# Ústavní soud, sp. zn. III.ÚS 274/03

- Soud: Ústavní soud
- Spisová značka: III.ÚS 274/03
- ECLI: ECLI:CZ:US:2003:3.US.274.03
- Typ rozhodnutí: Usnesení
- Datum rozhodnutí: 17. 12. 2003
- Datum zveřejnění: 30. 10. 2007
- Předmět řízení: právo na soudní a jinou právní ochranu
- Klíčová slova: opravný prostředek - mimořádný, poučení
- Dotčené předpisy: 2/1993 Sb., čl. 36 odst.1; 30/2000 Sb., čl.; 99/1963 Sb., § 237, § 241

## Výrok

Návrh se o d m í t á .

## Odůvodnění

Včas podanou ústavní stížností, splňující i ostatní formální předpoklady a podmínky stanovené zákonem, napadl stěžovatel v záhlaví uvedené rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR s tvrzením, že se jím cítí být dotčen ve svém ústavně zaručeném základním právu zakotveném v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
K namítanému zásahu do práva na spravedlivý proces mělo dojít tím, že Nejvyšší soud ČR rozhodoval o dovolání stěžovatele dle příslušných ustanovení občanského soudního řádu ve znění účinném před novelizací provedenou zák. č. 30/2000 Sb. Stěžovatel přitom opíral přípustnost mimořádného opravného prostředku o znění o. s. ř. platné po novele provedené citovaným zákonem a pro správnost úsudku o této intertemporální aplikaci zákona dle jeho názoru svědčí to, že odvolací soud v jeho věci postupoval dle již novelizovaných ustanovení o. s. ř., když jej poučoval podle jeho § 15a odst. 1, 2 a rovněž v samotném rozsudku soud ve vztahu k poučení o možnosti podat dovolání postupoval zcela v intencích novelizovaného znění o. s. ř. Stěžovatel tak má za to, že nebyly splněny předpoklady uvedené v ustanovení části dvanácté hlavy I bodu 17. zák. č. 30/2000 Sb. Proto nesouhlasí s názorem Nejvyššího soudu ČR vyjádřeným v napadeném usnesení a domáhá se, aby jej Ústavní soud nálezem zrušil.
Výhrady stěžovatele uplatněné v ústavní stížnosti nejsou důvodné. Nejvyšší soud ČR své rozhodnutí řádně odůvodnil a přezkoumatelným způsobem vyložil, proč při zkoumání přípustnosti dovolání postupoval dle o. s. ř. ve znění před novelou provedenou zák. č. 30/2000 Sb. Pokud se týče poučení o možnosti podání mimořádného opravného prostředku, nesprávné poučení odvolacího soudu (o dvouměsíční lhůtě) vyložil ve prospěch stěžovatele dovozením včasného podání dovolání. Napadené rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR shledal Ústavní soud tudíž ústavně souladným, když nelze pominout, že dovolací soud byl vázán ustanoveními části dvanácté hlavy I bodů 15. a 17. zák. č. 30/2000 Sb. Argumentace stěžovatele odvíjející se od námitky týkající se poučení dle § 15a odst. 1, 2 o. s. ř. potom na těchto závěrech nemůže ničeho změnit. Vzhledem ke konání ústního jednání před odvolacím soudem dne 9. února 2001 (č. l. 146, resp. 147 spisu vedeného u Okresního soudu v Písku pod sp. zn. 6 C 1025/99) a se zřetelem na ustanovení části dvanácté hlavy I bodu 5. citované novely, které je jednou z dílčích modifikací jinak v dané věci obecně založené výše uvedené intertemporální aplikace zákona, je totiž evidentní, že v tomto ohledu postupoval odvolací soud zcela ve shodě se zákonem (srov. Bureš J., Drápal. L., Krčmář Z., Mazanec M.: Občanský soudní řád. Komentář., II. díl, 6. vydání, Praha: C. H. Beck, 2003, str. 1527).
Jak plyne z řečeného, k porušení ústavně zaručeného základního práva na spravedlivý proces, jehož se stěžovatel dovolával, nedošlo. Proto Ústavní soud návrh mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení jako zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítl.

---

[Kanonická webová stránka](https://pravnianalyza.cz/judikaty/us/III-US-274/03-03)