# Ústavní soud, sp. zn. III.ÚS 269/99

- Soud: Ústavní soud
- Spisová značka: III.ÚS 269/99
- ECLI: ECLI:CZ:US:2000:3.US.269.99
- Typ rozhodnutí: Nález
- Datum rozhodnutí: 2. 3. 2000
- Datum zveřejnění: 15. 10. 2007
- Předmět řízení: K podmínkám, za nichž nesprávná aplikace jednoduchého práva přesahuje do sféry základních práv a svobod
- Klíčová slova: správní soudnictví, řízení/zastavení, legitimace/procesní
- Dotčené předpisy: 2/1993 Sb., čl. 36 odst.1, čl. 36 odst.2; 200/1990 Sb., § 22; 99/1963 Sb., § 250 odst.4, § 249 odst.2

## Právní věta

Z pohledu ústavněprávního nutno stanovit podmínky, za splnění
kterých nesprávná aplikace jednoduchého práva obecnými soudy má za
následek porušení základních práv a svobod. Ústavní soud spatřuje
tyto podmínky v následujících okolnostech: Základní práva
a svobody v oblasti jednoduchého práva působí jako regulativní
ideje, pročež na ně obsahově navazují komplexy norem jednoduchého
práva. Porušení některé z těchto norem, a to v důsledku svévole
(např. nerespektováním kogentní normy) anebo v důsledku
interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti
(např. přepjatý formalismus), pak zakládá dotčení na základním
právu a svobodě.

## Výrok

Usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 6. dubna 1999,
sp. zn. 23 C 64/99, se zrušuje.

## Odůvodnění

I.

Návrhem, podaným osobně Ústavnímu soudu dne 2. června 1999,
tj. ve lhůtě stanovené v § 72 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., ve
znění pozdějších předpisů, se stěžovatelka domáhá zrušení usnesení
Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 6. dubna 1999, sp. zn.
23 C 64/99, jímž bylo zastaveno řízení o přezkoumání rozhodnutí
Policie České republiky, dopravního inspektorátu v Praze 5, ze dne
6. ledna 1998, č. j. OR 5-552/PDS-DI-97, a rozhodnutí Policie
České republiky, dopravního inspektorátu hl. města Prahy, ze dne
25. února 1998, č. j. PSP-96/SDP-98, o uložení pokuty dle § 22
odst. 2 zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění pozdějších
předpisů. Uvedeným rozhodnutím soudu se cítí být dotčena
v základním právu na soudní ochranu a na soudní přezkoumání
rozhodnutí orgánu veřejné správy, plynoucím z čl. 36 odst. 1, 2
Listiny základních práv a svobod (dále Listina).

Z obsahu spisu Obvodního soudu pro Prahu 4 sp. zn. 23
C 64/99 a správního spisu Policie České republiky, Správy hl.
města Prahy, jež si Ústavní soud vyžádal, bylo zjištěno
následující:

Stěžovatelka se žalobou, podanou dle § 247 a násl. o. s. ř.,
domáhala zrušení rozhodnutí Policie České republiky, dopravního
inspektorátu v Praze 5, ze dne 6. ledna 1998, č. j. OR
5-552/PDS-DI-97, a rozhodnutí Policie České republiky, dopravního
inspektorátu hl. města Prahy, ze dne 25. února 1998, č. j.
PSP-96/SDP-98, o uložení pokuty dle § 22 odst. 2 zákona č.
200/1990 Sb., o přestupcích.

Obvodní soud pro Prahu 4 usnesením ze dne 6. dubna 1999, sp.
zn. 23 C 64/99, řízení v předmětné věci zastavil, když konstatoval
absenci neodstranitelné podmínky řízení, spočívající v nedostatku
právní subjektivity na straně žalovaného. Ve své argumentaci
přitom odkázal na ustanovení § 19 o. s. ř., § 18 o. z. a na
stanovisko Nejvyššího soudu ze dne 22. ledna 1997, Plsn 2/96
(č. 11 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek 1997), dle něhož
Policii České republiky, a to vycházeje ze zákona č. 283/1991 Sb.,
nelze považovat za právnickou osobu. Z těchto východisek pak soud
dovodil závěr, dle kterého jménem České republiky jedná
v záležitostech týkajících se Policie České republiky Ministerstvo
vnitra, přičemž v dané věci žalovaný, tj. Policie České republiky,
dopravní inspektorát hl. města Prahy, neměl v den zahájení řízení
právní subjektivitu ani procesní způsobilost, pročež se jedná
o neodstranitelný nedostatek podmínky řízení, a tedy důvod pro
zastavení řízení dle § 104 odst. 1 o. s. ř. Soud dále ve svém
rozhodnutí poučil účastníky řízení o možnosti podat proti němu
odvolání do 15 dnů ode dne jeho doručení k Městskému soudu
v Praze.

