# Ústavní soud, sp. zn. III.ÚS 253/02

- Soud: Ústavní soud
- Spisová značka: III.ÚS 253/02
- ECLI: ECLI:CZ:US:2002:3.US.253.02
- Typ rozhodnutí: Usnesení
- Datum rozhodnutí: 15. 5. 2002
- Datum zveřejnění: 30. 10. 2007
- Předmět řízení: právo na soudní a jinou právní ochranu /specifika trestního řízení
- Klíčová slova: důkaz, trestný čin
- Dotčené předpisy: 140/1961 Sb., § 85 odst.11, § 250, § 255; 141/1961 Sb., § 2 odst.5, § 2 odst.6

## Výrok

Ústavní stížnost se odmítá.

## Odůvodnění

Ústavní stížností, svěřenou k poštovní přepravě Ústavnímu soudu dne 22. dubna 2002, napadl stěžovatel ve své trestní věci pravomocný rozsudek Krajského soudu v Ostravě, pobočky v Olomouci, ze dne 7. května 1999 (29 T 19/97) ve znění usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 29. března 2000 (3 To 117/99) a tvrdil, že oba jmenované obecné soudy svými rozhodnutími "provedly v jeho neprospěch nesprávnou právní kvalifikaci", a to
"v souvislosti s vadami a nejasnostmi a neúplností skutkových zjištění" a posléze - aniž by uvedl v čem a čím byla porušena jeho ústavně zaručená práva (§ 34 odst. 1, § 72 odst. 1 zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále jen zákona) navrhl, aby Ústavní soud obě rozhodnutí obecných soudů svým nálezem zrušil, když současně požádal o odložení jejich vykonatelnosti.
Ústavní stížnost je nepřípustná.

Podle zjištění Ústavního soudu (č. l. 5 spisu Ústavního soudu) rozhodnutí obecných soudů, proti nimž ústavní stížnost směřuje, vešla do právní moci dnem 29. března 2000, a proto - jestliže ústavní stížnost byla podána dne 22. dubna 2002, stalo se tak očividně po uplynutí zákonem stanovené 60denní lhůty (§ 72 odst. 2 zákona); takto podaná ústavní stížnost je proto opožděná.

Na správnosti tohoto závěru nic nemění skutečnost, že se stěžovatel snažil (neúspěšně) zvrátit pravomocná rozhodnutí obecných soudů podnětem ministru spravedlnosti k podání stížnosti pro porušení zákona; Ústavní soud totiž již dříve ve své ustálené rozhodovací praxi vyložil důvody, proč takový podnět nelze ve smyslu zákona o Ústavním soudu
(č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů) pokládat za poslední procesní prostředek, který zákon stěžovateli k ochraně ústavně zaručených práv poskytuje (k tomu srov. např. usn. č. I. ÚS 13/92 in Sbírka usnesení a nálezů Ústavního soudu ČSFR - svazek č. 1, usn. č. 5,
ročník 1992, usn. č. III. ÚS 124/93 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 2., vydání 1., usn. č. 4, Praha 1995, a další); protože jde o konstantní judikaturu Ústavního soudu obecně přístupnou, pro odůvodnění tohoto rozhodnutí zcela postačí stěžovatele na ni odkázat, aniž by se jevila potřeba k důvodům dříve vyloženým cokoli dodávat.

Pro takto vyložené důvody bylo o stěžovatelově ústavní stížnosti, jako o ústavní stížnosti opožděné, rozhodnuto odmítavým výrokem [§ 43 odst. 1 písm. b) zákona], jak ze znělky tohoto usnesení je patrno, když pro odklad vykonatelnosti ústavní stížnosti napadených rozhodnutí nebyly shledány ani věcné ani zákonné důvody, stejně jako se nejevilo účelné vyzývati stěžovatele k odstranění formálních vad jeho podání (§ 72 odst. 4 zákona).

---

[Kanonická webová stránka](https://pravnianalyza.cz/judikaty/us/III-US-253/02-02)