# Ústavní soud, sp. zn. III.ÚS 2600/07

- Soud: Ústavní soud
- Spisová značka: III.ÚS 2600/07
- ECLI: ECLI:CZ:US:2008:3.US.2600.07.1
- Typ rozhodnutí: Usnesení
- Datum rozhodnutí: 27. 3. 2008
- Datum zveřejnění: 7. 4. 2008
- Předmět řízení: základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek/právo vlastnit a pokojně užívat majetek obecně; právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
- Klíčová slova: náklady řízení
- Dotčené předpisy: 2/1993 Sb., čl. 36 odst.1; 99/1963 Sb., § 146 odst.2

## Výrok

Ústavní stížnost se odmítá.

## Odůvodnění

Včas podanou ústavní stížností ze dne 1. 10. 2007 se stěžovatelka domáhala zrušení výše uvedených usnesení obecných soudů. Dle tvrzení stěžovatelky byl porušen čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

Z předložených kopií napadených rozhodnutí vyplývá, že stěžovatelka podala dne 18. 9. 2006 (proti žalované lékařce) žalobu o stanovení povinnosti poskytnout veškeré informace shromážděné ve zdravotnické dokumentaci. Dne 7. 12. 2006 vzala stěžovatelka žalobu zpět s tím, že žalovaná ve svém dopise ze dne 4. 12. 2006 vyjádřila ochotu stěžovatelce požadované informace poskytnout. Prvostupňový soud řízení pro zpětvzetí žaloby zastavil; žádné z účastnic nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení [§ 146 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu]. Stěžovatelka podala proti výroku o náhradě nákladů řízení odvolání; odvolací soud výrok o náhradě nákladů potvrdil. Oba soudy dospěly k závěru, že v dané věci nelze aplikovat § 146 odst. 2 větu druhou občanského soudního řádu. Uvedly, že důvodnost podání návrhu je třeba uvažovat procesně, tj. z hlediska vztahu výsledku chování žalovaného k požadavkům žalobce; návrh je podán důvodně, pokud žalovaný uspokojí žalobce. V dané věci žalovaná neposkytla požadované informace a nesplnila tak požadavek dle žaloby. Stěžovatelka vzala návrh zpět pouze na základě ochoty či příslibu žalované požadované informace poskytnout, aniž by k tomu fakticky došlo, nelze proto považovat za důvod zpětvzetí žaloby chování žalované.

V ústavní stížnosti stěžovatelka namítla rozpor rozhodnutí o náhradě nákladů řízení s kogentním § 146 odst. 2 občanského soudního řádu i judikaturou jiných prvostupňových a odvolacích soudů (uvádí některá z rozhodnutí); uvedla, že v jiných případech soudy chápou "chování" žalovaného jako chování žalovaného, nikoliv restriktivně jako naprosté vyhovění žalobnímu petitu (odkázala na spor o přivolení k výpovědi z nájmu). Stěžovatelka poukázala na nález III. ÚS 450/05. Namítla také, že soudy svá rozhodnutí řádně neodůvodnily - neuvedly, proč ochotu žalované poskytnout informace nepovažovaly za "chování" ve smyslu § 146 odst. 2 občanského soudního řádu.

Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

K otázce náhrady nákladů řízení se Ústavní soud v rozhodovací praxi opakovaně vyjadřuje tak, že odpovídající procesní nároky či povinnosti zpravidla nemohou být předmětem ústavní ochrany, neboť samotný spor o náhradu nákladů řízení nedosahuje intenzity opodstatňující porušení základních práv a svobod. Ústavní soud při posuzování problematiky nákladů řízení, tj. problematiky ve vztahu k předmětu řízení před obecnými soudy vedlejší, postupuje nanejvýš zdrženlivě a ke zrušení napadeného výroku o nákladech řízení se uchyluje pouze výjimečně, například když zjistí extrémní rozpor s principy spravedlnosti (neboť rozhodování o nákladech řízení je integrální součástí soudního řízení jako celku, a proto na ně dopadají postuláty spravedlivého procesu), nebo že by bylo zasaženo i jiné základní právo.

Důvod pro kasační zásah do napadených rozhodnutí Ústavní soud v dané věci neshledal. Ústavní soud nemá za to, že by se soudy svými rozhodnutími o náhradě nákladů řízení dopustily libovůle nebo že by závěry soudů odporovaly principu spravedlnosti. Spor je v podstatě o výklad § 146 odst. 2 věty druhé občanského soudního řádu a jeho aplikaci na danou věc. Je zřejmé, že zatímco stěžovatelka považuje za dostačující ochotu žalované plnit (příslib), soudy posuzovaly výsledek chování žalované (příslib) ve vztahu k požadavkům obsaženým v žalobním petitu (zda bylo splněno, co bylo požadováno). Ústavní soud dospěl k závěru, že soudy svou interpretací § 146 odst. 2 občanského soudního řádu a jeho neaplikací na daný případ nevybočily z mezí ústavnosti a dostatečně vysvětlily, že k požadovanému plnění před zpětvzetím návrhu nedošlo (tedy není ani jisté, zda k tomuto plnění dojde, tj. zda se stěžovatelka nebude nucena domáhat plnění opětovně).

S ohledem na výše uvedené Ústavní soud dospěl k závěru, že v daném případě nedošlo k porušení stěžovatelčiných ústavně zaručených práv, proto postupoval podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, a ústavní stížnost pro zjevnou neopodstatněnost odmítl.

---

[Kanonická webová stránka](https://pravnianalyza.cz/judikaty/us/III-US-2600/07-1)