# Ústavní soud, sp. zn. III.ÚS 2932/24

- Soud: Ústavní soud
- Spisová značka: III.ÚS 2932/24
- ECLI: ECLI:CZ:US:2025:3.US.2932.24.1
- Typ rozhodnutí: Nález
- Datum rozhodnutí: 22. 4. 2025
- Datum zveřejnění: 12. 5. 2025
- Předmět řízení: Materiální možnost odsouzeného vyjádřit se k přeměně trestu na nepodmíněný
- Klíčová slova: odsouzený, trest odnětí svobody, zasedání/neveřejné, soud/senát, zasedání/veřejné, stížnost
- Dotčené předpisy: 2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 38 odst.2, čl. 40 odst.3, čl. 38 odst.1; 141/1961 Sb., § 240, § 242, § 2 odst.13, § 12 odst.10, § 330; 40/2009 Sb., § 83 odst.1 písm.b

## Právní věta

Rozhodl-li soud prvního stupně ve veřejném zasedání, že ponechá podmíněné odsouzení v platnosti a má se rozhodovat o stížnosti státního zástupce, musí být zachována materiální možnost odsouzeného reagovat na argumenty uvedené ve stížnosti. Toho lze kromě konání veřejného zasedání dosáhnout alternativně také tím, že stížnost státního zástupce je zaslána odsouzenému k vyjádření a je mu dán prostor na stížnost v přiměřené lhůtě písemně reagovat a proti tomuto vývoji se hájit.

Jinak řečeno, za splnění uvedených podmínek mohou obecné soudy ve stížnostním řízení rozhodovat v neveřejném zasedání, a to i tehdy, rozhodl-li se soud prvního stupně ponechat podmíněný trest odnětí svobody v platnosti, a stížnostní soud naopak rozhodne o jeho vykonání. Zda bude nakonec dán odsouzenému prostor při veřejném zasedání či se bude moct vyjádřit písemně, je na uvážení obecného soudu. Teprve nebude-li by naplněna ani jedna z uvedených variant, dojde k porušení základního práva odsouzeného vyplývajícího z čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.

## Abstrakt

Analytická právní věta

Rozhodne-li soud prvního stupně ve veřejném zasedání o ponechání podmíněného odsouzení v platnosti, musí být v řízení o stížnosti státního zástupce zachována materiální možnost odsouzeného se k ní vyjádřit. Lze tak učinit buď veřejným zasedáním, nebo zasláním stížnosti odsouzenému s přiměřenou lhůtou písemně se hájit. Není-li naplněna ani jedna z variant, dojde k porušení práva odsouzeného podle čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.

Návrh a řízení před Ústavním soudem

Nálezem ze dne 22. 4. 2025 zamítl III. senát Ústavního soudu v řízení podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy návrh stěžovatele M. M. na zrušení usnesení Krajského soudu v Praze č. j. 9 To 181/2024-661 ze dne 31. 7. 2024.

Narativní část

Okresní soud prodloužil stěžovateli zkušební dobu podmíněného odsouzení o 24 měsíců. Krajský soud rozhodnutí na základě stížnosti státního zástupce zrušil a rozhodl o přeměně trestu na nepodmíněný v délce 1 roku, neboť se stěžovatel ve zkušební době neosvědčil. Uvedl, že možnost ponechat podmíněný trest i přes jeho porušení je výjimečná a nepřichází v úvahu v případě úmyslné a opakované trestné činnosti. Stěžovatel se po odsouzení dopustil zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami či jedy. V protiprávním jednání pokračoval delší dobu. Porušení podmínek zkušební doby krajský soud považoval za natolik závažné, že rozhodl o nařízení výkonu trestu. Žádost stěžovatele o účast při projednání stížnosti zamítl s odkazem na neveřejnou povahu řízení podle trestního řádu.

