# Ústavní soud, sp. zn. III.ÚS 3261/12

- Soud: Ústavní soud
- Spisová značka: III.ÚS 3261/12
- ECLI: ECLI:CZ:US:2013:3.US.3261.12.1
- Typ rozhodnutí: Usnesení
- Datum rozhodnutí: 17. 1. 2013
- Datum zveřejnění: 23. 1. 2013
- Předmět řízení: právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
- Klíčová slova: osoba/oprávněná, poškozený, odvolání, škoda/náhrada
- Dotčené předpisy: 2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1; 141/1961 Sb., § 229 odst.3, § 246 odst.1d písm.d

## Výrok

Ústavní stížnost se odmítá.

## Odůvodnění

Ústavní stížností ze dne 17. 8. 2012 stěžovatel napadl a domáhal se zrušení shora označených soudních rozhodnutí, přičemž tvrdil, že postupem obecných soudů bylo porušeno jeho ústavně zaručené základní právo na soudní a jinou právní ochranu podle čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, jakož i čl. 90 Ústavy České republiky.

Jak patrno z ústavní stížnosti a jejích příloh, napadeným rozsudkem Okresního soudu Praha-východ byl Mgr. L. K. podle § 226 písm. b) trestního řádu (dále jen "tr. ř.") zproštěn obžaloby pro skutek kvalifikovaný jako přečin těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle § 147 odst. 1 a 2 trestního zákoníku a podle § 229 odst. 3 tr. ř. byl (mj.) stěžovatel jako poškozený odkázán s uplatněnými nároky na řízení ve věcech občanskoprávních. Proti tomuto rozsudku podal stěžovatel odvolání, které však Krajský soud v Praze ústavní stížností napadeným rozsudkem podle § 253 odst. 1 tr. ř. zamítl.

Ústavní soud se nejdříve zabýval otázkou, zda jsou naplněny předpoklady meritorního projednání ústavní stížnosti [§ 42 odst. 1 a 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")], a dospěl k závěru, že tomu tak není.

Jde-li o tu část ústavní stížnosti, kde stěžovatel navrhuje zrušení usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 29. května 2012 č. j. 10 To 243/2012-292, jedná se o návrh zjevně neopodstatněný. Ústavní stížnost v tomto ohledu totiž neobsahuje v podstatě žádnou argumentaci, v čem má tkvět nesprávnost, resp. protiústavnost právního závěru Krajského soudu v Praze [opírajícího se o ustanovení § 246 odst. 1 písm. d) ve spojení s § 229 odst. 3 tr. ř.], že stěžovatel, jakožto poškozený, vůbec v dané trestní věci nebyl osobou oprávněnou k podání odvolání, přičemž ani Ústavní soud na tomto závěru prima facie nic závadného neshledal.

Vzhledem k této skutečnosti nelze stěžovatelem podané odvolání považovat v dané věci ani za procesní prostředek ochrany (jeho) práv ve smyslu § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu ve znění účinném do 31. 12. 2012. Z toho plyne, že povinností stěžovatele bylo podat ústavní stížnost proti napadenému rozsudku Okresního soudu Praha-východ ze dne 18. dubna 2012 sp. zn. 32 T 185/2010 v šedesátidenní lhůtě od jeho doručení (§ 72 odst. 5 zákona o Ústavním soudu), což se ovšem nestalo, neboť stěžovateli byl tento rozsudek doručen nejpozději 2. 5. 2012 (tímto dnem je datováno stěžovatelovo odvolání, jež bylo přiloženo k ústavní stížnosti), a ústavní stížnost byla podána k poštovní přepravě až dne 23. 8. 2012. Z tohoto důvodu ta část ústavní stížnosti, kde stěžovatel brojí proti citovanému rozsudku Okresního soudu Praha-východ, představuje návrh opožděný.

Na základě výše uvedeného Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. b), odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.

---

[Kanonická webová stránka](https://pravnianalyza.cz/judikaty/us/III-US-3261/12-1)