V ústavní stížnosti namítá stěžovatelka zejména tu
skutečnost, že v uvedeném rozhodnutí soud přehlédl, že
nerozhodoval o žalobě podle části první o. s. ř., nýbrž o žalobě
podle části páté o. s. ř., která obsahuje samostatná ustanovení
o procesní způsobilosti účastníků řízení [§ 250 odst. 4 o. s. ř.,
jenž byl v tomto smyslu rovněž interpretován soudní judikaturou
(R 24/94)]. K obsahu ustanovení § 19 o. s. ř., jímž napadené
rozhodnutí soudu argumentuje, stěžovatelka uvádí, že toto
zakotvuje postavení být účastníkem řízení tomu, komu takové
postavení zákon přiznává, přičemž takovou "zákonem přiznanou
způsobilost" být účastníkem řízení má v řízení o žalobách podle
části páté o. s. ř. právě správní orgán (který rozhodoval
v posledním stupni), jehož způsobilost je založena ustanovením §
250 odst. 4 o. s. ř., tedy v projednávané věci právě Policie České
republiky, dopravní inspektorát hl. města Prahy. Stěžovatelka
v této souvislosti poukazuje i na případnost argumentace
stanoviskem Nejvyššího soudu ze dne 22. ledna 1997, jež se, dle
jejího názoru nesprávně, aplikuje i na řízení podle části páté o.
s. ř.

V uvedeném postupu Obvodního soudu pro Prahu 4 je spatřováno
dotčení v právu na soudní ochranu dle čl. 36 odst. 1, 2 Listiny.

V ústavní stížnosti se dále soudu vytýká i nesprávnost výroku
o vrácení poloviny zaplaceného soudního poplatku, a to s poukazem
na ustanovení § 10 odst. 2 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních
poplatcích, ve znění pozdějších předpisů, když měl přehlédnout, že
ve věci již bylo meritorně jednáno v souvislosti s rozhodováním
otázky místní příslušnosti.

Závěrem stěžovatelka upozorňuje, že ve smyslu poučení,
obsaženého v napadeném usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4,
podala proti tomuto odvolání, ve kterém upozornila na jeho
nepřípustnost, navrhla opravu nesprávného poučení v napadeném
usnesení a zastavení odvolacího řízení podle § 104 odst.
1 o. s. ř.

Na základě výzvy Ústavního soudu podle § 42 odst. 4 a § 76
odst. l zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů,
podal dne 29. června 1999 Obvodní soud pro Prahu 4 k předmětné
ústavní stížnosti vyjádření, v němž předsedkyně senátu 23
C poukazuje na různost názorů na označení odpůrce v řízení
o žalobách proti rozhodnutím správních orgánů s tím, že v daném
případě by poučením navrhovatelky překročil rámec procesní
poučovací povinnosti soudu dle § 5 o. s. ř., jelikož se jedná
o poučení hmotněprávní. V takovémto poučení spatřuje Obvodní soud
pro Prahu 4 porušení zásady rovnosti účastníků řízení, přičemž
poukazuje i na skutečnost, že stěžovatelka byla v řízení před
soudem zastoupena.

Ohledně poučení o možnosti odvolání do ústavní stížností
napadeného soudního rozhodnutí účastník řízení před ústavním
soudem uvádí, že odvolání připustil z toho důvodu, že v daném
případě nebylo rozhodováno ve věci po jejím projednání ve smyslu
§ 250j o. s. ř., nýbrž bylo zastaveno řízení pro nedostatek
podmínky řízení, tj. soud postupoval při zastavení řízení podle
obecných ustanovení o. s. ř. a dospěl v této souvislosti
k závěru, že vzhledem k charakteru tohoto rozhodnutí je připuštění
opravného prostředku na místě.

Usnesením Městského soudu v Praze ze dne 30. září 1999, č. j.
29 Co 407/99-62, bylo odvolací řízení o odvolání proti usnesení
Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 6. dubna 1999, sp. zn. 23
C 64/99, zastaveno. Městský soud v Praze přitom odkázal na
rozhodnutí Nejvyššího soudu R 38/94, dle něhož soud rozhodující ve
věcech správního soudnictví není ani soudem prvního stupně ani
soudem odvolacím a opravný prostředek proti jeho rozhodnutím ve
věcech správního soudnictví, s výjimkou věcí důchodového
zabezpečení, není přípustný.

II.

