# Ústavní soud, sp. zn. III.ÚS 3024/08

- Soud: Ústavní soud
- Spisová značka: III.ÚS 3024/08
- ECLI: ECLI:CZ:US:2009:3.US.3024.08.1
- Typ rozhodnutí: Usnesení
- Datum rozhodnutí: 10. 2. 2009
- Datum zveřejnění: 3. 3. 2009
- Předmět řízení: právo na soudní a jinou právní ochranu /právo na odškodnění za rozhodnutí nebo úřední postup
- Klíčová slova: stavební úřad, stavební řízení, stavební povolení, odpovědnost/orgánů veřejné moci
- Dotčené předpisy: 2/1993 Sb., čl. 36 odst.3; 58/1969 Sb., § 4, § 18

## Výrok

Návrh se odmítá.

## Odůvodnění

Včas podanou ústavní stížností stěžovatelé napadli v záhlaví uvedená rozhodnutí obecných soudů, vydaná v jejich občanskoprávní věci o náhradu škody, jež měla být způsobena nesprávným úředním postupem stavebního úřadu (Městského úřadu v Hodoníně). Namítali, že jimi došlo k porušení jejich ústavně zaručeného základního práva, zakotveného v čl. 36 odst. 3 Listiny základních práv a svobod.

Dle odůvodnění ústavní stížnosti se tak mělo stát tím, že v důsledku nesprávného úředního postupu stavebního úřadu, završeného vydáním přesně označeného stavebního povolení bez toho, že by si předtím opatřil všechny potřebné podklady, byla realizována stavba lékárny, na níž se posléze začaly objevovat trhliny. Jak bylo zjištěno, Městský úřad Hodonín porušil celou řadu právních předpisů a rozhodl na základě nedostatečně zjištěného skutkového stavu. Stěžovatelé tvrdí, že tyto vady ovšem obecné soudy, jejichž rozhodnutí jsou ústavní stížností napadena, nevzaly řádně v úvahu, k čemuž ve svém návrhu poskytli blíže rozvedenou argumentaci. Proto se domáhali, aby Ústavní soud v záhlaví označené rozsudky nálezem zrušil.

Senát mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, shledá-li jej zjevně neopodstatněným [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].

Porušení práva, jehož se stěžovatelé dovolávají, Ústavní soud neshledal. Napadené rozsudky totiž shodně vycházejí ze základního rozhodovacího důvodu, jenž má svou oporu v ustálené judikatuře Nejvyššího soudu. Z té vyplývá, že v případě, kdy orgán státu shromažďuje podklady (důkazy) pro rozhodnutí, hodnotí zjištěné skutečnosti a právně je posuzuje, nejedná se o postup, který by s jeho rozhodovací činností nesouvisel (a kde by přicházela v úvahu odpovědnost státu za nesprávný úřední postup podle § 18 zákona č. 58/1969 Sb.), nýbrž jde o činnost přímo směřující k vydání rozhodnutí; případné nesprávnosti či vady při zjišťování podkladů a při jejich posuzování se pak projeví právě v obsahu rozhodnutí a z hlediska odpovědnosti státu mohou být zvažovány jedině podle § 4 zákona č. 58/1969 Sb. Přitom nezbytnou podmínkou založení odpovědnosti podle tohoto ustanovení je, aby pravomocné nebo bez ohledu na právní moc vykonatelné rozhodnutí bylo jako nezákonné zrušeno či změněno (rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 29. června 1999 sp. zn. 2 Cdon 129/97, ze dne 31. ledna 2002 sp. zn. 25 Cdo 430/2000, ze dne 29. dubna 2008 sp. zn. 25 Cdo 2598/2006, usnesení ze dne 21. května 2008 sp. zn. 25 Cdo 2182/2006).

Popsaný důvod, jehož podstata je založena realizací ústavně konformní interpretace jednoduchého práva, je sám o sobě podmínkou dostatečnou pro založení výroků stěžovateli kritizovaných rozhodnutí, pročež nelze tvrdit, že by posuzováno z pohledu procesu jako celku, resp. jeho výsledku došlo k porušení základního práva stěžovatelů plynoucího z čl. 36 odst. 3 Listiny základních práv a svobod. Reagovat na jejich ostatní námitky za této situace bylo nadbytečné.

V důsledku toho bylo mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků rozhodnuto, jak ve výroku usnesení obsaženo [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].

---

[Kanonická webová stránka](https://pravnianalyza.cz/judikaty/us/III-US-3024/08-1)