# Ústavní soud, sp. zn. III.ÚS 2656/09

- Soud: Ústavní soud
- Spisová značka: III.ÚS 2656/09
- ECLI: ECLI:CZ:US:2009:3.US.2656.09.1
- Typ rozhodnutí: Usnesení
- Datum rozhodnutí: 10. 11. 2009
- Datum zveřejnění: 24. 11. 2009
- Předmět řízení: právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně; právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /opomenuté důkazy a jiné vady dokazování
- Klíčová slova: škoda/náhrada, škoda/odpovědnost za škodu, dokazování, odůvodnění, dovolání/přípustnost
- Dotčené předpisy: 2/1993 Sb., čl. 36 odst.1, čl. 38 odst.2; 40/1964 Sb., § 415; 99/1963 Sb., § 132, § 157 odst.2

## Výrok

Ústavní stížnost se odmítá.

## Odůvodnění

Stěžovatel se ústavní stížností, s tvrzením porušení práva na soudní ochranu a spravedlivý proces (čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod), domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí. Ve stížnosti v podstatě uvádí, že soud I. stupně v předmětném řízení pro náhradu škody, v němž měl stěžovatel postavení žalovaného, při vydání napadeného mezitímního rozsudku, jimž bylo rozhodnuto tak, že základ žalobního nároku je opodstatněný, v rámci hodnocení důkazů vyšel z důkazů, které v tomto řízení provedeny nebyly a jeho postupem tak byla porušena zásada bezprostřednosti a přímosti a u některých důkazů závěr soudu neodpovídá provedenému dokazování. Soudy obou stupňů se podle něj zcela nepřesvědčivě vypořádaly se vznesenou námitkou promlčení. Odvolacímu soudu pak vytýká, že se dostatečně nevypořádal s možností, resp. stěžovatelem v řízení tvrzenou nemožností použití argumentu porušení prevenční povinnosti stanovené ustanovením § 415 občanského zákoníku pro založení jeho odpovědnosti za škodu. Namítá také nepřezkoumatelnost rozhodnutí pro nedostatečné odůvodnění a vypořádání se se vznesenými námitkami.

Senát mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, shledá-li jej zjevně neopodstatněným [§ 72 odst. 1 písm. a), odst. 3, § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů].

Z obsahu stížností napadeného usnesení Nejvyššího soudu České republiky bylo zjištěno, že dovolání stěžovatele směřující proti rozsudku soudu II. stupně bylo opodstatněně odmítnuto pro jeho nepřípustnost, přičemž odůvodnění rozhodnutí, opírající se o obsah dovolání, znění § 241a odst. 2 a § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu, je přiléhavé a vyčerpávající - proto lze v poměru k námitkám stěžovatele týkajícím se otázky aplikovatelnosti ustanovení § 415 občanského zákoníku i námitky promlčení v dalším na ně odkázat. V poměru k tomuto rozhodnutí dovolacího soudu stěžovatel ostatně v ústavní stížnosti konkrétní výhrady ani nevznášel. Pro výše uvedené byl návrh brojící proti rozhodnutí Nejvyššího soudu jako zjevně neopodstatněný odmítnut.

Pokud jde o ústavní stížnost napadající rozsudek soudu I. a II. stupně, zásah do práv, jichž se stěžovatel v ústavní stížnosti dovolává, rovněž zjištěn nebyl. Městský soud v Praze k odvolání žalovaného přezkoumal rozsudek soudu I. stupně a opodstatněně jej potvrdil. Z obsahu odůvodnění tohoto rozsudku, jakož i rozhodnutí soudu I. stupně, je patrno, že námitkami stěžovatele se obecné soudy zabývaly a podrobně také vypořádaly. Již soud I. stupně také vysvětlil, z jakých důvodů - v podstatě v současné době již nedostupnost důkazů - údaje o některých skutečnostech čerpal z pravomocných rozhodnutí soudů, týkajících se sice jiných řízení, majících však přímý vztah k posuzované věci. Těmito pak u jednání provedl důkaz, aniž by k těmto důkazům měl stěžovatel připomínky. Nelze pak přisvědčit ani stěžovatelově námitce o tom, že by závěry soudů neměly oporu v provedeném dokazování, či byly s ním v přímém rozporu, když opaku svědčí korespondence v souvisejících spisech založená a tehdejší zjištění soudu.

Z uvedených důvodů byla ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněná odmítnuta [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů].

---

[Kanonická webová stránka](https://pravnianalyza.cz/judikaty/us/III-US-2656/09-1)