# Ústavní soud, sp. zn. III.ÚS 302/03

- Soud: Ústavní soud
- Spisová značka: III.ÚS 302/03
- ECLI: ECLI:CZ:US:2003:3.US.302.03
- Typ rozhodnutí: Usnesení
- Datum rozhodnutí: 4. 9. 2003
- Datum zveřejnění: 30. 10. 2007
- Předmět řízení: právo na soudní a jinou právní ochranu
- Klíčová slova: lhůta, opravný prostředek - mimořádný
- Dotčené předpisy: 2/1993 Sb., čl. 36 odst.1; 99/1963 Sb., § 240 odst.1

## Výrok

Ústavní stížnost se odmítá.

## Odůvodnění

Ústavní stížností ze dne 11. června 2003 napadla stěžovatelka usnesení Krajského obchodního soudu v Praze ze dne 11. května 2000, čj. F 32855/2000, F 36058/2000,
B 1737-97, jakož i - jak vyplývá z návrhového žádání ("další ve věci navazující rozhodnutí") a v prvním případě rovněž z obsahu ústavní stížnosti - usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 12. března 2002, čj. 7 Cmo 596/2000-106, a usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne
19. března 2003, čj. 29 Odo 799/2002-115. Stěžovatelka v ústavní stížnosti tvrdí, že rozhodnutím soudu prvého a druhého stupně došlo k porušení jejího ústavně zaručeného práva ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 90 Ústavy.

Napadeným usnesením Nejvyššího soudu ČR bylo podle § 243b odst. 4 a § 218 odst. 1 písm. a) o. s. ř. odmítnuto jako opožděně podané dovolání stěžovatelky proti již výše označenému usnesení Vrchního soudu v Praze, kterým bylo potvrzeno usnesení Krajského obchodního soudu v Praze, jež je též shora označeno a kterým byl zamítnut návrh stěžovatelky na zápis zvýšení základního kapitálu do obchodního rejstříku. Dovolací soud k tomu uvedl, že podle části dvanácté, hlavy první, bodu 17., zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů, jak tomu bylo i v dané věci, se vzhledem k ustanovení části dvanácté, hlavy první, bodu 13. zákona č. 30/2000 Sb. projednají podle dosavadních právních předpisů, tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. 1. 2001 (dále jen "o. s. ř."). Podle § 240 odst. 1 o. s. ř. může účastník podat dovolání do jednoho měsíce od právní moci rozhodnutí odvolacího soudu. Usnesení odvolacího soudu bylo doručeno stěžovatelce dne 3. 5. 2002, a tak posledním dnem lhůty k podání dovolání byl 3. červen 2002. Dovolání však bylo podáno až dne 16. 7. 2002.

V ústavní stížnosti stěžovatelka namítá, že její věc nebyla obecnými soudy řádně projednána, kdy krajský obchodní soud jednak provedl zápis usnesení valné hromady
o zvýšení základního jmění společnosti a o provedení tohoto zápisu informoval stěžovatelku tak, že neměla možnost faktické konzumpce obsahu rozhodnutí, jednak nevyzval stěžovatelku k doplnění jejího návrhu, ač se u něj jednalo o vadu odstranitelnou, a také (nesprávně) dovodil z uplynutí lhůty pro uzavření dohody akcionářů neúčinnost úpisu akcií, přestože daná lhůta nebyla obligatorní součástí předmětného rozhodnutí valné hromady a její případné překročení nemělo za následek neúčinnost úpisu akcií, a kdy se vrchní soud nezabýval námitkami stěžovatelky, odůvodnil potvrzující rozhodnutí neúčinností dohody akcionářů jako takové, ačkoliv tento důvod nebyl soudem prvního stupně uveden a stěžovatelka neměla možnost se k tomu vyjádřit, dále nesprávně nepřipustil doplnění návrhu stěžovatelky a dostatečně nevycházel z obsahu a podstaty podaného odvolání.

Ústavní soud se nejdříve zabýval tím, zda jsou dány předpoklady meritorního projednání ústavní stížnosti ve smyslu § 42 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon") a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je třeba odmítnout zčásti jako návrh zjevně neopodstatněný [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona] a zčásti jako návrh nepřípustný [§ 43 odst. 1 písm. e) zákona].

Navrhuje-li stěžovatelka zrušení usnesení Nejvyššího soudu ČR, jímž bylo odmítnuto - jako pozdě podané - její dovolání, je třeba v prvé řadě poukázat na skutečnost, že ústavní stížnost neobsahuje žádnou právní argumentaci, z jakého důvodu toto rozhodnutí porušuje její ústavně zaručená práva, kdy všechny její námitky směřují proti rozhodnutí soudu prvého a druhého stupně. Přesto však se Ústavní soud zabýval tím, zda Nejvyšší soud ČR svou interpretací a aplikací příslušných ustanovení občanského soudního řádu neporušil práva stěžovatelky, resp. ta její práva, jež jsou ústavně zaručena, protože Ústavní soud dle čl. 83 Ústavy představuje soudní orgán ochrany ústavnosti a v tomto smyslu není součástí soustavy obecných soudů, kterým není ani instančně nadřízen, a tak není povolán k přezkumu správnosti aplikace "jednoduchého" práva; to může činit pouze tehdy, jestliže současně shledá porušení některých ústavních kautel. Z tohoto hlediska však Ústavní soud nezjistil, že by postup Nejvyššího soudu ČR byl v extrémním rozporu s požadavky ústavnosti, když jeho argumentaci považuje za ústavně konformní, srozumitelnou a logicky správnou.

Vzhledem k výše uvedenému dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost
je - v tomto směru - zjevně neopodstatněná, neboť se stěžovatelce nepodařilo prokázat možnost porušení svých ústavně zaručených základních práv a svobod. Proto ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.

V části napadající rozhodnutí soudu prvého a druhého stupně je pak ústavní stížnost nepřípustná, neboť stěžovatelka v důsledku opožděně podaného dovolání, jež je nutno ve smyslu sdělení Ústavního soudu č. 32/2003 Sb. v daném případě považovat za poslední procesní prostředek, který jí zákon k ochraně jejího práva poskytuje (§ 75 odst. 1 zákona), tento prostředek (řádně) nevyčerpala (viz také usnesení ze dne 1. 4. 2003, sp. zn.
II. ÚS 163/03, a usnesení ze dne 26. 6. 2003, sp. II. ÚS 161/03 - ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR nepublikovaná). K tomu Ústavní soud poznamenává, že i kdyby nebylo možno považovat dovolání za takový poslední prostředek, bylo by nutno ústavní stížnost odmítnout jako návrh podaný po zákonem stanovené lhůtě [§ 43 odst. 1 písm. b), § 72 odst. 2 zákona].

S ohledem na uvedenou skutečnost Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost v dané části mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 1 písm. e) ve spojení s § 75 odst. 1 zákona jako nepřípustný návrh odmítnout.

---

[Kanonická webová stránka](https://pravnianalyza.cz/judikaty/us/III-US-302/03-03)