Stěžovatel namítal, že krajský soud rozhodl bez jeho přítomnosti, ačkoliv o osobní účast při projednání stížnosti výslovně požádal. Soud mu tak upřel možnost předložit důkazy o nápravě a přesvědčit jej o správnosti prodloužení zkušební doby. Zdůraznil, že rozhodování o přeměně podmíněného trestu na nepodmíněný má pro jeho osobní svobodu zásadní význam, a proto měl právo být u jednání přítomen. Kritizoval rovněž skutečnost, že se nedozvěděl složení senátu krajského soudu, a nemohl tak případně uplatnit námitku podjatosti.

Odůvodnění nálezu Ústavního soudu

Ústavní soud se zabýval otázkou, zda v řízení o stížnosti státního zástupce proti rozhodnutí soudu prvního stupně, který ponechal stěžovatelovo podmíněné odsouzení v platnosti, musí být odsouzenému zaručena možnost osobně se k této stížnosti vyjádřit. Podle § 2 odst. 13 trestního řádu orgány činné v trestním řízení musí umožnit tomu, proti němuž se trestní řízení vede, plné uplatnění jeho práv. Soudy musí v řízení o přeměně trestu z podmíněného na nepodmíněný zachovat kontradiktornost i zásady ústnosti a bezprostřednosti řízení, protože jejich rozhodnutí bezprostředně dopadá na osobní svobodu jednotlivce.

Ústavní soud v této souvislosti upozornil na nálezy sp. zn. I. ÚS 2595/20 a I. ÚS 2959/20, v nichž se zabýval materiálními možnostmi odsouzeného reagovat na argumenty obsažené ve stížnosti státního zástupce. Uvedl, že pokud se odsouzený mohl seznámit s důvody stížnosti a v přiměřené lhůtě na ně reagovat, pak tento postup naplnil zásadu kontradiktornosti řízení. Za splnění těchto podmínek mohl stížnostní soud rozhodnout v neveřejném zasedání i tehdy, přeměňoval-li rozhodnutí soudu prvního stupně o ponechání podmíněného trestu na výkon trestu nepodmíněného. Rozhodující přitom je, zda odsouzený mohl dostatečně reagovat na stížnost státního zástupce buď při veřejném zasedání, nebo alespoň písemně po doručení. Výběr možností je na uvážení obecného soudu.

V nynějším případě se stěžovatel přitom mohl ke stížnosti vyjádřit a předložit krajskému soudu argumenty ve prospěch ponechání podmíněného trestu. Materiálně tedy soud zachoval stěžovateli možnost se účinně hájit, což stěžovatel využil a předložil krajskému soudu své vyjádření. To se následně odrazilo i v odůvodnění napadeného usnesení.

Rozhodnutí o přeměně trestu vycházelo ze zjištění, že stěžovatel pokračoval v závažné úmyslné trestné činnosti již krátce po uloženém podmíněném trestu. Ačkoliv jeho následné chování vykazuje snahu o nápravu, Ústavní soud podotkl, že snaha nastoupila až poté, co mu v důsledku odhalení trestné činnosti reálně hrozila přeměna trestu. Nadto, posouzení splnění podmínek k nařízení výkonu trestu odnětí svobody je věcí obecných soudů. Zásah Ústavního soudu by byl namístě pouze při extrémním vybočení ze zákonných kritérií. K tomu zde ale nedošlo.

K námitce neznámého složení senátu krajského soudu Ústavní soud doplnil, že rozvrhy práce krajského soudu jsou veřejné na jeho stránkách, kde lze dohledat, jaká agenda spadá pod které soudní oddělení a jaké bylo v dané době aktuální složení příslušného senátu.

Ústavní soud uzavřel, že i v řízení o stížnosti proti rozhodnutí, jímž soud prvního stupně ponechal podmíněné odsouzení v platnosti, lze rozhodnout v neveřejném zasedání, pokud soud odsouzenému předem umožní se ke stížnosti písemně vyjádřit. V projednávané věci byla tato podmínka splněna a krajský soud postupoval ústavně konformně. Ústavní soud z těchto důvodů stížnost zamítl.

Soudcem zpravodajem ve věci byl Jiří Přibáň. Odlišné stanovisko uplatnila soudkyně Daniela Zemanová.

## Výrok

Ústavní stížnost se zamítá.

