# Ústavní soud, sp. zn. III.ÚS 3255/14 - Soud: Ústavní soud - Spisová značka: III.ÚS 3255/14 - ECLI: ECLI:CZ:US:2014:3.US.3255.14.1 - Typ rozhodnutí: Usnesení - Datum rozhodnutí: 23. 10. 2014 - Datum zveřejnění: 6. 11. 2014 - Předmět řízení: procesní otázky řízení před Ústavním soudem/přípustnost v řízení o ústavních stížnostech/stížnost proti nikoli poslednímu rozhodnutí ## Výrok Ústavní stížnost se odmítá. ## Odůvodnění I. V ústavní stížnosti stěžovatel podle jejího petitu napadá výhradně usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 30. 4. 2013 č. j. 49 Co 145/2013-164, kterým tento soud potvrdil usnesení Městského soudu v Brně ze dne 25. března 2013 č. j. 33 C 68/2007-156 o zamítnutí návrhu stěžovatele na určení neúčinnosti doručení usnesení Městského soudu v Brně ze dne 4. 10. 2012 č. j. 33 C 68/2007-146. Z rubriky ústavní stížnosti i z jejího obsahu je však zřejmé, že stěžovatel napadá rovněž usnesení Městského soudu v Brně ze dne 4. 10. 2012 č. j. 33 C 68/2007-146. Rozhodnutím obou obecných soudů a řízením, která jim předcházela, stěžovatel vytýká porušení jeho práva na řádný (tedy i spravedlivý) soudní proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 4 Ústavy ČR. Podle názoru stěžovatele obecné soudy přistoupily ke zjišťování skutkového stavu projednávané věci pouze formalisticky, neboť námitky stěžovatele pouze konfrontovaly s obsahem spisu, aniž se důsledně zabývaly možností na základě předložených důkazů posoudit důvodnost stěžovatelem uváděných tvrzení. II. Z připojených listin se zjišťuje, že Městský soud v Brně usnesením ze dne 25. 3. 2013 č. j. 33 C 68/2007-156 návrh žalobce na určení neúčinnosti doručení usnesení Městského soudu v Brně ze dne 4. 10. 2012 č. j. 33 C 68/2007-146 zamítl s odůvodněním, že podle potvrzení o dodání a doručení do datové schránky právního zástupce žalobce - JUDr. Jiřího Šabaty bylo toto usnesení doručeno žalobci prostřednictvím jeho zástupce dne 12. 10. 2012. Soud se opřel o sdělení Ministerstva vnitra, jako zřizovatele a správce datových schránek, že datová schránka zástupce žalobce byla v inkriminovaném období od 9. 10 2012 do 1. 11. 2012 plně přístupná, přičemž v tomto období bylo v provozu této schránky zaznamenáno celkem 291 událostí. Krajský soud v Brně usnesení soudu prvního stupně potvrdil a zdůraznil, že technické potíže se zpřístupněním datové schránky nejsou důvodem, pro který by mohlo být doručení považováno za neúčinné, navíc za situace, v níž byla datová schránka, kterou má právní zástupce žalobce zřízenou, po celé posuzované období plně přístupná. Tuto skutečnost potvrzuje i to, že dne 12. 10. 2012 se právní zástupce žalobce do datové schránky přihlásil. III. V projednávané ústavní stížnosti je nepochybně podstatné posoudit splnění podmínek a předpokladů stanovených zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") pro meritorní projednání předmětné ústavní stížnosti. Stěžovatel připojil k ústavní stížnosti usnesení dovolacího soudu ze dne 15. 7. 2014 č. j. 28 Cdo 1344/2014-209, od něhož (pravděpodobně) odvíjí zachování dvouměsíční lhůty k podání ústavní stížnosti, aniž však toto rozhodnutí ústavní stížností napadl či se proti němu nějakým způsobem argumentačně vymezil. Podle § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním zákonem. Podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje. Procesními prostředky, které zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje, se ve smyslu § 72 odst. 3 citovaného zákona rozumí řádné opravné prostředky, mimořádné opravné prostředky (s