# Ústavní soud, sp. zn. III.ÚS 330/08

- Soud: Ústavní soud
- Spisová značka: III.ÚS 330/08
- ECLI: ECLI:CZ:US:2008:3.US.330.08.1
- Typ rozhodnutí: Usnesení
- Datum rozhodnutí: 11. 9. 2008
- Datum zveřejnění: 25. 9. 2008
- Předmět řízení: právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /právo na právní pomoc a tlumočníka
- Klíčová slova: tlumočník, daňové řízení
- Dotčené předpisy: 2/1993 Sb., čl. 37 odst.4; 150/2002 Sb., § 104 odst.4; 337/1992 Sb., § 12, § 3 odst.1

## Výrok

Ústavní stížnost se odmítá.

## Odůvodnění

Ve včas podané ústavní stížnosti, která i jinak splňuje náležitosti ústavní stížnosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákonem o Ústavním soudu"), stěžovatelka navrhla, aby pro porušení čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 4 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny"), byla zrušena v záhlaví označená rozhodnutí soudů, vydaná v řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu.

Stěžovatelka namítá, že správce daně jí měl v průběhu daňového řízení "umožnit poskytnutí součinnosti" dle § 2 odst. 2 daňového řádu, neboť vietnamština a čeština jsou odlišné jazyky a "není jisto, nakolik daňový subjekt rozuměl tomu, co se od něj požaduje a co se projednává", když současně "problematika daňového řízení je natolik specifická a opírá se o vlastní terminologii". O tom, že nerozuměla všemu, co se po ní požadovalo, svědčí i to, že se vyjadřovala k "návrhu o daňové kontrole ... nikoliv ke zprávě samotné", což podle stěžovatelky současně vzbuzuje i pochybnosti, zda "kontrola byla vůbec dokončena". U žádného z jednání, včetně projednání výsledků kontroly, nebyl tlumočník přítomen, přičemž z ničeho není patrno, že by se svého práva na tlumočníka vzdala. Absence podpisu jejího zástupce na zprávě pak svědčí o tom, že ani on nebyl projednání "celé zprávy" přítomen.

Z obsahu ústavní stížnosti a vyžádaného spisu Krajského soudu v Hradci Králové sp. zn. 31 Ca 282/2005 se podává, že rozhodnutími Finančního ředitelství v Hradci Králové ze dne 12. 3. 2004 byla zamítnuta odvolání stěžovatelky proti rozhodnutím Finančního úřadu ve Vysokém Mýtě, kterými jí byla za použití pomůcek dle § 31 odst. 5 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků (dále jen "daňového řádu"), dodatečně vyměřena daň z příjmů fyzických osob za zdaňovací období roku 1999, 2000, 2001 a 2002. Po přezkoumání napadaných rozhodnutí v rozsahu vymezeném ustanovením § 50 odst. 5 daňového řádu dospěl odvolací orgán k závěru, že zákonné podmínky pro stanovení daně podle pomůcek byly splněny. K tomuto způsobu stanovení daně přistoupil správce daně prvního stupně po provedené daňové kontrole oprávněně proto, že zjistil, že "účetnictví daňového subjektu není vedeno úplně, průkazným způsobem a správně tak, aby zobrazovalo skutečnosti, které jsou jeho předmětem", čímž došlo k porušení zákona o účetnictví i zákona o cenách a zjištěné nedostatky nebylo možné odstranit předložením "náhradních důkazních prostředků". Při stanovení daně dle pomůcek bylo náležitě přihlédnuto i ke skutečnostem, z nichž pro stěžovatele vyplynuly výhody (§ 46 odst. 3 a § 16 odst. 8 daňového řádu). K námitce, že při jednáních v daňovém řízení nebyl přítomen tlumočník, odvolací orgán uvedl, že se jich zúčastnil vedle stěžovatelky i její zástupce, a stěžovatelka opakovaně dávala najevo, že jednání rozuměla; před správcem daně nikdy neprohlásila, že neovládá český jazyk, v němž se jednání vedlo, požadavek asistence tlumočníka nikdy nevznesla, a na opakované dotazy před zahájením jednání vždy prohlásila, že "všemu rozumí".

Žaloby proti rozhodnutím správního orgánu Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 29. 11. 2006, č. j. 31 Ca 282/2005-34, jako nedůvodné zamítl. Neuznal námitky týkající se způsobu stanovení daně dle pomůcek a důvodnými neshledal ani námitky procesní povahy, včetně té, jejímž prostřednictvím správním orgánům vytýkala, že bylo porušeno její právo, aby jednáním byl přítomen tlumočník. Správní soud uvedl, že z průběhu daňového řízení zřetelně vyplynulo, že stěžovatelka při jednáních před správcem daně zcela běžně bez účasti tlumočníka komunikovala, nikdy nepožadovala, aby pro nepřítomnost tlumočníka bylo jednání odloženo, a na dotaz, zda jednání rozuměla, odpověděla vždy kladně.

