# Ústavní soud, sp. zn. III.ÚS 2461/07

- Soud: Ústavní soud
- Spisová značka: III.ÚS 2461/07
- ECLI: ECLI:CZ:US:2007:3.US.2461.07.1
- Typ rozhodnutí: Usnesení
- Datum rozhodnutí: 5. 11. 2007
- Datum zveřejnění: 22. 11. 2007
- Klíčová slova: opravný prostředek - mimořádný
- Dotčené předpisy: 141/1961 Sb., § 265i odst.1 písm.b, § 265b odst.1 písm.g

## Výrok

Ústavní stížnost se odmítá.

## Odůvodnění

I.

Ústavní stížností se stěžovatelka domáhá, aby Ústavní soud zrušil - pro porušení článku 2 odst. 3 Ústavy ČR, článku 2 odst. 2, článku 36 odst. 1, článku 37 odst. 3 a článku 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny") a článku 6 odst. 1 a odst. 3 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") - v záhlaví označená rozhodnutí.

Z připojených rozhodnutí obecných soudů se podává, že rozsudkem soudu prvního stupně byla stěžovatelka uznána vinnou trestným činem podvodu podle ustanovení § 250 odst. 1, 2 tr. zákona a byl jí podle § 205 odst. 2 tr. zák. uložen trest odnětí svobody v trvání deseti měsíců, který jí byl podle § 58 odst. 1 a § 59 odst. 1 tr. zákona podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvou roků. Podle § 59 odst. 2 tr. zákona bylo stěžovatelce uloženo omezení spočívající v tom, aby ve zkušební době podle svých sil a možností uhradila škodu, kterou trestným činem způsobila. Ústavní stížností napadeným usnesením krajského soudu bylo odvolání stěžovatelky podle ustanovení § 256 tr. řádu jako nedůvodné zamítnuto.

Výše uvedeného trestného činu se stěžovatelka měla (zkráceně řečeno) dopustit tak, že dne 28. 7. 2003 na pobočce pošty v Olomouci na ulici Ladova č. 2 prostřednictvím poštovní šekové poukázky typu B, za pomoci předloženého občanského průkazu na jméno M. Š., jejž měla ve svém držení neoprávněně, a vydávajíc se za jmenovanou před pracovnicí pošty, vybrala na místo M. Š. a k její škodě částku 142.722,50,- Kč ze zrušené smlouvy, kterou si ponechala pro svoji potřebu a jmenované M. Š. tak způsobila škodu v uvedené výši.

II.

V ústavní stížnosti stěžovatelka (zkráceně řečeno) uvedla, že obecné soudy učinily závěr o vině na základě neúplného dokazování, neboť opřely svá skutková zjištění toliko o nepřímé důkazy, jmenovitě o výpověď matky poškozené a o znalecký posudek z oboru písmoznalectví - specializace ruční písmo, vypracovaný Mgr. et Bc. K. P. Stěžovatelka vznášela námitky proti postupu nalézacího soudu, jenž odmítl provést jí navrhované důkazy, zejména výslechem poškozené M. Š., vyšetřovacím pokusem k ověření časových údajů uvedených v obžalobě, revizním znaleckým posudkem z oboru písmoznalectví a výslechem stěžovatelky za použití fyziodetekčního vyšetření (tzv. detektorem lži).

V trestní věci stěžovatelky bylo rovněž podáno dovolání, o němž rozhodl Nejvyšší soud usnesením ze dne 27. června 2007 sp. zn. 6 Tdo 639/2007 tak, že je podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl; dospěl k závěru, že ačkoli stěžovatelka ohlásila dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (jímž lze vytýkat nesprávné právní posouzení skutku), ve skutečnosti byly její námitky toliko polemikou se skutkovými zjištěními, se způsobem hodnocení důkazů nebo s postupem soudů při provádění důkazů, pročež její námitky pod dovolací důvody vyjmenované v § 265b tr. ř. podřadit nelze. Nejvyšší soud přitom odkázal i na konstantní judikaturu Ústavního soudu, konkrétně na usnesení ze dne 2. 6. 2005 sp. zn. III. ÚS 78/05, v jehož odůvodnění Ústavní soud konstatoval, že označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení § 265b tr. řádu nemůže být pouze formální; Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v § 265b tr. řádu, neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je podmínkou a zároveň i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.

