# Ústavní soud, sp. zn. III.ÚS 2485/22

- Soud: Ústavní soud
- Spisová značka: III.ÚS 2485/22
- ECLI: ECLI:CZ:US:2022:3.US.2485.22.1
- Typ rozhodnutí: Usnesení
- Datum rozhodnutí: 13. 12. 2022
- Datum zveřejnění: 19. 1. 2023
- Předmět řízení: základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek/právo vlastnit a pokojně užívat majetek obecně
- Klíčová slova: žaloba/na určení, vlastnictví, vlastnické právo
- Dotčené předpisy: 2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 11 odst.1; 229/1991 Sb., § 17; 569/1991 Sb.

## Výrok

Ústavní stížnost se odmítá.

## Odůvodnění

1. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, neboť má za to, že jimi bylo porušeno jeho právo na soudní ochranu zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

2. Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a připojených rozhodnutí, stěžovatel se v řízení před obecnými soudy domáhal určení, že žalovaná Česká republika je vlastníkem pozemků parc. č. X1, parc. č. X2, parc. č. X3, parc. č. X4, vše v k. ú. Lipová pod Blanskem, obec Ch. Okresní soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 2. 7. 2020 č. j. 30 C 2/2012-547 určil, že žalovaná je vlastníkem předmětných pozemků. Krajský soud v Ústí nad Labem v záhlaví uvedeným rozsudkem rozsudek nalézacího soudu změnil tak, že žalobu zamítl a stanovil stěžovateli povinnost uhradit žalované náklady řízení před soudy obou instancí. Dovolání stěžovatele Nejvyšší soud v záhlaví označeným usnesením odmítl.

3. Pro vypořádání ústavní stížnosti není podrobnější rekapitulace průběhu řízení a napadených rozhodnutí účelná, samotným účastníkům řízení jsou všechny skutečnosti známy.

4. V podané ústavní stížnosti stěžovatel brojí proti závěrům obecných soudů týkajících se určení vlastníka výše označených pozemků. Uvádí, že v jiném řízení před Městským soudem v Praze, vedeném pod sp. zn. 7 Cm 20/2020, bylo pravomocně rozhodnuto, že Pozemkový fond České republiky není vlastníkem předmětných pozemků, neboť byl jejich pouhým správcem a vlastníkem je Česká republika. Stěžovatel upozorňuje, že podle judikatury Ústavního soudu je třeba odlišovat situace, kdy stát jedná v rámci výkonu státní moci a kdy v rámci soukromoprávních vztahů. Má za to, že Pozemkový fond České republiky nikdy nemohl vystupovat jako organizační složka státu a na stěžovatele platně převést předmětné pozemky. Nesouhlasí se závěry obecných soudů, že se jednalo o pouhé pochybení v označení smluvních stran, které neznamená neplatnost smlouvy. Dále stěžovatel namítá, že v napadených rozhodnutích nebylo řešeno, zda se v případě jednání Pozemkového fondu České republiky za Českou republiku jednalo o zastoupení přímé či nepřímé. Závěrem stěžovatel uvádí, že obecné soudy při svém rozhodování nezohlednily hledisko spravedlnosti.

5. Ústavní soud nejprve posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána ve lhůtě osobou oprávněnou k jejímu podání a řádně zastoupenou, k jejímu projednání je Ústavní soud příslušný a návrh je přípustný.

6. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního a ve které může Ústavní soud rozhodnout jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti.

7. Podle čl. 83 Ústavy České republiky je Ústavní soud soudním orgánem ochrany ústavnosti. V řízení o ústavní stížnosti je tudíž jeho pravomoc založena výlučně k přezkumu rozhodnutí či namítaného zásahu z hlediska ústavnosti. Jestliže je ústavní stížnost vedena proti rozhodnutí obecného soudu, není povinnost ústavněprávní argumentace naplněna, je-li namítána toliko věcná nesprávnost či nerespektování jednoduchého práva, neboť takovou argumentací je Ústavní soud stavěn do role pouhé další instance v soustavě obecných soudů, jíž však není.

8. Stěžovatel v ústavní stížnosti pokračuje v polemice s právními a skutkovými závěry obecných soudů, kterou vedl již v předchozím řízení. Všechny stěžovatelovy námitky však již byly vypořádány v předchozích rozhodnutích, přičemž Ústavní soud závěry obecných soudů shledává udržitelnými. Na ústavní rovině Ústavní soud žádné pochybení neshledal.

9. Ústavní soud s ohledem na výše uvedené uzavírá, že dotčená základní práva stěžovatele napadenými rozhodnutími porušena nebyla. Ústavní soud proto ústavní stížnost odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.

---

[Kanonická webová stránka](https://pravnianalyza.cz/judikaty/us/III-US-2485/22-1)