# Ústavní soud, sp. zn. III.ÚS 310/99

- Soud: Ústavní soud
- Spisová značka: III.ÚS 310/99
- ECLI: ECLI:CZ:US:2000:3.US.310.99
- Typ rozhodnutí: Usnesení
- Datum rozhodnutí: 11. 7. 2000
- Datum zveřejnění: 30. 10. 2007
- Předmět řízení: základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek; právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces; právo na soudní a jinou právní ochranu
- Klíčová slova: konkurz a vyrovnání
- Dotčené předpisy: 328/1991 Sb., § 44 odst.1 písm.a

## Výrok

Ústavní stížnost se odmítá.

## Odůvodnění

Stěžovatel brojí ústavní stížností proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne
8. dubna 1999 (4 Ko 576/98-834), kterým bylo potvrzeno usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 7. října 1998 (K 41/93-807), jímž bylo rozhodnuto o jeho návrhu na zrušení konkurzu, který byl prohlášen na jeho majetek usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 9. listopadu 1994 (K 41/93-16) a tvrdí, že napadenými usneseními obecné soudy porušily jeho ústavně zaručené právo vlastnit majetek dle čl. 11 Listiny základních práv a svobod a dále právo na soudní a jinou ochranu dle čl. 36 a čl. 38 Listiny základních práv a svobod. V odůvodnění ústavní stížnosti pak stěžovatel vede obsáhlou polemiku s právními a skutkovými závěry obecných soudů, zejména ve vztahu k tomu, zda soud prohlásil konkurz na jeho majetek na základě "správné či nesprávné aplikace zákona č. 328/1991 Sb.,
o konkurzu a vyrovnání".

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud již dříve ve své judikatuře vyložil, za jakých podmínek a jakých okolností je oprávněn zasahovat do jurisdikce obecných soudů, popřípadě jak se tato jeho pravomoc projevuje ve vztahu k důkaznímu řízení provedeného před těmito soudy a kdy shledává svoji pravomoc hodnotit dokazování provedené obecnými soudy (k tomu srov. např. nález ve věci III. ÚS 61/94 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 3., vydání 1., č. 10, Praha 1995). Ústavní soud proto neshledal z ústavněprávního hlediska důvod ke zrušení stěžovatelem napadených rozhodnutí obecných soudů, neboť jde
o rozhodnutí, která vychází ze zásad daných ustálenou rozhodovací praxí Ústavního soudu a s ohledem na ni dovodil, že stěžovatelovo ústavně zaručené právo na soudní ochranu (čl. 36 Listiny základních práv a svobod) ve věci stěžovatele porušeno nebylo.

Pokud stěžovatel ve své ústavní stížnosti namítá porušení řady článků Listiny základních práv a svobod a tvrdí, zejména, že k jejich porušení mělo dojít tím, že obecné soudy nesprávně aplikovaly příslušná ustanovení zákona č. 328/1991 Sb. a vyhlásily konkurz na jeho majetek a k jeho návrhu nerozhodly o zrušení tohoto konkurzu na základě jiné interpretace zákona než jak ji stěžovatel sám rozvádí, jde o námitky směřující vůči věcné správnosti či legalitě rozhodnutí obecných soudů, kterýžto přezkum Ústavnímu soudu nepřísluší (k tomu srov. např. nález ve věci II. ÚS 45/94 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 3., vydání 1., č. 5, Praha 1995).

Ústavní soud neshledal jak ze samotné ústavní stížnosti, tak ze spisu Krajského soudu v Ústí nad Labem (K 41/93), že by stěžovatel byl zkrácen na svém právu na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1, 2, čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod ani na svém právu vlastnit majetek dle čl. 11 Listiny základních práv a svobod. Tvrdí-li totiž stěžovatel ve své ústavní stížnosti, že jej obecné soudy jako orgány veřejné moci zkrátily na jeho právech tím, že nevyhověly jeho žádostem o zrušení vyhlášeného konkurzu, pak takováto tvrzení shledává Ústavní soud jako pouhou polemiku s právními závěry obecných soudů a proto nezbývá než stěžovatele odkázat na ustálenou judikaturu Ústavního soudu ve vztahu k pojmu stran stanoveného postupu spravedlivého procesu zakotvené v hlavě páté Listiny základních práv a svobod, které lze jednoznačně aplikovat i na řízení ve věcech konkurzních.

Z uvedených důvodů proto posuzovaná ústavní stížnost byla shledána jako zjevně neopodstatněná, když zjevnost této neopodstatněnosti plyne jak z ustálené judikatury Ústavního soudu, na niž bylo příkladmo poukázáno, tak z povahy důvodů, jak shora byly vyloženy; o zjevně neopodstatněné ústavní stížnosti bylo rozhodnuto odmítavým výrokem
[§ 43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů], jak ze znělky tohoto usnesení je patrno.

---

[Kanonická webová stránka](https://pravnianalyza.cz/judikaty/us/III-US-310/99-99)