## Odůvodnění

I.
Skutkové okolnosti posuzované věci a napadené rozhodnutí

1. Okresní soud v Mělníku ("okresní soud") usnesením ze dne 17. 6. 2024, č. j. 9 To 181/2024-661, prodloužil stěžovateli zkušební dobu podmíněného odsouzení uloženého rozsudkem okresního soudu ze dne 25. 8. 2021, č. j. 1 T 67/2021-496, a to o 24 měsíců [§ 83 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku].

2. Proti tomu podal státní zástupce stížnost, na základě které Krajský soud v Praze ("krajský soud") napadeným usnesením usnesení okresního soudu zrušil a sám rozhodl, že stěžovatel vykoná trest odnětí svobody v délce jednoho roku, který mu byl uložen výše označeným rozsudkem okresního soudu z 25. 8. 2021, neboť se ve zkušební době podmíněného odsouzení neosvědčil. Pro výkon trestu jej zařadil do věznice s ostrahou.

3. Krajský soud přitom postup okresního soudu považoval za nebývalou benevolenci nad velice závažným protiprávním jednáním stěžovatele. Připomenul, že nepřeměnit původně podmíněný trest na nepodmíněný je možné pouze ve výjimečných případech, odůvodněných okolnostmi případu nebo osobou odsouzeného. Přichází do úvahy například při zcela ojedinělém, méně závažném jednání, zejména nedbalostního charakteru či jednání blížící se podmínkám krajní nouze nebo nutné obrany. To však dle krajského soudu není případ stěžovatele, který se prakticky ihned poté, co mu okresní soud uložením podmíněného trestu odnětí svobody poskytl možnost prokázat, že je schopen vést řádný život, dopustil další trestné činnosti, a to zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropním i látkami a s jedy. Pokračoval v ní pak po poměrně dlouhou dobu, rozhodně se tedy nejednalo o ojedinělé selhání. Bylo na stěžovateli, aby během zkušební doby adekvátně přizpůsobil své chování hrozbě přeměny trestu. Spácháním úmyslné trestné činnosti však dal stěžovatel najevo svůj pohrdavý náhled na rozhodnutí soudu, které mu mělo být motivací k vedení řádného života. Porušení podmínek zkušební doby je podle krajského soudu natolik závažné, že jiný postup než nařízení výkonu původně podmíněného trestu odnětí svobody již nepřichází v úvahu.

4. Na žádost stěžovatele, aby se mohl osobně zúčastnit projednání stížnosti, reagoval krajský soud v odůvodnění napadeného usnesení odkazem na § 240 a § 242 tr. řádu, podle kterých se rozhodování o stížnosti koná v neveřejném zasedání s vyloučením jiných osob.

II.
Argumentace stěžovatele

5. Stěžovatel svou argumentaci zaměřil zejména na skutečnost, že krajský soud nevyhověl jeho žádosti, aby mohl být přítomen projednání stížnosti, a rozhodl bez jeho přítomnosti v neveřejném zasedání. V této souvislosti zpochybňuje výklad § 240 a § 242 tr. řádu provedený krajským soudem. Uvádí, že neměl možnost se obhájit, nemohl u projednání předložit žádné další důkazy prokazující svou postupující nápravu, která v dané době trvala již 21 měsíců, a neměl možnost krajský soud přesvědčit o správnosti rozhodnutí okresního soudu.

6. Stěžovatel uvádí, že každý obžalovaný, kterému hrozí trest odnětí svobody, a to i odnětí svobody pouze podmíněně uložené, má právo účastnit se rozhodování odvolacího soudu o tom, zda mu takový trest bude uložen. Dle stěžovatele není významné, že byl v postavení již podmíněně odsouzeného. Významné je naopak to, že bylo krajským soudem rozhodováno, zda bude zbaven svobody a půjde do vězení, či nikoliv. Podotýká, že státní zástupce se nezúčastnil žádného jednání před okresním soudem, tudíž na něj neměl stěžovatel možnost osobně působit. I proto státního zástupce kontaktoval, podrobně mu vyjmenoval všechny důvody svědčící o správnosti rozhodnutí okresního soudu prodloužit zkušební dobu a požádal ho o zpětvzetí stížnosti. Stěžovatel i nyní dokládá, jak usiluje o svou nápravu, a je přesvědčen, že mohl-li by osobně na státního zástupce a krajský soud působit, přesvědčil by je, že právě v jeho případě je možné přistoupit k výjimečnému prodloužení zkušební doby. Rovněž právní zástupce označuje stěžovatelovu snahu o nápravu jako mimořádnou a trvalou.

