# Ústavní soud, sp. zn. III.ÚS 2602/09 - Soud: Ústavní soud - Spisová značka: III.ÚS 2602/09 - ECLI: ECLI:CZ:US:2009:3.US.2602.09.1 - Typ rozhodnutí: Usnesení - Datum rozhodnutí: 19. 11. 2009 - Datum zveřejnění: 3. 12. 2009 - Klíčová slova: odvolání, opravný prostředek - řádný - Dotčené předpisy: 82/1998 Sb., § 35; 99/1963 Sb., § 201 ## Výrok Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají. ## Odůvodnění V ústavní stížnosti stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označený rozsudek obecného soudu, vydaný v jeho občanskoprávní věci (o 150 000 Kč z titulu náhrady nemajetkové újmy), a to pro porušení jeho "občanských práv" zásahem veřejné moci, a současně aby zrušil i ustanovení § 35 zákona č. 160/2006 Sb. v části "nejdéle však po dobu 6 měsíců". Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že stěžovatel (žalobce) se domáhal proti žalované České republice - Ministerstvu spravedlnosti přiznání přiměřeného zadostiučinění (ve výši 150 000 Kč) se zdůvodněním, že mu nesprávným úředním postupem v řízení vedeném u Okresního soudu Praha - východ pod sp. zn. 4 C 274/2001 (průtahy) vznikla nemajetková újma. Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 12. 6. 2009 č. j. 12 C 162/2008-28 žalobu zamítl, neboť uznal důvodnou námitku promlčení, již vznesla žalovaná. Poukázal na to, že řízení ve stěžovatelově věci sp. zn. 4 C 274/2001 skončilo pravomocně dne 22. 6. 2007, u žalované stěžovatel nárok uplatnil dne 3. 10. 2007, a žaloba byla podána dne 22. 8. 2008; nárok stěžovatele tedy byl - i s přihlédnutím k tomu, že promlčecí doba neběžela šest měsíců po dobu předběžného projednání - promlčen (§ 32 odst. 3, § 35 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, v účinném znění), a to bez ohledu na to, že žalovaná stěžovateli (negativně) odpověděla až dne 25. 11. 2008. Stěžovatel v ústavní stížnosti uvádí, že nárok uplatnil u Ministerstva spravedlnosti "bohatě včas v šestiměsíční lhůtě", avšak ministerstvo ji vyřídilo teprve poté, co promlčecí doba uplynula. Tak, jak je upravena zákonem č. 82/1998 Sb., resp. jeho novelou provedenou zákonem č. 160/2006 Sb., jde podle stěžovatele o dobu "naprosto neodůvodněnou a diskriminační", neboť "účastníky nutí k tomu, aby vynakládali další náklady na soudní výlohy a protahovali své soudní kausy". Spor "prohrál výlučně na základě promlčení dle § 35 zákona č. 160/2006 Sb.", a na tomto základě stěžovatel navrhl, aby toto ustanovení Ústavní soud zrušil. Ústavní stížnost představuje procesní prostředek určený k ochraně ústavně zaručených základních práv a svobod [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky]; k tomu, aby však byla způsobilá věcného projednání, je zapotřebí splnit formální i obsahové podmínky, jež jsou zakotveny především v ustanovení § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákona o Ústavním soudu"). Podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu soudce zpravodaj mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne mimo jiné tehdy, jde-li o návrh nepřípustný, nestanoví-li tento zákon jinak. Tak tomu je v projednávané věci. Podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje; to neplatí pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení. Procesními prostředky, které zákon k ochraně práva poskytuje, se ve smyslu § 72 odst. 3 citovaného zákona rozumí řádné opravné prostředky, mimořádné opravné prostředky (s výjimkou výše uvedenou a návrhu na obnovu řízení) a jiné procesní prostředky k ochraně práva, s jejichž uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení. Ústavní stížnost tudíž vychází z tzv. principu subsidiarity, tj. je nástrojem ochrany základních práv, jenž nastupuje až po vyčerpání všech dostupných efektivních prostředků k ochraně práva, uplatnitelných v systému orgánů veřejné moci, pojímaného též z hlediska jejich instanční hierarchie. Je tomu tak proto, že především obecné soudy jsou povolány k ochraně práv fyzických a právnických osob, a teprve, není-li zjednána náprava v rámci režimu obecného soudnictví, může se uplatnit ochrana poskytovaná přezkumem Ústavního soudu, v rozsahu omezeném, jak bylo výše řečeno, jen na hlediska ústavnosti. Stěžovatel ve své věci disponoval opravným prostředkem k ochraně svých práv, jmenovitě odvoláním ve smyslu ustanovení § 201 a násl. o. s. ř., a byl o tom též soudem prvního stupně řádně poučen. Stěžovatel přesto odvolání nepodal, a ústavní stížností napadené rozhodnutí nabylo právní moci (dnem 1. 9. 2009). Platí tedy i zde, že tím stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje; tomu odpovídají i důsledky, jež předjímá výše citované ustanovení § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je tudíž ve smyslu § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu nepřípustná, a proto ji Ústavní soud podle § 43 odst. 1 písm. e) téhož zákona odmítl. Je-li ústavní stížnost nepřípustná, nepřichází - již logicky - v úvahu, aby se mohl Ústavní soud věcně zabývat s ní spojeným návrhem, aby byla zrušena část ustanovení § 35 zákona č. 160/2006 Sb. (správně zákona č. 82/1998 Sb., ve znění pozdějších předpisů); ten musel být, coby návrh závislý, odmítnut rovněž, a to podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. b) zákona o Ústavním soudu. Vzhledem k tomu, že ústavní stížnost byla odmítnuta, bylo vyloučeno, aby Ústavní soud mohl vyhovět žádosti stěžovatele, aby mu - se zřetelem k § 83 odst. 1 zákona o Ústavním soudu - přiznal náhradu nákladů jeho právního zastoupení v řízení. --- [Kanonická webová stránka](https://pravnianalyza.cz/judikaty/us/III-US-2602/09-1)