Nejvyšší správní soud stěžovatelčinu kasační stížnost rozsudkem ze dne 26. 10. 2007, č. j. 2 Afs 36/2007-86, jako zjevně nedůvodnou zamítl. Z podrobně vyložených důvodů, odvolávaje se též na vlastní judikaturu, neshledal důvodnými jak námitky stěžovatelky týkající se způsobu a výše stanovení daně, tak i námitku ohledně porušení jejího práva na tlumočníka. Zde připomenul (a obšírně rozvinul) závěry, jež se podávají ze stanoviska Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS - st. 20/05, a po zhodnocení všech rozhodných okolností, včetně "širších souvislostí" životních poměrů stěžovatelky (dlouhodobý pobyt, charakter podnikatelské činnosti a dalších), dospěl k závěru, že v jejím případě zákonné povinnosti, vedoucí k přibrání (připuštění) tlumočníka, správci daně nevyvstaly; stěžovatelka totiž byla "schopna komunikovat v češtině natolik dobře, aby v potřebné míře chápala obsah řízení před správcem daně", případně dala najevo, že s touto komunikací "má obtíže", což však nikdy neučinila a naopak se v řízení projevovala způsobem, svědčícím o tom, že je schopna bez obtíží a adekvátně se jej účastnit. Za nepřípustně uplatněné pak kasační soud označil námitky vznesené ohledně přítomnosti resp. nepřítomnosti "zástupce daňového subjektu" při projednání zprávy o kontrole, o počtu sepsaných protokolů a jejich číslování, zda došlo či nikoli k ukončení kontroly, jakož i námitky týkající se doručení výzvy dle § 16 odst. 2 daňového řádu a jejich obsahových náležitostí, neboť šlo o důvody žalobou dříve v řízení neuplatněné (§ 104 odst. 4 s. ř. s.).

Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky (dále "Ústavy") soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí; směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí vydanému v řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu, není proto samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny ústavně zaručená práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s těmito principy, a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.

Ústavní soud ve své judikatuře také mnohokrát konstatoval, že postup ve správním a v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí správních orgánů a posléze pak obecných soudů. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry těchto orgánů veřejné moci nejsou s nimi v "extrémním nesouladu", a zda podaný výklad práva je i ústavně konformní, resp. není-li naopak zatížen "libovůlí".

V usnesení ze dne 23.6.2004, sp. zn. III. ÚS 219/04 (stejně jako později např. v usnesení sp. zn. II. ÚS 1187/07), Ústavní soud připomenul, že stav, kdy byl "za neexistence Ústavou předpokládaného Nejvyššího správního soudu sám nucen ve věcech, které jsou projednávány ve správním soudnictví, provádět v nezbytných případech korekci právních názorů, která by jinak příslušela tomuto soudu ... faktickým započetím činnosti Nejvyššího správního soudu pominul", a proto i v této oblasti platí, že "Ústavní soud není primárně povolán k výkladu právních předpisů v oblasti veřejné správy, nýbrž ex constitutione k ochraně práv a svobod zaručených ústavním pořádkem". Co do "výkladu jednoduchého práva, naproti tomu právě Nejvyšší správní soud je tím orgánem, jemuž přísluší sjednocovat judikaturu správních soudů, k čemuž slouží i mechanismus předvídaný v § 12 s.ř.s. (resp. § 17 a násl. s. ř. s.)", a to "v první řadě vždy z pohledu účelu a smyslu ochrany ústavně garantovaných základních práv a svobod".

Jde-li o výklad a aplikaci předpisů obecného práva provedeného obecnými soudy, lze je hodnotit za protiústavní, jestliže nepřípustně postihuje některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo je výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jež je v soudní praxi respektován (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), resp. je v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (viz teze "přepjatého formalizmu").

Oproti očekáváním stěžovatelky však právní názory ohledně povinnosti správce daně přizvat k jednání tlumočníka (§ 3 odst. 1 daňového řádu), které byly v dané věci správním orgánem a zejména pak soudy užity, za protiústavní - v uvedeném smyslu - mít nelze. Ústavní stížností stěžovatelka v této části toliko pokračuje v polemice s odvolacím správním orgánem a správními soudy na úrovni jimi aplikovaného práva, a to především uplatněním námitek, jež jim adresovala již dříve (zejména v žalobě a kasační stížnosti).

Dle čl. 37 odst. 4 Listiny má právo na tlumočníka ten, kdo prohlásí, že neovládá jazyk, jímž se vede jednání,

Dle § 3 odst. 1 věta prvá daňového řádu se před správcem daně se jedná v jazyce českém nebo slovenském. Dle věty čtvrté tohoto ustanovení může správce daně při ústním jednání připustit tlumočníka zapsaného v seznamu tlumočníků, pokud si jej na své náklady obstará daňový subjekt.

