# Ústavní soud, sp. zn. III.ÚS 2602/15

- Soud: Ústavní soud
- Spisová značka: III.ÚS 2602/15
- ECLI: ECLI:CZ:US:2016:3.US.2602.15.1
- Typ rozhodnutí: Usnesení
- Datum rozhodnutí: 19. 5. 2016
- Datum zveřejnění: 6. 6. 2016
- Předmět řízení: právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně; právo na soudní a jinou právní ochranu /právo na soudní přezkum rozhodnutí orgánu veřejné správy
- Klíčová slova: rozhodnutí, správní soudnictví, odůvodnění, pravomoc, opatření obecné povahy
- Dotčené předpisy: 2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1, čl. 36 odst.2; 150/2002 Sb., § 101a, § 54 odst.2

## Výrok

Ústavní stížnost se odmítá.

## Odůvodnění

I.

V ústavní stížnosti ze dne 1. 8. 2015, doručené Ústavnímu soudu dne 2. 8. 2015, MUDr. Xenie Preiningerová (dále jen "navrhovatelka" případně "stěžovatelka") navrhla, aby Ústavní soud nálezem zrušil v záhlaví uvedená rozhodnutí vydaná v řízení o návrhu na zrušení opatření obecné povahy - Edukačního materiálu o bezpečném užívání a minimalizaci rizik při použití léčivých přípravků Mifegyne a Mispregnol, ve znění schváleném Státním ústavem pro kontrolu léčiv ze dne 11. 11. 2013 a 16. 12. 2013 (dále jen "edukační materiál") - proti odpůrci Státní ústav pro kontrolu léčiv, se sídlem v Praze 10, Šrobárova 48.

II.

Z ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí vyplývají následující skutečnosti.

Navrhovatelka je poskytovatelem zdravotních služeb v oboru gynekologie a porodnictví a současně je zaměstnancem působícím na gynekologicko-porodnickém oddělení Nemocnice Třebíč, která je poskytovatelem zdravotní péče formou lůžkové péče.

Dne 22. 10. 2014 usnesením č. j. 10 A 106/2014-71 Městský soud v Praze (dále jen "správní soud") o návrhu navrhovatelky na zrušení edukačního materiálu, který navrhovatelka považovala za opatření obecné povahy, rozhodl tak, že návrh odmítl (výrok I), rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II) a o vrácení soudního poplatku (výrok III). Správní soud konstatoval, že edukační materiál nenaplňuje elementární znaky pojmu "opatření obecné povahy", v důsledku čehož chybí jedna ze základních podmínek řízení o návrhu na zrušení opatření obecné povahy, přičemž tento nedostatek je neodstranitelný. Správní soud proto návrh podle § 46 odst. 1 písm. a) s. ř. s. odmítl.

Dne 20. 5. 2015 rozsudkem č. j. 1 As 216/2014-49 Nejvyšší správní soud (dále jen "kasační soud") kasační stížnost navrhovatelky proti usnesení správního soudu ze dne 22. 10. 2014 č. j. 10 A 106/2014-71 jako nedůvodnou zamítl (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti (výroky II a III). Konstatoval, že kasační stížnost proti usnesení správního soudu, jímž byla žaloba odmítnuta, lze podat výlučně z důvodu podle § 103 odst. 1 písm. c) s. ř. s., a že otázkou, kterou bylo třeba v rámci posouzení zákonnosti napadeného usnesení vyřešit, byla ta, zda v posuzovaném případě šlo o opatření obecné povahy či nikoliv. Kasační soud poukázal na svůj "pilotní" rozsudek ze dne 27. 9. 2005 č. j. 1 Ao 1/2005-98 ve vztahu k opatření obecné povahy, vyjádřil se i k institutu edukačních materiálů, poukázal na Pokyny Evropské lékové agentury a uzavřel, že edukační materiály nejsou úkonem správního orgánu v určité věci, který by se přímo dotýkal práv, povinností nebo zájmů blíže neurčeného okruhu osob. Kasační soud proto dospěl k závěru, že nešlo v posuzované věci o opatření obecné povahy ani po formální, ani po materiální stránce. Správní soud proto postupoval správně, jestliže návrh odmítl pro nedostatek podmínek řízení.

III.

V ústavní stížnosti stěžovatelka tvrdila, že napadeným rozsudkem kasačního soudu byl porušen čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně základních práv a svobod (dále jen "Úmluva"), čl. 2 odst. 3, čl. 1 odst. 1 a čl. 4 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), a poukázala na jejich znění. Zrekapitulovala dosavadní průběh řízení o její správní žalobě a polemizovala se závěrem kasačního soudu o právní povaze edukačního materiálu.

IV.

Ústavní soud posoudil splnění podmínek řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastníkem řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") a vyčerpala zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.

V.

Ústavní soud shledal ústavní stížnost zjevně neopodstatněnou.

Podstatou ústavní stížnosti, z valné části opakující skutečnosti již uplatněné v řízení o správní žalobě a o kasační stížnosti, s nimiž se správní soud i kasační soud ve svých rozhodnutích dostatečně vypořádaly, a zcela postrádající podrobnější argumentaci ústavněprávní, za kterou nelze považovat stručné odkazy na jednotlivé články Listiny, Úmluvy či Ústavy, bylo tvrzení stěžovatelky o nesprávném posouzení právní povahy edukačního materiálu správním soudem a kasačním soudem, a nesouhlas s jejich závěrem, že edukační materiál nebyl opatřením obecné povahy ve smyslu části šesté správního řádu, v důsledku čehož jí mělo být upřeno právo na spravedlivý proces dle hlavy páté Listiny resp. čl. 6 odst. 1 Úmluvy, z hlediska přístupu k soudu na základě ustanovení § 101a a násl. s. ř. s.

Ústavní soud připomíná, že z hlediska náležitostí návrhu vymezených ustanovením § 34 odst. 1 zákona o Ústavním soudu nepostačuje pouhé formální tvrzení porušení základního práva nebo svobody odkazem na některý z článků Ústavy, Listiny či Úmluvy, ale toto tvrzení musí být také skutečně v ústavní stížnosti odůvodněno konkrétními skutečnostmi, v nichž stěžovatel porušení základního práva nebo svobody spatřuje. Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti nemůže domýšlet stěžovatelem neuvedené skutečnosti, ani vyhledávat důkazy podporující jeho tvrzení.

V projednávaném případě je Ústavní soud toho názoru, že v řádně odůvodněném závěru správního soudu o nedostatku jeho pravomoci k přezkumu daného edukačního materiálu jako opatření obecné povahy, potvrzeném kasačním soudem, nelze spatřovat porušení základního práva na spravedlivý proces z hlediska přístupu k soudu dle čl. 36 a násl. Listiny resp. čl. 6 odst. 1 Úmluvy, ani porušení základního práva na soudní přezkum zákonnosti rozhodnutí orgánu veřejné správy dle čl. 36 odst. 2 Listiny, z čehož plyne, že tvrzení stěžovatelky v tomto směru nutno posoudit jako zjevně neopodstatněná.

Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení.

---

[Kanonická webová stránka](https://pravnianalyza.cz/judikaty/us/III-US-2602/15-1)