečných průtahů, v jeho přítomnosti, a aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům podle čl. 38 odst. 2 Listiny.

2. Z ústavní stížnosti a obsahu napadeného rozsudku vyplývají následující skutečnosti. S ohledem na podstatu ústavní stížnosti a argumentaci stěžovatele postačí uvést, že žalobou podanou u Okresního soudu Plzeň-město (dále jen "okresní soud") se vedlejší účastníci domáhali po stěžovateli zaplacení částky 200 000 Kč se zákonným úrokem z prodlení, a to z titulu náhrady nemajetkové újmy, kterou jim měl stěžovatel způsobit vniknutím do jejich e-mailových schránek a znepřístupněním těchto schránek změnou hesla. Toto protiprávní jednání stěžovatele přitom bylo prokázáno již v trestním řízení. Okresní soud rozsudkem ze dne 5. 8. 2020 č. j. 16 C 1/2017-380 uložil stěžovateli povinnost zaplatit každému z vedlejších účastníků náhradu nemajetkové újmy ve výši 100 000 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení. O nákladech řízení rozhodl okresní soud tak, že stěžovatel je povinen zaplatit jejich náhradu oběma vedlejším účastníkům společně a nerozdílně, a to ve výši 179 919 Kč.

3. Krajský soud rozhodl v odvolacím řízení tak, že snížil částku přiznanou každému z vedlejších účastníků řízení na 50 000 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení (I. a II. výrok rozsudku). Dospěl přitom k závěru, že žaloba vedlejších účastníků nebyla v plném rozsahu důvodnou, a že shora přiznaná (snížená) částka náhrady nemajetkové újmy je adekvátní. Vedlejším účastníkům dále přiznal náhradu nákladů za řízení před soudy obou stupňů ve výši 146 383,40 Kč (III. výrok rozsudku). Zdůraznil sice, že nemohl přiznat náhradu nákladů řízení za některé opakované porady vedlejších účastníků s advokátem, současně však shledal důvod pro použití § 142 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), neboť výše přiznaného plnění závisela na úvaze soudu. Za úkony advokáta uvedené v bodu 18 odůvodnění rozsudku tak vedlejším účastníkům přiznal plnou náhradu nákladů řízení, byť tito neměli ve věci plný úspěch.

4. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti uvádí, že touto napadá toliko III. výrok rozsudku krajského soudu o náhradě nákladů řízení. Má přitom za to, že krajský soud tímto výrokem porušil jeho výše uvedená ústavně zaručená základní práva (viz bod 1 shora).

5. Jelikož krajský soud snížil částku představující náhradu nemajetkové újmy pro každého z vedlejších účastníků na polovinu, měl při rozhodování o náhradě nákladů řízení postupovat toliko podle § 142 odst. 2 (a nikoliv podle odst. 3) o. s. ř. a žádnému z účastníků nepřiznat náhradu nákladů řízení. Podle stěžovatele nešlo vedlejším účastníkům přiznat plnou náhradu nákladů řízení s odkazem na to, že výše přiznaného zadostiučinění závisela na úvaze soudu, neboť nebyly prokázány všechny nároky vedlejších účastníků, zejména jde-li o tvrzenou ztrátu (smazání) některých dat.

6. Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo napadené rozhodnutí vydáno, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen advokátem podle § 29 až § 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), když proti rozhodnutí v části týkající se výroku o nákladech řízení není dovolání objektivně přípustné [§ 238 odst. 1 písm. h) občanského soudního řádu].

