# Ústavní soud, sp. zn. III.ÚS 2917/07

- Soud: Ústavní soud
- Spisová značka: III.ÚS 2917/07
- ECLI: ECLI:CZ:US:2007:3.US.2917.07.1
- Typ rozhodnutí: Usnesení
- Datum rozhodnutí: 27. 11. 2007
- Datum zveřejnění: 18. 12. 2007
- Předmět řízení: základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek/restituce; právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
- Klíčová slova: konfiskace majetku, vlastnické právo/přechod/převod
- Dotčené předpisy: 2/1993 Sb., čl. 37 odst.3, čl. 11, čl. 36 odst.1; 87/1991 Sb.; 99/1963 Sb., § 80 písm.c

## Výrok

Návrh se odmítá.

## Odůvodnění

Včas podanou ústavní stížností napadli stěžovatelé v záhlaví uvedená rozhodnutí obecných soudů s tvrzením, že se jimi cítí být dotčeni ve svých ústavně zaručených základních právech plynoucích z čl. 1, čl. 3, čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod a že jimi došlo k porušení čl. 90 Ústavy ČR. Mělo se tak stát postupem, jímž byl zamítnut jejich návrh na určení vlastnického práva k blíže označeným nemovitostem.

Stěžovatelé s odkazem na podrobně rozvedenou argumentaci namítají, že předmětné nemovitosti nikdy nepřešly na stát, tudíž je zde dán jejich naléhavý právní zájem na požadovaném určení [§ 80 písm. c) o. s. ř.]. Mají za to, že jejich žalobní žádání se opírá o způsobilý právní titul, pročež se domáhali, aby Ústavní soud předmětná rozhodnutí obecných soudů nálezem zrušil.

Senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, shledá-li jej zjevně neopodstatněným [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].

Poté co posoudil námitky stěžovatelů, dospěl Ústavní soud k závěru, že nelze přisvědčit jejich tvrzení o tom, že by obecné soudy interpretovaly relevantní rámec jednoduchého práva dopadající na předmětnou věc v rozporu s jejich shora označenými ústavně zaručenými základními právy.

Nejvyšší soud shora citovaným rozhodnutím odmítl jako nepřípustné dovolání stěžovatelů. Jak patrno z jeho obsahu, učinil tak z toho důvodu, že jím nebylo napadeno rozhodnutí po právní stránce zásadního významu [§ 243b odst. 5, § 218 písm. c), § 237 odst. 1 písm. c), 3 o. s. ř.], přičemž nebyly dány ani jiné, ex lege předvídané podmínky jeho přípustnost zakládající. Předcházejícími rozsudky nalézacího a odvolacího soudu byla zamítnuta žaloba, jíž se stěžovatelé domáhali určení vlastnického práva zůstavitelky M. B. k přesně označeným nemovitostem [§ 80 písm. c) o. s. ř.]. Nejvyšší soud v odůvodnění svého rozhodnutí konstatoval, že se tito, s ohledem na existenci speciálního restitučního předpisu (zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů), nemohou domáhat uplatněného nároku na základě obecných právních předpisů, přičemž na podporu svého závěru odkázal na (ve vztahu k dotčené problematice) přijatý rozsudek velkého senátu občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu sp. zn. 31 Cdo 1222/2001 ze dne 11. září 2003, jakož i na na stanovisko Ústavního soudu Pl. ÚS - st. 21/05 ze dne 1. listopadu 2005.

Výrokem stanoviska pléna Ústavního soudu Pl. ÚS - st. 21/05 ze dne 1. listopadu 2005 (vyhlášen pod č. 477/2005 Sb.), jímž je senát při své rozhodovací činnosti vázán, bylo jednak vysloveno, že (I.) "Tvrzením vlastnického práva, zejména toho, jež vyžaduje záznam do katastru nemovitostí, v případě absence legitimního očekávání na straně navrhovatele není naplněna preventivní funkce žaloby dle § 80 písm. c) občanského soudního řádu, a tedy není dána ani naléhavost právního zájmu na jejím podání.", a v této souvislosti dále, že (II.) "Žalobou o určení vlastnického práva nelze obcházet smysl a účel restitučního zákonodárství. Nelze se účinně domáhat podle obecných předpisů ani ochrany vlastnického práva, k jehož zániku došlo před 25. 2. 1948 a zvláštní restituční předpis nestanovil způsob zmírnění nebo nápravy této majetkové újmy.".

Ve světle tohoto stanoviska stává se z pohledu konečného rozhodnutí a takto výsledku procesu jako celku v naraci návrhu blíže rozvedená argumentace stěžovatelů brojících v konkrétnostech proti meritorním rozhodnutím obecných soudů irelevantní, když dostatečnou podmínkou pro výroky napadených rozhodnutí byla nemožnost domáhat se tvrzeného vlastnického práva na základě určovací žaloby ve smyslu obecných právních předpisů [§ 80 písm. c) o. s. ř.].

V důsledku řečeného shledal Ústavní soud návrh zjevně neopodstatněným a proto jej mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítl [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].

---

[Kanonická webová stránka](https://pravnianalyza.cz/judikaty/us/III-US-2917/07-1)