# Ústavní soud, sp. zn. III.ÚS 323/2000 - Soud: Ústavní soud - Spisová značka: III.ÚS 323/2000 - ECLI: ECLI:CZ:US:2000:3.US.323.2000 - Typ rozhodnutí: Usnesení - Datum rozhodnutí: 21. 9. 2000 - Datum zveřejnění: 30. 10. 2007 - Předmět řízení: právo na soudní a jinou právní ochranu; základní ústavní principy/demokratický právní stát/ukládání povinností pouze na základě zákona - Klíčová slova: legitimace/pasivní, osoba/povinná - Dotčené předpisy: 173/1990 Sb., § 2; 2/1993 Sb., čl. 36 odst.1; 232/1991 Sb., § 2 odst.1; 99/1963 Sb., § 206, § 212, § 236 odst.1, § 242 ## Výrok Ústavní stížnost se odmítá. ## Odůvodnění Ústavní stížností, podanou včas (§ 72 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále jen zákona) a co do formálních náležitostí ve shodě se zákonem [§ 30 odst. 1, § 34, § 72 odst. 1 písm. a), odst. 4 zákona], napadla stěžovatelka pravomocný rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 31. srpna 1999 (20 Cdo 1462/98-112) a spolu s ním také jemu předcházející rozsudky Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 25. února 1998 (21 Co 388/97-94) a pravomocný rozsudek téhož soudu ze dne 8. března 2000 (21 Co 213/99-122) a tvrdila, že označené soudy svými rozhodnutími porušily její ústavně zaručené právo na soudní ochranu (čl. 36 Listiny základních práv a svobod) a také obsahově shodné právo plynoucí z čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod; podle odůvodnění ústavní stížnosti k porušení označených práv došlo tím, že stěžovatelka byla postižena jako osoba oprávněná "nejednotností v právních názorech soudů a v soudním rozhodování". Navrhla proto, aby Ústavní soud svým nálezem označená rozhodnutí obecných soudů (viz vpředu) zrušil. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Jak z odůvodnění ústavní stížnosti, tak z odůvodnění jí napadených rozhodnutí obecných soudů je patrno, že stěžovatelka jako osoba oprávněná v řízení před obecnými soudy usilovala o navrácení majetkových práv (zák. č. 173/1990 Sb. a zák. č. 232/1991 Sb.), a to vůči dvěma subjektům, totiž jak vůči Českému svazu tělesné výchovy v Praze, tak vůči Tělovýchovné jednotě Sokol Č. Její jinak nepochybné nároky posoudily obecné soudy tak, že v I. stupni uplatněným nárokům vyhověly vůči Tělovýchovné jednotě Sokol Č., zatímco žalobu vůči Českému svazu tělesné výchovy v Praze (pro nedostatek pasivní legitimace) zamítly. Krajský soud v Hradci Králové, jednající ve věci jako soud odvolací z podnětu odvolání obou účastníků, rozsudek soudu I. stupně změnil tak, že k navrácení majetkových práv zavázal Český svaz tělesné výchovy v Praze a žalobu vůči Tělovýchovné jednotě Sokol Č. zamítl. K dovolání Českého svazu tělesné výchovy v Praze Nejvyšší soud ČR jako soud dovolací rozsudek odvolacího soudu (v měnící jeho části) zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Dovolací soud ve svém rozhodnutí vyslovil právní názor, dle něhož - stručně shrnuto - "povinnou k navrácení majetkových práv ve smyslu § 2 zák. č. 173/1990 Sb. a § 2 odst. 1 zák. č. 232/1991 Sb. je osoba povolaná jako nástupnická organizace Československého svazu tělesné výchovy vzhledem k jeho zániku na základě usnesení mimořádného sjezdu ze dne 25. března 1990, a to ve vztahu k tímto usnesením určenému majetku, resp. majetkovým kritériím". V intencích právního názoru dovolacího soudu posléze odvolací soud v dotčené části rozhodnutí soudu I. stupně potvrdil, neboť nezjistiv změnu v dosavadních skutkových zjištěních a cítě se právním názorem soudu vyššího stupně vázán (§ 243d odst. 1 o. s. ř.), své rozhodnutí založil na právní úvaze, dle níž Český svaz tělesné výchovy "není ani nástupcem organizace uvedené v § 2 zák. č. 68/1956 Sb." a jako takový "není ani organizací povinnou k navrácení (posuzovaných) majetkových práv. Za naznačeného procesního průběhu věci a jejího stavu je zřejmé, že námitky stěžovatelky obsažené v odůvodnění ústavní stížnosti nemohou obstát. Předně právní názor obsažený v ústavní stížností napadeném rozsudku (přes dříve odchylné názory) nejpozději od vydání rozsudku ve věci 3 Cdon 1172/96 ze dne 24. října 1996 (publ. pod č. 34/97 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) je výrazem již ustálené rozhodovací praxe obecných soudů (a je též ve shodě s nálezem Ústavního soudu ze dne 2. května 2000 ve věci I. ÚS 368/98), nicméně sám o sobě není vlastním a podstatným důvodem stěžovatelce nepříznivého výsledku sporu. Jestliže stěžovatelka, jak sama tvrdí, při uplatnění svých nároků vycházela z nejistoty v otázce pasivní legitimace žalovaných a touto nejistotou se řídila před obecnými soudy, a také v opravném řízení, bylo na ní, aby obdobnou procesní opatrnost zachovala i po vydání prvého rozsudku odvolacího soudu; tím, že tuto opatrnost v následující (možné) procesní fázi opustila a sama dovolání proti zmíněnému rozsudku odvolacího soudu nepodala, znemožnila dovolacímu soudu, aby (v její prospěch) zrušil i další část rozsudku odvolacího soudu (přesněji, aby zrušil celý jeho rozsudek) a umožnila mu tak v následném řízení posoudit její restituční nároky též ve vztahu k Tělovýchovné jednotě Sokol Č., vůči níž byl prvním rozsudkem odvolacího soudu stěžovatelčin nárok zamítnut. Neobstojí proto výtka stěžovatelky adresovaná dovolacímu soudu, totiž, že "pro zachování práv a procesní spravedlnosti měl..... být" (bez ohledu na její procesní pasivitu) "zrušen celý rozsudek krajského soudu", neboť takový postup vylučuje současná právní úprava; ustanovení § 206 a § 212 o. s. ř. nelze v dovolacím řízení uplatnit, neboť jeho aplikace je vyloučena ustanovením § 236 odst. 1 o. s. ř., druhé pak ust. § 242 odst. 1 a 2 o. s. ř., což ve svých důsledcích znamená, že dovolání podané pouze Českým svazem tělesné výchovy neumožnilo dovolacímu soudu přezkum výroku rozsudku odvolacího soudu vůči Tělovýchovné jednotě Sokol Č., protože - jak opačně a nesprávně se stěžovatelka domnívá - nešlo o závislé výroky, stejně jako nešlo o jednu z eventualit jež předvídá ustanovení § 242 odst. 2 o. s. ř. Pro takto rozvedené důvody byla stěžovatelčina ústavní stížnost posouzena jako zjevně neopodstatněná, když zjevnost této neopodstatněnosti je dána již samotnou povahou vyložených důvodů a také důvody, které již dříve byly vyloženy v nálezu (vydaném v obdobné věci) III. ÚS 198/98 (publ. in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 15., č. 103, Praha 2000); o zjevně neopodstatněné ústavní stížnosti bylo rozhodnout odmítavým výrokem [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona], jak ze znělky tohoto usnesení je patrno. --- [Kanonická webová stránka](https://pravnianalyza.cz/judikaty/us/III-US-323/2000-2000)