# Ústavní soud, sp. zn. III.ÚS 2645/19

- Soud: Ústavní soud
- Spisová značka: III.ÚS 2645/19
- ECLI: ECLI:CZ:US:2019:3.US.2645.19.1
- Typ rozhodnutí: Usnesení
- Datum rozhodnutí: 28. 8. 2019
- Datum zveřejnění: 24. 9. 2019
- Předmět řízení: procesní otázky řízení před Ústavním soudem/přípustnost v řízení o ústavních stížnostech/procesní prostředky k ochraně práva/žaloba pro zmatečnost; právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /právo na projednání věci bez zbytečných průtahů
- Klíčová slova: soudce/vyloučení, opravný prostředek - řádný
- Dotčené předpisy: 2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 38 odst.2; 99/1963 Sb., § 6, § 14, § 229

## Výrok

Ústavní stížnost se odmítá.

## Odůvodnění

1. V ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatel namítá, že níže specifikovaným zásahem orgánu veřejné moci a dále nespecifikovanými rozhodnutími bylo porušeno zejména jeho právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 a násl. Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo na zákonného soudce podle čl. 38 odst. 1 Listiny.

2. Petit ústavní stížnosti pak stěžovatel formuluje takto: "I. Ústavní soud vyslovuje, že postupem orgánu veřejné moci spočívajícím v přidělení jiného než zákonného soudce ve věci vedené pod sp.zn.: MSPH 77 INS 8514/2016, Městského soudu v Praze bylo porušeno základní ústavní právo stěžovatele na zákonného soudce, zaručené článkem 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. [...] II. Ústavní soud takto explicitně vyslovuje, že soudce Jarmila Hanuliaková nebyl v předmětné věci přidělen stěžovateli v souladu se zákonem a ústavním pořádkem. [...] III. Rozhodnutí vydaná pod sp. zn.: MSPH 77 INS 8514/2016, Městského soudu v Praze, jakož i další, na ně navazující rozhodnutí se zrušují."

3. Z ústavní stížnosti - ač je stěžovatel zastoupen advokátem - na pokraji srozumitelnosti dále vyplývá, že stěžovatel také brojí proti průtahům způsobených tím, že soudy údajně odmítají odesílat stěžovatelovy, mnohdy cyklicky podávané - jak stěžovatel sám v odst. 6 ústavní stížnosti zmiňuje - opravné prostředky.

4. Dříve než Ústavní soud mohl přistoupit k přezkumu napadených rozhodnutí obecných soudů, musel zkoumat, zda návrh stěžovatele splňuje veškeré náležitosti stanovené zákonem o Ústavním soudu. Přitom zjistil, že tomu tak není.

5. Namítá-li stěžovatel porušení práva na zákonného soudce v řízení vedeném u Městského soudu v Praze pod sp. zn. MSPH 77 INS 8514/2016, respektive že v jeho věci rozhodoval soudce vyloučený, pak mimo jiné nedoložil, že podal žalobu pro zmatečnost, případně jak o této žalobě bylo rozhodnuto, když žádná taková rozhodnutí v petitu ústavní stížnosti nekonkretizuje. Proto Ústavní soud odmítl v tomto rozsahu stěžovatelovu ústavní stížnost pro nepřípustnost podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu. Přitom žádné důvody podle § 75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ve věci stěžovatele dány nejsou - ostatně stěžovatel se ve skutečnosti o tvrzení přesahu vlastních zájmů ani nepokouší.

6. Domáhá-li se stěžovatel vyslovení výroku, jak jej specifikoval pod bodem II. jím formulovaného petitu, pak Ústavní soud k projednání takového návrhu není příslušný podle § 43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu [srov. k tomu přiměřeně též usnesení sp. zn. I. ÚS 2394/12 ze dne 18. 12. 2012 (rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz)].

7. Tvrdí-li stěžovatel průtahy v řízení spočívající v tom, že soudy nepředkládají v patřičných lhůtách příslušným soudům stěžovatelem podávané opravné prostředky, pak i v situaci, kdy Ústavní soud vyjde ze stěžovatelova tvrzení, že proti tomuto zásahu orgánu veřejné moci podal všechny zákonem předvídané opravné prostředky, stěžovatel argumentačně přesvědčivě neprokázal, zda k těmto průtahům skutečně dochází - stěžovatel mohl uvést například konkrétní dataci týkající se jednotlivých řízení - když dále neuvádí, jak soudy na jím tvrzené průtahy reagovaly. Nic takového však stěžovatel neučinil a jeho argumentace v ústavní stížnosti je v tomto ohledu nepřesvědčivá a nepřehledná. Proto Ústavní soud v tomto rozsahu odmítl ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu pro zjevnou neopodstatněnost.

8. Žádá-li konečně stěžovatel pod bodem III. jím formulovaného petitu zrušit rozhodnutí vydaná v řízení před Městským soudem v Praze pod sp. zn. MSPH 77 INS 8514/2016, pak v tomto rozsahu Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle § 43 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu pro vady, neboť stěžovatel uvedená rozhodnutí dostatečně nespecifikoval, natož aby je podle § 72 odst. 6 zákona o Ústavním soudu v kopii k ústavní stížnosti přiložil (srov. k tomu přiměřeně rovněž usnesení sp. zn. I. ÚS 3412/15 ze dne 11. 1. 2016 ve věci téhož stěžovatele).

9. Na základě výše uvedeného Ústavní soudu ústavní stížnost stěžovatele mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl. Zčásti tak učinil z důvodů uvedených v § 43 odst. 1 písm. a), d) a e) zákona o Ústavním soudu, zčásti pak podle § 43 odst. 2 písm. a) téhož zákona. Vzhledem k výsledku řízení o ústavní stížnosti nepovažoval Ústavní soud za nutné, aby stěžovatele vyzýval k odstranění vad plné moci a k doložení zákonem předepsaných příloh.

---

[Kanonická webová stránka](https://pravnianalyza.cz/judikaty/us/III-US-2645/19-1)