Rozhodnutí dovolacího soudu stěžovatelka ústavní stížností nenapadla.

III.

Ústavní stížnost představuje procesní prostředek určený k ochraně ústavně zaručených základních práv a svobod [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky]; k tomu, aby byla způsobilá věcného projednání, je zapotřebí splnit formální i obsahové podmínky, jež jsou zakotveny především v ustanovení § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").

Platí také, že Ústavní soud je vázán tzv. petitem, jímž stěžovatel určil ta rozhodnutí obecných soudů, která stížností napadá; nad takto vymezený rámec je ústavněprávní přezkum vyloučen.

V posuzované věci stěžovatelka rozhodnutí dovolacího soudu nenapadla, z čehož lze usuzovat, že vyjadřuje srozumění se závěrem, jímž dovolací soud dovolání podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl.

Dle ust. § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu lze ústavní stížnost podat ve lhůtě 60 dnů od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení. Lhůtu k podání ústavní stížnosti nemůže Ústavní soud prodloužit ani prominout, neboť jde o lhůtu kogentní.

Dle ust. § 72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu, byl-li mimořádný opravný prostředek orgánem, který o něm rozhoduje, odmítnut jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení, lze podat ústavní stížnost proti předchozímu rozhodnutí o procesním prostředku k ochraně práva, které bylo mimořádným opravným prostředkem napadeno ve lhůtě 60 dnů od doručení takového rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku.

Podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§ 72 odst. 3); to neplatí pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§ 72 odst. 4).

Dovolání v trestním řízení (§ 265a a násl. tr. ř.) není vždy posledním procesním prostředkem, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje. Bylo-li dovolání odmítnuto podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. proto, že bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř., nestalo se tak "z důvodů závisejících na uvážení" dovolacího soudu. V případě dovolání podaného s odkazem na ust. § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jímž lze vytýkat nesprávné právní posouzení skutku nebo jiné nesprávné hmotně právní posouzení, ačkoliv ve skutečnosti šlo o polemiku se skutkovými zjištěními, byl de facto uplatněn tzv. nezpůsobilý dovolací důvod, kterým se dovolací soud nemůže věcně zabývat. V takovém případě dovolací soud prostor pro "uvážení" zjevně nemá, a proto neplatí (srov. ust. § 72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu), že lze podat ústavní stížnost proti rozhodnutí odvolacího soudu ještě ve lhůtě 60 dnů od doručení rozhodnutí soudu dovolacího.

Tak tomu bylo i v nyní posuzovaném případě, v němž "posledním procesním prostředkem k ochraně práva", opřeným o námitku nesprávného zjištění skutkových okolností, bylo již odvolání. Od doručení rozhodnutí odvolacího soudu počíná běh 60-ti denní lhůty k podání ústavní stížnosti (§ 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu); dobrodiní ustanovení § 74 odst. 4 tohoto zákona se neuplatní, neboť "mimořádný opravný prostředek orgánem, který o něm rozhoduje", nebyl "odmítnut jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení".

Z toho plyne, že bylo-li dovolání v dané věci podáno z jiného důvodu než uvedeného v § 265b tr. ř., pak je následná ústavní stížnost napadající toliko rozhodnutí odvolacího a nalézacího soudu (bez ohledu na to, jak je odůvodněna), "návrhem podaným po lhůtě stanovené pro jeho podání tímto zákonem", neboť běh této lhůty se odvíjí od doručení rozhodnutí odvolacího soudu, k němuž došlo dne 9. 3. 2007, jak Ústavní soud zjistil z vyžádaných fotokopií příslušných doručenek (zatímco ústavní stížnost byla podána dne 20. 9. 2007).

Ústavnímu soudu proto nezbylo než ústavní stížnost jako opožděnou odmítnout [§ 43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu].

---

[Kanonická webová stránka](https://pravnianalyza.cz/judikaty/us/III-US-2461/07-1)