# Ústavní soud, sp. zn. III.ÚS 2687/22

- Soud: Ústavní soud
- Spisová značka: III.ÚS 2687/22
- ECLI: ECLI:CZ:US:2023:3.US.2687.22.1
- Typ rozhodnutí: Usnesení
- Datum rozhodnutí: 21. 3. 2023
- Datum zveřejnění: 14. 4. 2023
- Předmět řízení: právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /opomenuté důkazy a jiné vady dokazování; právo na soudní a jinou právní ochranu /právo na soudní přezkum rozhodnutí orgánu veřejné správy
- Klíčová slova: dokazování, znalecký posudek, odůvodnění, clo, správní soudnictví
- Dotčené předpisy: 2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1, čl. 36 odst.2; 150/2002 Sb., § 54 odst.2, § 52 odst.1; 242/2016 Sb.

## Výrok

Ústavní stížnost se odmítá.

## Odůvodnění

1. Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí, neboť má za to, že jím bylo porušeno její právo na soudní ochranu zaručené čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

2. Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a připojených rozhodnutí, Celní úřad pro hlavní město Prahu rozhodnutím ze dne 2. 11. 2016 č. j. 140481-9/2016-510000-11 doměřil stěžovatelce clo ve výši 5 337 Kč, neboť dospěl k závěru, že stěžovatelkou dovezené zboží patří do jiné podpoložky kombinované nomenklatury a podpoložky Taricu s vyšší sazbou dovozního cla, než pod kterou stěžovatelka původně zboží deklarovala. Generální ředitelství cel rozhodnutí správního orgánu prvního stupně potvrdilo rozhodnutím ze dne 11. 4. 2017 č. j. 24372/2017-900000-304.1. Stěžovatelka se následně bránila žalobou ve správním soudnictví. Rozsudkem ze dne 24. 11. 2020 č. j. 8 Af 22/2017-49 shledal Městský soud v Praze žalobu nedůvodnou; v záhlaví uvedeným rozsudkem Nejvyšší správní soud pak zamítl stěžovatelčinu kasační stížnost.

3. Pro vypořádání ústavní stížnosti není podrobnější rekapitulace průběhu řízení a napadených rozhodnutí účelná; samotným účastníkům řízení jsou všechny skutečnosti známy.

4. V podané ústavní stížnosti stěžovatelka namítá, že její právo na soudní ochranu bylo porušeno tím, že oba správní soudy zamítly její návrh na provedení důkazu znaleckým posudkem z oboru strojírenství. Stěžovatelka má za to, že pouze navržený důkaz mohl jednoznačně prokázat, zda se jedná o konečné výrobky či nikoli. Neprovedením navrženého důkazu došlo dle stěžovatelky k porušení zásady materiální pravdy. Dále má stěžovatelka za to, že Nejvyšší správní soud nesprávně posoudil i další otázky. Stěžovatelka namítá, že z provedených důkazů vyplývá, že se jedná o výrobky z nerezové oceli, které před dalším zpracováním nemají jasně daný účel použití, a zboží nemůže být chápáno jako část, součást ani příslušenství motorových vozidel.

5. Ústavní soud nejprve posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána ve lhůtě osobou oprávněnou k jejímu podání a řádně zastoupenou, k jejímu projednání je Ústavní soud příslušný a návrh je přípustný.

6. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního a ve které může Ústavní soud rozhodnout jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti.

7. Podle čl. 83 Ústavy je Ústavní soud soudním orgánem ochrany ústavnosti. V řízení o ústavní stížnosti je tudíž jeho pravomoc založena výlučně k přezkumu rozhodnutí či namítaného zásahu z hlediska ústavnosti. Jestliže je ústavní stížnost vedena proti rozhodnutí obecného soudu, není povinnost ústavněprávní argumentace naplněna, je-li namítána toliko věcná nesprávnost či nerespektování jednoduchého práva, neboť takovou argumentací je Ústavní soud stavěn do role pouhé další instance v soustavě obecných soudů, jíž však není.

8. Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti pouze pokračuje v polemice s právními a skutkovými závěry správních orgánů a správních soudů, které se však se všemi jejími námitkami již opakovaně vypořádaly, přičemž Ústavní soud shledává jejich závěry udržitelnými. Pokud jde o neprovedení důkazu znaleckým posudkem, pak Ústavní soud konstatuje, že z hlediska stěžovatelkou namítaného porušení práva na soudní ochranu je podstatné, že obecné soudy neprovedení důkazu dostatečně a logicky odůvodnily, a nejedná se tak o tzv. opomenutý důkaz ve smyslu setrvalé judikatury zdejšího soudu, což teprve by mohlo být považováno za ústavněprávní deficit [srv. nález sp. zn. III. ÚS 569/03 ze dne 29. 6. 2004 (N 87/33 SbNU 339)]. Ke stejnému závěru již ostatně Ústavní soud ve věci stěžovatelky již jednou dospěl, a to v usnesení ze dne 10. 9. 2019 sp. zn. III. ÚS 873/19.

9. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud uzavírá, že namítaná základní práva stěžovatelky napadeným rozhodnutím porušena nebyla. Ústavní soud proto ústavní stížnost odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.

---

[Kanonická webová stránka](https://pravnianalyza.cz/judikaty/us/III-US-2687/22-1)