# Ústavní soud, sp. zn. III.ÚS 2540/07

- Soud: Ústavní soud
- Spisová značka: III.ÚS 2540/07
- ECLI: ECLI:CZ:US:2007:3.US.2540.07.1
- Typ rozhodnutí: Usnesení
- Datum rozhodnutí: 31. 10. 2007
- Datum zveřejnění: 22. 11. 2007
- Předmět řízení: právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně; právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /právo na projednání věci bez zbytečných průtahů
- Klíčová slova: doručování, výkon rozhodnutí
- Dotčené předpisy: 2/1993 Sb., čl. 36 odst.1; 120/2001 Sb., § 44 odst.10; 6/2002 Sb., § 174a

## Výrok

I. Ústavní stížnost se odmítá.
II. Návrh na náhradu nákladů řízení před Ústavním soudem se odmítá.

## Odůvodnění

Návrhem na zahájení řízení o ústavní stížnosti stěžovatel napadl v záhlaví označená rozhodnutí obecných soudů vydaná v exekučním řízení, v němž měl postavení povinného. To s tvrzením, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručeného základního práva "na ochranu a nedotknutelnost vlastnictví" (z obsahu jeho výhrad patrno, že namítá, a to především, primárně porušení jeho práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod). Mělo se tak stát dle tvrzení stěžovatele jednak tím, že Krajský soud v Praze, jak z popsané časové chronologie dovozuje, nedoručil jeho odvolání do prvostupňového rozhodnutí oprávněnému v exekučním řízení, jednak neprovedl jím navržené důkazy k prokázání, že se nezdržoval na adrese, na níž mu bylo doručováno (meritorní rozhodnutí) a konečně řízení před ním je zatíženo průtahy. Stěžovatel rovněž uplatnil námitky ve vztahu k původnímu řízení nalézacímu, z něhož exekuční titul vzešel. Pro tyto důvody se posléze domáhal, aby Ústavní soud v záhlaví uvedená rozhodnutí nálezem zrušil a přiznal mu náhradu nákladů právního zastoupení v řízení o ústavní stížnosti.

Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti není zpravidla oprávněn zasahovat do rozhodování obecných soudů. Tato maxima je prolomena pouze tehdy, pokud by na úkor stěžovatele vykročily z mezí daných rámcem ústavně zaručených základních lidských práv a tím zasáhly do ústavnosti právního státu samotné [čl. 1 odst. 1, čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR]. Senát mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, shledá-li jej zjevně neopodstatněným [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].

Ve vztahu k výhradám petitem návrhu nepokrytým nutno říci, že se jimi nebylo lze z tohoto důvodu zabývat (srov. nálezy sp. zn. II. ÚS 243/05, I. ÚS 516/05, II. ÚS 90/06, IV. ÚS 388/06), přičemž v tomto ohledu stran námitek stěžovatele patří se pro korektnost odkázat a contrario na okolnosti popsané kupř. v nálezu sp. zn. IV. ÚS 369/06. Pokud se napadených usnesení týče, porušení namítaných ústavních práv stěžovatele Ústavní soud neshledal. Jestliže v daném řízení procesní předpisy neumožňují ex post přezkoumávat věcnou správnost exekučního titulu, nemohl námitky vůči němu v relaci k prvostupňovému rozhodnutí přezkoumávat jak odvolací (§ 44 odst. 10 zákona č. 120/2001 Sb., ve znění pozdějších předpisů), tak ani Ústavní soud. Ve vztahu k tvrzením o doručování se s výhradami stěžovatele Krajský soud v Praze náležitě vypořádal, jakož i ústavně akceptovatelným způsobem odůvodnil, proč nevyhověl jeho důkazním návrhům (srov. nálezy sp. zn. I. ÚS 733/01, III. ÚS 569/03, IV. ÚS 570/03, II. ÚS 418/03). Případné nedoručení odvolání k vyjádření oprávněnému v exekučním řízení nemůže potom dotčení v právech stěžovatele jakkoli zakládat.

Ohledně průtahů v řízení stěžovatel netvrdil ani nedoložil (§ 72 odst. 6 zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů), to z pohledu splnění formální podmínky přípustnosti (věcného projednání) této námitky (§ 75 odst. 1 téhož zákona), že by před podáním ústavní stížnosti uplatnil k ochraně tvrzeného porušení práva procesní prostředek dle § 174a zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, ve znění pozdějších předpisů.

Z těchto důvodů Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků rozhodl, jak ve výroku usnesení obsaženo. Náhradu nákladů řízení potom stěžovateli nepřiznal, neboť k tomu s ohledem na dikci ustanovení § 62 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb. nebyly dány zákonné podmínky [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů].

---

[Kanonická webová stránka](https://pravnianalyza.cz/judikaty/us/III-US-2540/07-1)