výjimkou návrhu na obnovu řízení) a jiné procesní prostředky k ochraně práva, s jejichž uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení. Z právě uvedených ustanovení vyplývá zásada subsidiarity ústavní stížnosti a s ní související princip minimalizace zásahů Ústavního soudu do činnosti ostatních orgánů veřejné moci. Logickým důsledkem zásady subsidiarity a z ní plynoucí podmínky vyčerpání všech procesních prostředků k ochraně práva je pak i povinnost stěžovatele napadnout ústavní stížností vždy alespoň to rozhodnutí, jímž bylo rozhodnuto o posledním procesním prostředku k ochraně jeho práva. Tímto rozhodnutím je v posuzované věci usnesení Nejvyššího soudu o odmítnutí dovolání stěžovatele. Rozhodnutí dovolacího soudu však stěžovatel svou ústavní stížností nenapadl a jeho zrušení Ústavnímu soudu v petitu své stížnosti nenavrhl. Takováto situace představuje podle dlouhodobé judikatury Ústavního soudu důvod k odmítnutí ústavní stížnosti (srov. např. usnesení Ústavního soudu vydaná ve věcech sp. zn. IV. ÚS 58/95, II. ÚS 724/02, I. ÚS 242/03, IV. ÚS 270/05, III. ÚS 1980/07, IV. ÚS 2981/08, II. ÚS 1398/09, II. ÚS 1710/10, I. ÚS 2007/13 aj., všechna dostupná z http://www.usoud.cz). Ústavní soud je při svém rozhodování zásadně vázán rozsahem podaného návrhu a ve svém rozhodnutí z jeho hranic (ultra petitum) vykročit nemůže. Ústavní soud přitom zvažoval, zda stěžovatel skutečně nechtěl svou ústavní stížností, navzdory znění jejího petitu, napadnout i rozhodnutí o dovolání, a zda tedy odmítnutí ústavní stížnosti v tomto smyslu není přílišným formalismem. Z rubriky ústavní stížnosti je zřejmé, že stěžovatel za účastníky řízení označil (v rozporu s petitem ústavní stížnosti) výhradně Krajský soud v Brně a Městský soud v Brně a z obsahu vlastní argumentace stěžovatele je zřejmé, že stěžovatel v ústavní stížnosti nevznáší vůči argumentaci Nejvyššího soudu byť jedinou námitku; všechny své výhrady směřuje toliko proti rozhodnutím soudu prvního stupně a odvolacího soudu, ačkoliv usnesení Nejvyššího soudu obsahuje další, judikaturní důvody, a to přesto, že stěžovatel byl v řízení zastoupen kvalifikovaným právním zástupcem. V tomto případě je proto třeba trvat na tom, že za situace, kdy byl mimořádný opravný prostředek stěžovatelem podán a bylo o něm rozhodnuto do doby podání ústavní stížnosti, bylo nezbytné napadnout ústavní stížností i na jeho základě vydané rozhodnutí, neboť k případné nápravě zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených práv a svobod nemůže dojít tak, že by z řízení o ústavní stížnosti a z přezkumu Ústavním soudem bylo vyňato právě rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje. Jestliže tedy stěžovatel nenapadl rozhodnutí o posledním procesním prostředku, ale pouze (výlučně) rozhodnutí jemu předcházející, nemůže Ústavní soud o takto podaném návrhu rozhodovat meritorně. Pokud by tak totiž učinil, podané ústavní stížnosti případně i vyhověl a napadená rozhodnutí orgánů veřejné moci zrušil, zůstalo by nenapadené rozhodnutí o posledním procesním prostředku nedotčeno, což by zjevně vyvolalo stav právní nejistoty (srov. k tomu usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2007/13 ze dne 23. 7. 2013; II. ÚS 4289/12 ze dne 28. 6. 2013; I. ÚS 1716/13 ze dne 27. 6. 2013; II. ÚS 723/13 ze dne 7. 5. 2013 atd.). Z výše uvedených důvodů Ústavní soud odmítl ústavní stížnost podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu, neboť jde o návrh nepřípustný. --- [Kanonická webová stránka](https://pravnianalyza.cz/judikaty/us/III-US-3255/14-1)