# Ústavní soud, sp. zn. III.ÚS 2613/15

- Soud: Ústavní soud
- Spisová značka: III.ÚS 2613/15
- ECLI: ECLI:CZ:US:2015:3.US.2613.15.1
- Typ rozhodnutí: Usnesení
- Datum rozhodnutí: 17. 9. 2015
- Datum zveřejnění: 16. 10. 2015
- Předmět řízení: právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně; základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek/právo vlastnit a pokojně užívat majetek obecně
- Klíčová slova: úrok z prodlení, náhrada, rehabilitace, dobré mravy, stát
- Dotčené předpisy: 2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 11, čl. 36 odst.1; 40/1964 Sb., § 3 odst.1; 87/1991 Sb., § 13, § 6 odst.2

## Výrok

Ústavní stížnost se odmítá.

## Odůvodnění

I.

V ústavní stížnosti, doručené Ústavnímu soudu dne 27. 8. 2015 stěžovatelé napadají výhradně v záhlaví usnesení označený rozsudek (v petitu ústavní stížnosti chybně označený jako "usnesení") odvolacího soudu s tvrzením, že Městský soud v Praze porušil jejich právo na spravedlivý proces (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, dále jen "Listina") a právo na ochranu vlastnictví (čl. 11 Listiny).

Za porušení práva na spravedlivý proces označují stěžovatelé (dále rovněž "žalobci") skutečnost, že jejich argumentem, že žalovanou stranou uplatněná námitka promlčení je v rozporu s dobrými mravy, se zabýval až dovolací soud, nikoli však soudy nalézací a odvolací. V tomto směru stěžovatelé odkazují na závěry uvedené v nálezu Ústavního soudu ze dne 21. 6. 2011 sp. zn. I. ÚS 548/11 (N 119/61 SbNU 729).

Podle názoru stěžovatelů je odůvodnění rozsudku odvolacího soudu nesrozumitelné, překvapivé a nepřezkoumatelné, neboť se otázkou, jestli námitka promlčení je či není v rozporu s dobrými mravy, nezabývalo. Z průběhu řízení před obecnými soudy je prý zřejmé, že žalovaná Česká republika - Ministerstvo financí (dále jen "žalovaná") uvedla právní předchůdce stěžovatelů v omyl tím, že ve svém "stanovisku" uvedla nesprávné informace vylučující oprávněnost jejich nároku, a to prý za situace, "kdy si byla či mohla být vědoma skutečného stavu, či si ho mohla bez obtíží ověřit." Právní předchůdci stěžovatelů tak prý jednali v naprosté důvěře ve správnost údajů žalované jako státního orgánu, což prý v konečném důsledku vedlo k promlčení jejich nároku.

Porušením jejich práva na ochranu vlastnictví je již prý skutečnost, že předmětem řízení byl nárok na zaplacení značné částky.

II.

Z připojených listin se zjišťuje:

Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 9. 12. 2013 č. j. 23 C 164/2012-54 v řízení o zaplacení částky 505 100,- Kč zamítl žalobu, kterou se žalobci domáhali uložení povinnosti žalované zaplatit každému z nich částku 252 550,- Kč (výrok I).

V řízení žalobci uplatnili nárok na finanční náhradu za nemovitost, kterou nelze vydat (ve smyslu § 13 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů), resp. požadovali úrok z prodlení ve výši 26 % z vyplacené finanční náhrady za jimi uvedené období.

Z provedeného dokazování, zejména z řady listinných důkazů soud prvního stupně dospěl k závěru, že důvodem zamítnutí restitučního nároku rodičů žalobců v roce 1996 bylo nesplnění podmínek § 6 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb., neboť nebylo prokázáno, že by stát nedostavěný skelet hotelu převzal; nebyl doložen demoliční výměr, že by stavba byla demolována státem. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že promlčecí lhůta počala běžet dnem 12. 6. 1996 a skončila dnem 12. 6. 1999; jestliže byla žaloba podána až dne 28. 8. 2012, byl úrok z prodlení žalobci uplatněn opožděně.