7. Stěžovatel současně upozorňuje, že se nedozvěděl, kteří soudci krajského soudu budou o stížnosti státního zástupce rozhodovat, a toto mu není - s výjimkou předsedy senátu, který je na napadeném usnesení podepsán - známo dodnes. Nemohl tak namítnout podjatost osob krajského soudu a je otázkou, zda v jeho věci skutečně rozhodovali zákonní soudci.

8. Ústavní stížností se domáhá zrušení v záhlaví uvedeného usnesení, neboť jím byly porušeny čl. 1 a čl. 4 Ústavy České republiky, čl. 1 Listiny základních práv a svobod ("Listina") a čl. 14 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a bylo zasaženo do jeho ústavně zaručených práv dle čl. 10 odst. 1, čl. 37 odst. 2 a čl. 38 odst. 2 Listiny.

III.
Vyjádření účastníka řízení a replika stěžovatele

9. Ústavní soud si pro účely řízení o ústavní stížnosti vyžádal vyjádření krajského soudu, který uvedl, že považuje podanou ústavní stížnost za nedůvodnou. Ve věci rozhodoval podle § 147 tr. řádu a následujících v neveřejném zasedání, a ačkoli se veřejného zasedání stěžovatel domáhal, neshledal krajský soud jeho požadavek jako důvodný. Stěžovatel se totiž k věci podrobně vyjádřil v rámci řízení před okresním soudem a také písemně prostřednictvím svého obhájce ve vyjádření ke stížnosti státního zástupce. Krajskému soudu tak byly známy jak důvody, pro které byla stížnost státním zástupcem podána, tak vyjádření stěžovatele k důvodům rozhodnutí okresního soudu i jeho nesouhlasné stanovisko ke stížnosti státního zástupce. Proto krajský soud nepovažoval za nutné získávat od stěžovatele další vyjádření. Krajský soud dodává, že v této trestní věci nebyla jeho rozhodovací činností a postupem ve stížnostním řízení nikterak porušena základní lidská práva stěžovatele nebo jeho právo na spravedlivý proces. Stejně tak jednoznačně odmítá názor stěžovatele, že jde o rozhodování tzv. kabinetní justice.

10. Stěžovatel v replice podrobil vyjádření krajského soudu podrobné kritice a mimo jiné poukazuje na neodbornost a neuctivost krajského soudu, když ho označil za odsouzeného. Krajský soud se vyjadřuje vůči stěžovateli a jeho újmě negativně, přitom nepředložil žádný ústavní ani právní argument, který by vyvracel porušení namítaných základních práv stěžovatele.

11. Stěžovatel dále zopakoval argumentaci obsaženou v ústavní stížnosti. Rovněž zdůraznil, že byl účastníkem řízení, a proto jej nelze považovat za veřejnost ani jinou osobu, která by byla vyloučena z neveřejného zasedání. Přesto byl zbaven práva znát své soudce, možnosti, aby oni viděli jeho, i práva svoji obhajobu před soudci změnit nebo rozšířit. Přitom avizoval, že předloží další důkazy o své pokračující nápravě, které v době rozhodování okresního soudu neexistovaly. Stěžovateli je sice známa judikatura Ústavního soudu, podle které právo zúčastnit se jednání před soudem nemá absolutní charakter, je mu znám i rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Hermi proti Itálii ze dne 18. 10. 2006, stížnost č. 18114/02, bod 62 a násl., podle kterého má obecně obviněný právo zúčastnit se jednání u soudu prvního stupně, kdežto v řízení o opravných prostředcích už osobní účast obviněného nemá tak zásadní význam, dodává však, že krajský soud zrušil rozhodnutí okresního soudu a rozhodl zcela opačně, de facto tak rozhodoval jako soud I. stupně.

