# Ústavní soud, sp. zn. III.ÚS 2672/16

- Soud: Ústavní soud
- Spisová značka: III.ÚS 2672/16
- ECLI: ECLI:CZ:US:2016:3.US.2672.16.1
- Typ rozhodnutí: Usnesení
- Datum rozhodnutí: 27. 9. 2016
- Datum zveřejnění: 13. 10. 2016
- Předmět řízení: právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
- Klíčová slova: rozsudek/pro uznání, odvolání, účastník řízení/vedlejší
- Dotčené předpisy: 2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1; 99/1963 Sb., § 153a, § 99 odst.2, § 203 odst.1, § 218 písm.c

## Výrok

Ústavní stížnost se odmítá.

## Odůvodnění

1. Stěžovatelka se ústavní stížností, vycházející z ustanovení čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů, neboť se domnívá, že jimi bylo porušeno její právo na spravedlivý proces, právo na soudní ochranu a právo na zákonného soudce.

2. Z ústavní stížnosti, jakož i z listin k ní přiložených, přitom vyplývá, že v záhlaví citovaný rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 10 (dále jen "obvodní soud") ze dne 12. února 2016 č. j. 34 C 461/2015-55 byl vydán jako rozsudek pro uznání. Proti tomuto rozsudku podala stěžovatelka jako vedlejší účastnice na straně žalovaného odvolání, to však bylo v záhlaví citovaným usnesením Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") odmítnuto, neboť žalovaný, jehož stěžovatelka jako vedlejší účastnice v řízení podporovala, se práva odvolání vzdal. Proto odvolání podané vedlejší účastnicí - v řízení o ústavní stížnosti stěžovatelkou - nebylo podle § 203 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen "o. s. ř."), přípustné.

3. Stěžovatelka pak v ústavní stížnosti uzavírá, že řízení, v němž byl vydán rozsudek pro uznání, bylo vedeno soudcem v rozporu s rozvrhem práce (došlo tak k porušení práva na zákonného soudce), stěžovatelka navíc nebyla vyrozuměna o nařízeném jednání před nalézacím soudem a rozsudek nalézacího soudu jí nebyl v rozporu se zákonem doručen. Nadto se stěžovatelka domnívá, že v dané věci nebyly splněny podmínky pro vydání rozsudku pro uznání, což v ústavní stížnosti podrobně vysvětluje. V závěru ústavní stížnosti stěžovatelka Ústavní soud žádá o odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí.

4. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost a dospěl k závěru, že je částečně opožděná [§ 43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu] a částečně zjevně neopodstatněná [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].

5. Opožděná je ústavní stížnost ve vztahu k rozsudku obvodního soudu. Odvolání proti tomuto rozhodnutí nebylo podle § 203 o. s. ř. ze zákona přípustné - v ústavní stížnosti se ani opak netvrdí - a stěžovatelka proti citovanému rozsudku měla brojit (jestliže byla skutečně přesvědčena o porušení svých ústavně zaručených práv) ústavní stížností bez toho, že se domáhala jeho přezkumu ze strany městského soudu. Protože tak ale neučinila a podala ústavní stížnost teprve poté, co vyčkala rozhodnutí odvolacího soudu o zcela jednoznačně nepřípustně podaném odvolání, je nutno na tuto část ústavní stížnosti nazírat jako na opožděnou, jelikož byla zjevně podána až po marném uplynutí lhůty dvou měsíců od doručení rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon stěžovatelce k ochraně jejích práv poskytoval (§ 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).

6. Zjevně neopodstatněnou byla ústavní stížnost shledána v té části, kterou brojí proti v záhlaví citovanému usnesení městského soudu. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že na základě jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není však samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.

7. V dané věci přitom odvolací soud uzavřel, že vzhledem k tomu, že žalovaný, jehož stěžovatelka v řízení podporovala, se práva odvolání účinně vzdal, není odvolání stěžovatelky přípustné. Za této procesní situace městskému soudu nezbylo, než odvolání podané stěžovatelkou, jako vedlejší účastnicí na straně žalovaného, odmítnout podle § 218 písm. c) o. s. ř. Takový postup městského soudu nemohl vést k zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatelky.

8. Za tohoto stavu Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl ústavní stížnost zčásti podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný a zčásti podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. b) cit. zákona jako návrh opožděný.

9. Za této situace Ústavní soud samostatně nerozhodoval o návrhu na odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí podle § 79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu, jelikož by to bylo zjevně neúčelné.

---

[Kanonická webová stránka](https://pravnianalyza.cz/judikaty/us/III-US-2672/16-1)