Hodnocení ústavnosti zásahu orgánu veřejné moci do základních
práv a svobod se skládá z několika komponentů (III. ÚS 102/94,
III. ÚS 114/94, III. ÚS 84/94, III. ÚS 142/98, III. ÚS 224/98
a další). Prvním je posouzení ústavnosti aplikovaného ustanovení
právního předpisu (což vyplývá z § 68 odst. 2 zákona č. 182/1993
Sb., ve znění pozdějších předpisů). Dalšími komponenty jsou
hodnocení dodržení ústavních procesních práv, a konečně posouzení
ústavně konformní interpretace a aplikace hmotného práva.

V předmětné věci Ústavní soud neshledal důvod k posuzování
ústavnosti aplikovaného hmotného a procesního práva.

Žaloba proti rozhodnutí Policie České republiky, dopravního
inspektorátu v Praze 5, ze dne 6. ledna 1998, č. j. OR
5-552/PDS-DI-97, a rozhodnutí Policie České republiky, dopravního
inspektorátu hl. města Prahy, ze dne 25. února 1998, č. j.
PSP-96/SDP-98, o uložení pokuty dle § 22 odst. 2 zákona č.
200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů, v níž
stěžovatelka tvrdí, že byla na svých právech zkrácena rozhodnutím
správního orgánu a žádá, aby soud přezkoumal zákonnost uvedených
rozhodnutí, je žalobou dle hlavy druhé části páté o. s. ř.

Dle ustanovení § 250 odst. 4 o. s. ř., vymezujícího účastníky
řízení v řízení dle uvedené hlavy a části o. s. ř., u rozhodnutí
správního orgánu vydaného ve správním řízení je žalovaným správní
orgán, který rozhodl v posledním stupni. Toto ustanovení je plně
akceptováno judikaturou a jeho interpretace není předmětem žádných
polemik či diskusí (R 24/94, usnesení bývalého Nejvyššího soudu
České republiky ze dne 25. září 1992, sp. zn. 6 A 56/92). Soudní
praxe i doktrína v této souvislosti, vycházeje z § 249 odst. 2
i § 250 odst. 4 o. s. ř., jelikož "správné označení napadeného
rozhodnutí určuje i žalovaného", dochází k závěru, dle kterého
"soud zpravidla sám ve výroku svých rozhodnutí uvede označení
správné a pochybení bez dalších následků odstraní" (J. Bureš, L.
Drápal, M. Mazanec, Občanský soudní řád. Komentář, Praha 1996, s.
714). Nutno rovněž zdůraznit, že obsah právního názoru Nejvyššího
soudu, obsaženého v jeho stanovisku ze dne 22. ledna 1997, sp. zn.
Plsn 2/96 (R 11/97), nedopadá na řízení dle části páté o. s. ř.,
nýbrž pouze na oblast vztahů soukromoprávních, tj. na řízení,
v němž je dána pravomoc soudů dle § 7 odst. 1 o. s. ř.

Z pohledu ústavněprávního nutno stanovit podmínky, za splnění
kterých nesprávná aplikace jednoduchého práva obecnými soudy má za
následek porušení základních práv a svobod. Ústavní soud spatřuje
tyto podmínky v následujících okolnostech: Základní práva
a svobody v oblasti jednoduchého práva působí jako regulativní
ideje, pročež na ně obsahově navazují komplexy norem jednoduchého
práva. Porušení některé z těchto norem, a to v důsledku svévole
(např. nerespektováním kogentní normy) anebo v důsledku
interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti
(např. přepjatý formalismus), pak zakládá dotčení na základním
právu a svobodě.

V posuzované věci soud nesprávně aplikoval ustanovení 250
odst. 4, § 249 odst. 2 o. s. ř., jakož i ustanovení § 246c
o. s. ř., vymezující možnost přiměřené aplikace prvé a třetí části
o. s. ř. v řízení dle části páté o. s. ř., přičemž v případě §
250 odst. 4 o. s. ř. se jedná o porušení kogentního ustanovení
zákona, hraničící se svévolí.

Vzhledem k uvedeným důvodům, v důsledku porušení základního
práva vyplývajícího z čl. 36 odst. 1, 2 Listiny, Ústavní soud
usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 6. dubna 1999, sp. zn.
23 C 64/99, zrušil [§ 82 odst. 1, odst. 3 písm. a) zákona č.
182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů].

Za těchto okolností Ústavní soud považuje otázku nesprávného
poučení v ústavní stížností napadeném rozhodnutí za již vyřešenou
usnesením Městského soudu v Praze ze dne 30. září 1999, č. j. 29
Co 407/99-62, a dále řešení otázky spojené s námitkou
stěžovatelky, týkající výroku o vrácení poloviny zaplaceného
soudního poplatku, za nadbytečné.

---

[Kanonická webová stránka](https://pravnianalyza.cz/judikaty/us/III-US-269/99-99)