12. Vedlejší účastník řízení se k ústavní stížnosti nevyjádřil. Za této situace platí fikce, že se svého postavení v řízení před Ústavním soudem vzdal, o čemž byl předem náležitě poučen.

IV.
Splnění podmínek řízení

13. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno napadené rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel před jejím podáním vyčerpal veškeré zákonné procesní prostředky ochrany svých práv (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).

14. Ústavní soud dospěl vzhledem k obsahu ústavní stížnosti k závěru, že není nutné nařizovat ústní jednání, neboť od něj nelze očekávat další objasnění věci (§ 44 zákona o Ústavním soudu).

V.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

15. Po prostudování ústavní stížnosti, vyžádaných spisů a zaslaných vyjádření dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.

16. V posuzované věci spatřuje stěžovatel porušení svých práv v nemožnosti zúčastnit se projednání stížnosti státního zástupce, na základě které krajský soud rozhodl, že stěžovatel vykoná trest odnětí svobody, neboť se ve zkušební době neosvědčil.

17. Podle ustanovení § 2 odst. 13 tr. řádu jsou orgány činné v trestním řízení povinny umožnit tomu, proti němuž se trestní řízení vede, počítaje v to samozřejmě též vykonávací řízení (srov. § 12 odst. 10 tr. řádu), plné uplatnění jeho práv.

18. Podle § 330 odst. 1 ve spojení s odstavci 3 a 4 trestního řádu platí, že rozhodnutí o nařízení výkonu podmíněně odloženého trestu může být vydáno jen po provedení veřejného zasedání. I z ustálené judikatury Ústavního soudu plyne, že při rozhodování obecných soudů o přeměně trestu má odsouzený právo, aby tato věc byla projednána v jeho přítomnosti a aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům ve smyslu čl. 38 odst. 2 Listiny (srov. nález ze dne 25. 11. 2009, sp. zn. I. ÚS 2669/09, a další rozhodnutí tam citovaná).

19. Stejně tak i čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod je nutné vykládat tak, že "pojem spravedlivého procesu zahrnuje také právo na kontradiktorní řízení, podle kterého musí mít účastníci příležitost nejen předložit každý důkaz nutný k tomu, aby obhájili svá tvrzení, ale také musí být seznámeni s každým důkazem nebo stanoviskem, jejichž účelem je ovlivnit rozhodování soudu, a musí mít možnost se k nim vyjádřit" (srov. rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva ve věci Kysilková a Kysilka proti České republice ze dne 10. 2. 2011, stížnost č. 17273/03). Citovaný právní názor platí při rozhodování o přeměně podmíněného trestu obzvlášť silně, neboť má dopad na osobní svobodu jednotlivce (viz nález ze dne 29. 6. 2021, sp. zn. I. ÚS 2959/20), kterému tak musí být zaručena - mj. naplněním zásady ústnosti a bezprostřednosti řízení - možnost účinně se hájit proti skutkovým zjištěním a právním názorům učiněným v neprospěch odsouzeného.

20. Z uvedeného pak výše citovaná judikatura Ústavního soudu (sp. zn. I. ÚS 2669/09) vyvozovala, že jestliže se soud prvního stupně rozhodl ponechat podmíněné odsouzení v platnosti a teprve stížnostní soud hodlal zasáhnout do svobody odsouzeného přeměnou podmínky na trest nepodmíněný, mělo by být i ve stížnostním řízení provedeno veřejné zasedání.