S otázkou, zda bylo povinností správce daně přizvat do řízení tlumočníka se správní soudy podrobně vypořádaly, a jimi podaný výklad evidentně není svévolný, nepostrádá racionální základnu a je i adekvátně odůvodněn. Byť to z hlediska ústavněprávní kontroly postačuje, je namístě vyslovit i závěr silnější, že názory, jež v dané věci vyjádřil Nejvyšší správní soud, jsou vyčerpávající reflexí zásad, jež jednak korespondují výše zmíněnému stanovisku pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS - st. 20/05, jednak přiléhavě vystihují i konkrétní okolnosti, jmenovitě znaky způsobilosti stěžovatelky být orientovaným a aktivním účastníkem daného daňového řízení.

V zásadní shodě se k otevřenému problému (čl. 37 odst. 4 Listiny) vyslovil Ústavní soud vícekrát, přičemž ve sledovaných souvislostech je namístě zdůraznit úsudek, že je primárně na účastníku řízení, aby vyvinul iniciativu k uplatnění uvažovaného práva (srov. usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 716/01, sp. zn. III. ÚS 326/2000 nebo sp. zn. IV. ÚS 394/2001, sp. zn. I. ÚS 218/06).

K dalším námitkám stěžovatelky pak Ústavní soud připomíná, že § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu zakotvuje pro stěžovatele povinnost vyčerpat všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje; ústavní stížnost se tedy vyznačuje mimo jiné tím, že je k standardním procesním ("ne-ústavním") institutům prostředkem subsidiárním; nastupuje coby přípustná až teprve tehdy, když prostředky stanovené obecným právem byly vyčerpány.

Tento požadavek pak logicky zahrnuje i povinnost "vyčerpat" ty dispozice, které obecně takové řízení poskytuje a jeho součástí je logicky i povinnost uplatnit - posléze v ústavní stížnosti vyjádřené - námitky již v řízení před obecnými soudy tak, aby Ústavní soud mohl, z rozhodných hledisek ústavnosti, hodnotit ta řešení (postupy), jež obecné soudy ve vztahu k nim řízení přijaly (odůvodnily).

Právě to se týká námitek stěžovatelky ohledně ukončení daňové kontroly a obsahových a formálních náležitostí příslušných protokolů, neboť posouzení toho, zda zde byl či nebyl dodržen procesní postup správního orgánu (ve světle příslušných ustanovení daňového řádu), náleželo v prvé řadě správním soudům, avšak jen v tom rozsahu, v jakém bylo toto tvrzení v řízení před nimi uplatněno (zásada dispoziční).

Bylo tak pouze na stěžovatelce, aby relevantní námitky řádně a vyčerpávajícím způsobem vznesla již v žalobě proti rozhodnutí správního orgánu [§ 71 odst. 1 písm. d) s. ř. s.] a následně pak v kasační stížnosti tak, aby oba soudy se jí mohly zabývat. Byly -li tyto uplatněny až v podané kasační stížnosti, zcela oprávněně je Nejvyšší správní soud označil za nepřípustné "novoty" ve smyslu § 104 odst. 4 s. ř. s., a z tohoto důvodu se jimi nezabýval.

Pak ani Ústavnímu soudu zde nepřísluší - se zřetelem k vyložené zásadě subsidiarity jeho přezkumu - se již těmito námitkami zabývat; nelze přitom též přehlédnout ani to, že stěžovatelka proti závěrům kasačního soudu v této části nebrojí, resp. nezpochybňuje jejich správnost; materiálně vzato, stěžovatelka rozhodnutí Nejvyššího správního soudu (v této části) vůbec nenapadla.

V této části je tedy ústavní stížnost návrhem nepřípustným (§ 75 odst. 1, § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu).

Jinak - na základě výše řečeného - je namístě uzavřít, že podmínky, za kterých správními soudy provedené řízení a jeho výsledek překračuje hranice ústavnosti, splněny nejsou; nelze dovodit ani excesivní odklon od výkladových nebo procesních standardů obecných soudů ani od zásad ústavnosti, traktovaných v judikatuře Ústavního soudu. Stěžovatelce se zásah do ústavně zaručených základních práv nebo svobod doložit nezdařilo, a tento závěr, jak se podává z řečeného, lze mít za zřejmý.

Ústavní soud tudíž posoudil ústavní stížnost stěžovatelky zčásti jako návrh nepřípustný a zčásti jako zjevně neopodstatněný, a jako takovou ji usnesením mimo ústní jednání odmítl [§ 43 odst. 1 písm. e) a § 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].

---

[Kanonická webová stránka](https://pravnianalyza.cz/judikaty/us/III-US-330/08-1)