7. Ústavní soud není další revizní instancí v systému obecného soudnictví [viz již nález ze dne 12. 3. 1997 sp. zn. I. ÚS 157/96 (N 26/7 SbNU 165)], ale soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Proto je oprávněn zasáhnout do rozhodovací činnosti soudů pouze tehdy, jestliže soudy nepostupují v souladu s ústavním pořádkem, zejména hlavou pátou Listiny. To platí tím spíše, napadá-li stěžovatel ústavní stížností toliko výrok o náhradě nákladů soudního řízení. Ústavnímu soudu totiž do rozhodování o nákladech řízení "zásadně nepřísluší zasahovat, neboť samotný spor o náhradu nákladů řízení, i když se nepochybně může citelně dotknout některého z účastníků řízení, v zásadě nedosahuje intenzity opodstatňující porušení základních práv a svobod" [nález ze dne 12. 11. 2007 sp. zn. I. ÚS 1531/07 (N 189/47 SbNU 461)]. Případy, kdy Ústavní soud otevřel věcnému posouzení ústavní stížnost proti výroku o nákladech řízení, jsou zcela výjimečné, když s ohledem na minimalizaci zásahů do činnosti orgánů veřejné moci postupuje při posuzování této problematiky velmi zdrženlivě (obdobně srov. usnesení ze dne 5. 3. 2015 sp. zn. II. ÚS 3254/13 nebo ze dne 19. 2. 2019 sp. zn. III. ÚS 3436/18).

8. Úsporná ústavní stížnost stěžovatele neobsahuje žádnou relevantní ústavněprávní argumentaci, není z ní ostatně ani patrno, v čem přesně stěžovatel spatřuje mimo jiné porušení čl. 38 odst. 2 Listiny. Skutečnost, že stěžovatel s mu uloženou povinností nahradit vedlejším účastníkům náklady řízení nesouhlasí, důvodnost ústavní stížnosti nezakládá.

9. Otázka náhrady nákladů řízení může nabýt ústavněprávní roviny pouze tehdy, je-li v procesu výkladu a použití právního předpisu soudem obsažen prvek libovůle, svévole nebo extrémní rozpor s principy spravedlnosti [srov. nález ze dne 30. 4. 2008 sp. zn. III. ÚS 1817/07 (N 81/49 SbNU 177)]. V těchto mezích také Ústavní soud přezkoumal napadený nákladový výrok rozsudku krajského soudu a dospěl k závěru, že z ústavněprávního hlediska obstojí.

10. Výrok rozsudku krajského soudu o náhradě nákladů řízení je řádně odůvodněn a je prostý prvků soudní svévole. Ústavní soud rovněž neshledal, že by krajský soud vyložil ústavně neslučitelným způsobem ustanovení § 142 odst. 3 o. s. ř., podle něhož platí, že "i když měl účastník ve věci úspěch jen částečný, může mu soud přiznat plnou náhradu nákladů řízení, měl-li neúspěch v poměrně nepatrné části nebo záviselo-li rozhodnutí o výši plnění na znaleckém posudku nebo na úvaze soudu". Krajský soud naopak správně zohlednil, že poměřovat úspěch a neúspěch v řízení nelze jen tím, jak bylo o konkrétní žalobě rozhodnuto, tj. bez zohlednění širších souvislostí [srov. nález ze dne 13. 8. 2013 sp. zn. II. ÚS 157/13 (N 146/70 SbNU 363)]. V posuzované věci přitom stanovení konkrétní výše náhrady nemajetkové újmy vedlejších účastníků záviselo na úvaze soudu. Vedlejší účastníci byli se svým nárokem v základu úspěšní, když bylo (již v trestním řízení) prokázáno protiprávní jednání stěžovatele a zásah do jejich osobnostních práv. Skutečnost, že se v občanském soudním řízení nepodařilo prokázat též následek v podobě ztráty některých dat, je za existujícího skutkového stavu z pohledu důvodnosti samotného základu (podstaty) nároku na náhradu nemajetkové újmy, nerozhodná. Podstatu nároku na náhradu nemajetkové újmy pramenící z protiprávního zásahu stěžovatele do jejich osobnostních práv totiž vedlejší účastníci v řízení "ubránili". Byť stěžovatel nemusí s výší uložené povinnosti k náhradě nákladů řízení souhlasit, je závěr krajského soudu řádně vysvětlen a Ústavní soud neshledal důvod, proč by měl zasahovat do jeho rozhodovací činnosti a plnit roli další přezkumné instance v soustavě soudů, čehož se stěžovatel fakticky domáhá.

11. S ohledem na to, že Ústavní soud neshledal porušení žádného ústavně zaručeného práva stěžovatele, odmítl jeho ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou.

---

[Kanonická webová stránka](https://pravnianalyza.cz/judikaty/us/III-US-3304/21-1)