21. Ačkoliv se zájem odsouzených na projednání věci ve veřejném zasedání a priori a logicky předpokládá bez toho, že by ho museli sami explicitně vyjadřovat, protože se tím zvyšuje možnost odsouzených osobně ovlivnit výsledek řízení, přesto Ústavní soud v pozdější judikatuře (viz nálezy ze dne 8. 12. 2020, sp. zn. I. ÚS 2595/20 a výše citovaný nález sp. zn. I. ÚS 2959/20) zdůraznil především materiální možnost odsouzeného reagovat na argumenty obsažené ve stížnosti státního zástupce. Toho lze kromě zmíněného konání veřejného zasedání před stížnostním soudem dosáhnout alternativně také tím, že stížnost státního zástupce je zaslána odsouzenému k vyjádření a je mu dán prostor na stížnost v přiměřené lhůtě písemně reagovat. Tím je naplněna zásada audiatur et altera pars (budiž vyslechnuta i druhá strana), jež je chápána jako povinnost soudu vytvořit prostor zaručující účastníkům řízení možnost účinně uplatňovat námitky a argumenty, které jsou způsobilé ovlivnit jeho rozhodování a s nimiž se soud musí v rozhodnutí náležitě vypořádat.

22. Jinak řečeno, podle judikatury Ústavního soudu mohou za splnění výše uvedených podmínek obecné soudy o stížnostech proti rozhodnutím o přeměně trestu rozhodovat v neveřejném zasedání, a to i tehdy, rozhodl-li se soud prvního stupně ponechat podmíněný trest odnětí svobody v platnosti, a stížnostní soud naopak rozhodne o jeho vykonání (viz rovněž usnesení ze dne 27. 3. 2024, sp. zn. IV. ÚS 160/24). Zda bude nakonec dán odsouzenému prostor při veřejném zasedání či se bude moct vyjádřit písemně, je na uvážení obecného soudu, a teprve nebyla-li by naplněna ani jedna z uvedených variant, dojde k porušení základních práv odsouzeného (viz bod 17 nálezu sp. zn. I. ÚS 2959/20).

23. Tak tomu ale v případě stěžovatele nebylo. Jak z napadeného rozhodnutí, tak z obsahu ústavní stížnosti vyplývá, že mu byla dána možnost se ke stížnosti státního zástupce vyjádřit, na argumenty v ní uvedené reagovat a předestřít krajskému soudu veškeré skutečnosti, o kterých se domnívá, že zakládají důvod zcela výjimečně prodloužit zkušební dobu namísto přeměny na nepodmíněný trest odnětí svobody. Krajský soud zhodnotil dokazování před okresním soudem, které proběhlo ve veřejném zasedání, nic nového nepřidal a ani stěžovatel nic nového nenavrhoval. Materiálně tedy byla stěžovateli zachována možnost se efektivně hájit, stěžovatel předložil krajskému soudu své vyjádření, což se následně odrazilo i v odůvodnění napadeného usnesení. Za uvedených okolností nemohlo dojít rozhodnutím v neveřejném zasedání k zásahu do základních práv stěžovatele a postup krajského soudu je souladný s výše citovanou judikaturou Ústavního soudu.

24. Stěžovatel přitom ani nyní v ústavní stížnosti neuvedl nic, co vzhledem k nekonání veřejného zasedání krajský soud nemohl zvážit (srov. bod 12 nálezu I. ÚS 2959/20). Obecné tvrzení stěžovatele, že chtěl prokázat, že ve své nápravě pokračuje, a to za situace, kdy stěžovatelovo úsilí krajský soud nijak nezpochybnil, a kdy rozhodnutí o vykonání trestu spočívalo na jiných důvodech (dlouhodobé páchání závažné trestné činnosti stěžovatelem již záhy po poskytnutí dobrodiní v podobě podmíněného trestu odnětí svobody), nemohlo mít ve věci zjevně žádnou relevanci.