Městský soud v Praze rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný potvrdil s tím rozdílem, že podle jeho názoru k promlčení nároku na úrok z prodlení došlo dne 9. 6. 2000. Dále zdůraznil, že na promlčení nároku nemá žádný vliv ani skutečnost, že žalovaná na základě opětovné žádosti žalobců v roce 2011 náhradu za nevydanou nemovitost zaplatila, přičemž nárok na ni byl již v té době také promlčen.

Dovolání stěžovatelů Nejvyšší soud ČR usnesením ze dne 9. 6. 2015 č. j. 28 Cdo 5208/2014-107 odmítl. Ve zkráceném odůvodnění uvedl, že rozsudek odvolacího soudu se v dovoláním označených otázkách nijak neodchyluje od ustálené judikatury dovolacího soudu. K otázce, zda žalovanou stranou vznesená námitka promlčení v projednávané věci odporovala dobrým mravům, konstatoval, že i v tomto případě postupoval odvolací soud správně, pokud ji posuzoval z pohledu relevantních kritérií a jeho úvaha, že se dobrým mravům nepříčí, není vzhledem ke zjištěným okolnostem projednávané věci nepřiměřená.

III.

Ústavní soud po zvážení námitek stěžovatelky a obsahu napadeného rozhodnutí dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí soudní soustavy (čl. 91 Ústavy České republiky) a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů, neboť jeho základním úkolem podle čl. 83 Ústavy České republiky je ochrana ústavnosti. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je v řízení o ústavní stížnosti podle č. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, k porušení základních práv a svobod zaručených ústavním zákonem.

Podstatou ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatelů s rozhodnutím odvolacího soudu, který podle jejich názoru při svém rozhodování nevzal v úvahu jejich námitku, že v dané věci byly naplněny podmínky pro aplikaci ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák., a že vznesení námitky promlčení nebylo posouzeno jako výkon práva, který je rozporný s dobrými mravy.

V této souvislosti Ústavní soud podotýká, že z jeho dosavadní četné judikatury [srov. např. usnesení sp. zn. II. ÚS 249/97 (U 14/10 SbNU 383) a mnoho dalších na něj navazujících] vyplývá, že posouzení či zhodnocení jednání jako odporujícího dobrým mravům ve smyslu § 3 odst. 1 obč. zák. přísluší výhradně obecným soudům. Je třeba vycházet z toho, jak obecné soudy standardně judikují, že § 3 odst. 1 obč. zák. patří k právním normám s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, tj. k právním normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem a které přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Pro použití korektivu dobrých mravů zákon nestanoví, z jakých hledisek má soud vycházet; vymezení hypotézy právní normy tedy závisí v každém konkrétním případě na úvaze soudu. Pakliže v dané věci soudy nevyhodnotily postup žalované jako rozporný s dobrými mravy a tento závěr jasně a srozumitelně odůvodnily, což platí ve vztahu k rozhodnutím jak nalézacího a odvolacího soudu, zejména pak ve vztahu k rozhodnutí Nejvyššího soudu, který se otázkou aplikace § 3 odst. 1 obč. zák. zabýval velmi podrobně, nelze v jejich postupu spatřovat porušení ústavně zaručených práv stěžovatelů.

Obecné soudy se v odůvodnění svých rozhodnutí vyjádřily jak k otázce okamžiku vznesení námitky promlčení, tak i otázce, zda s ohledem k jednání žalované byla jí vznesená námitka promlčení v rozporu s dobrými mravy a to ve vztahu ke všem relevantním okolnostem projednávané věci, tedy i vzhledem k postupu stěžovatelů a jejich právních předchůdců a jednání žalované.

Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížností napadená rozhodnutí obecných soudů neporušila základní právo stěžovatelů na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny ani právo na ochranu vlastnictví ve smyslu čl. 11 Listiny.

Odkaz stěžovatelů na nález Ústavního soudu (nález ze dne 21. 6. 2011 sp. zn. I. ÚS 548/11), týkající se otázky dobrých mravů při vznesené námitce promlčení, není vzhledem k odlišným skutkovým a právním okolnostem projednávané věci případný.

Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal žádné porušení ústavně zaručených základních práv stěžovatelů, ústavní stížnost odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný.

---

[Kanonická webová stránka](https://pravnianalyza.cz/judikaty/us/III-US-2613/15-1)