25. Jde-li o samotnou přeměnu trestu, posouzení splnění podmínek k nařízení výkonu trestu odnětí svobody je zcela věcí obecných soudů a zásah Ústavního soudu by byl namístě pouze při extrémním vybočení ze zákonných kritérií stanovených pro rozhodnutí, kdy by napadené rozhodnutí bylo projevem zřejmé interpretační libovůle, nebylo odůvodněno nebo by jeho odůvodnění bylo zatíženo závažnými logickými rozpory (srov. přiměřeně usnesení ze dne 16. 4. 2009, sp. zn. IV. ÚS 70/09). K takovému pochybení však v posuzovaném případě nedošlo, neboť pro rozhodnutí o vykonání trestu byly splněny zákonné podmínky a své rozhodnutí krajský soud logicky a srozumitelně odůvodnil. Ačkoli je výčet skutečností dokládajících stěžovatelovu snahu o nápravu a hovořících v jeho prospěch chvályhodný, Ústavní soud nepřehlédl, že jím zmiňované období nápravy započalo teprve až po odhalení jeho další trestné činnosti a následného zadržení stěžovatele Policií České republiky. V tom okamžiku mu již totiž reálně začala hrozit přeměna trestu, což se svým pozdějším úsilím zjevně pokoušel zvrátit. Do té doby jej ani rodinné zázemí ani stabilní zaměstnání od další trestné činnosti, páchané po dobu nikoliv zanedbatelnou a ve zkušební době, neodradily.

26. Jak již bylo řečeno, uvádí-li nyní stěžovatel, že měl v úmyslu prokázat svou pokračující nápravu, pak je zjevné, že by ani tímto způsobem nemohl změny rozhodnutí krajského soudu dosáhnout. Jak krajský soud uvedl, pro možnost (výjimečně) nepřeměnit původně podmíněný trest na nepodmíněný nebyly splněny podmínky, neboť způsob porušení podmínek zkušební doby stěžovatelem ani zdaleka nenaplňuje charakter zcela ojedinělého, méně závažného jednání, zejména nedbalostního charakteru či jednání blížícího se podmínkám krajní nouze nebo nutné obrany (blíže viz bod 6-8 odůvodnění napadeného usnesení).

27. Pro úplnost Ústavní soud dodává, že nelze se stěžovatelem souhlasit, že mu nebylo a dosud ani není známo, jaké bylo obsazení senátu krajského soudu, který o jeho věci rozhodoval, zda rozhodoval zákonný soudce, a že mu nebylo umožněno vznést námitku podjatosti. V této souvislosti lze odkázat na rozvrhy práce krajského soudu zveřejněné na jeho stránkách, na kterých je možné dohledat, jaká agenda spadá pod to které soudní oddělení, a jaké je či v dané době bylo aktuální složení příslušného senátu (viz https://msp.gov.cz/web/krajsky-soud-v-praze/rozvrh-prace-2024).

VI.
Závěr

28. Ústavní soud uzavírá, že rozhodl-li soud prvního stupně ve veřejném zasedání, že ponechá podmíněné odsouzení v platnosti a má být rozhodováno o stížnosti státního zástupce, musí být zachována materiální možnost odsouzeného reagovat na argumenty ve stížnosti uvedené. Toho lze kromě konání veřejného zasedání dosáhnout alternativně také tím, že je stížnost státního zástupce zaslána odsouzenému k vyjádření a je mu dán prostor na stížnost v přiměřené lhůtě písemně reagovat a proti tomuto vývoji se hájit.

29. Jinak řečeno, za splnění uvedených podmínek mohou obecné soudy ve stížnostním řízení rozhodovat v neveřejném zasedání, a to i tehdy, rozhodl-li se soud prvního stupně ponechat podmíněný trest odnětí svobody v platnosti a stížnostní soud naopak rozhodne o jeho vykonání. Zda bude nakonec dán odsouzenému prostor při veřejném zasedání či se bude moct vyjádřit písemně, je na uvážení obecného soudu. Teprve nebude-li by naplněna ani jedna z uvedených variant, dojde k porušení základního práva odsouzeného vyplývajícího z čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.

30. Ústavní soud konstatuje, že neshledal v napadeném soudním rozhodnutí porušení tvrzených ústavně zaručených práv stěžovatele. V dané věci krajský soud vyložil a aplikoval podústavní právo ústavně konformně a jeho rozhodnutí je taktéž v souladu s judikaturou Ústavního soudu.

31. Proto ústavní stížnost podle ustanovení § 82 odst. 1 zákona o Ústavním soudu zamítl jako nedůvodnou.

---

[Kanonická webová stránka](https://pravnianalyza.cz/judikaty/us/III-US-2932/24-1)