# Ústavní soud, sp. zn. III.ÚS 2421/26

- Soud: Ústavní soud
- Spisová značka: III.ÚS 2421/26
- ECLI: ECLI:CZ:US:2026:3.US.2421.26.1
- Typ rozhodnutí: Usnesení
- Datum rozhodnutí: 2. 9. 2026
- Datum zveřejnění: 13. 10. 2026
- Předmět řízení: právo na soudní a jinou právní ochranu /soudní rozhodnutí/náležité odůvodnění; základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek/právo vlastnit a pokojně užívat majetek obecně
- Klíčová slova: věcná břemena, odůvodnění, pozemek
- Dotčené předpisy: 2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1, čl. 11 odst.1; 99/1963 Sb., § 80

## Výrok

Ústavní stížnost se odmítá.

## Odůvodnění

1. Stěžovatelé se domáhají zrušení v záhlaví označených rozhodnutí; tvrdí, že jimi byla porušena jejich ústavně zaručená základní práva zakotvená v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

2. Kupní smlouvou a smlouvou o zřízení věcných břemen uzavřenou 30. srpna 2006 mezi právní předchůdkyní vedlejší účastnice a právní předchůdkyní stěžovatelů sjednaly smluvní strany (mimo jiné) zřízení služebnosti chůze a jízdy zatěžující pozemek p. č. X1 v katastrálním území Slatiňany (služebný pozemek) ve prospěch vlastníka pozemků p. st. X2, p. č. X3 a p. č. X4 (tehdy součástí p. č. X5) v témže katastrálním území (panující pozemky). Vedlejší účastnice je současným vlastníkem služebného pozemku, stěžovatelé jsou spoluvlastníky panujících pozemků. Z důvodu, že smlouva není dostatečně konkrétní ohledně vymezení rozsahu služebnosti, se vedlejší účastnice žalobou o určení práva postupem podle § 80 občanského soudního řádu domáhala určení rozsahu služebnosti. Navrhovala, aby jej soud určil podle jí předloženého geometrického plánu. Stěžovatelé s takto vymezeným rozsahem služebnosti nesouhlasili. Tvrdili, že jejich právní předchůdkyně předpokládala, že zřízená služebnost zatěžuje celý služebný pozemek, aby jej bylo možno využívat také k přístupu na další pozemky v areálu.

3. Okresní soud v Chrudimi napadeným rozsudkem určil rozsah, v jakém zatěžuje služebnost chůze a jízdy služebný pozemek, odkazem na vymezení v jím zadaném geometrickém plánu, který tvoří nedílnou součást rozsudku, a rozhodl o nákladech řízení. Okresní soud s odkazem na judikaturu předně vysvětlil, že pokud sjednaly smluvní strany věcné břemeno (služebnost) cesty (právo průchodu a průjezdu) bez vymezení míry zatížení služebného pozemku, 1) nepůsobí to neplatnost smlouvy pro neurčitost, 2) celý pozemek to zatěžuje jen tehdy, pokud je to výslovně ujednáno, 3) není-li to ujednáno (jako v posuzované věci), je na povinném, aby určil rozsah - vymezil cestu v souladu s dobrými mravy a potřebami panujícího pozemku. Na základě místního ohledání okresní soud zjistil, že geometrický plán, který předložila vedlejší účastnice, požadavky na vymezení rozsahu nesplňuje a nechal tak vymezit služebnost novým geometrickým plánem tak, aby těmto požadavkům odpovídal a byl dostatečný i k obsluze skladovací haly nákladními vozidly, což stěžovatelkou předložený geometrický plán nebyl.

4. K odvolání stěžovatelů i vedlejší účastnice Krajský soud v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích napadeným rozsudkem rozsudek okresního soudu potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. S odkazem na obligatorní písemnou formu smlouvy o zřízení věcného břemene nepřisvědčil odvolací námitce stěžovatelů, že služebnost měla jejich právní předchůdkyni umožnit přístup nejen k panujícím pozemkům vymezeným ve smlouvě, ale i k dalším pozemkům, které ve smlouvě nebyly podle stěžovatelů uvedeny jen nedopatřením.

5. Proti rozsudku krajského soudu podali stěžovatelé dovolání, v němž jednak namítali nesprávné právní posouzení otázky rozsahu sjednané služebnosti, jednak nesouhlasili s tím, že soudy v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu "pracují s institutem nezbytné cesty". Nejvyšší soud odmítl dovolání zčásti pro vady (stěžovatelé řádně nevymezili předpoklady přípustnosti dovolání ohledně tvrzeného nesprávného posouzení rozsahu služebnosti) a zčásti (týkající se institutu nezbytné cesty) protože nebylo přípustné.

6. Stěžovatelé jsou přesvědčeni, že při uzavírání smlouvy v minulosti původní strany smlouvy počítaly s tím, že právní předchůdkyně stěžovatelů bude mít přístup i k dalším pozemkům (jiný přístup k nim není). Tvrdí, že napadenými rozhodnutím byl sjednaný rozsah služebnosti redukován. Polemizují také se závěrem krajského soudu, že k řešení přístupu k ostatním pozemkům lze využít institut nezbytné cesty. Uvádějí, že úmyslně dovoláním nenapadli závěr krajského soudu o nedostatku písemné formy případné shodné vůle smluvních stran ohledně zajištění přístupu i na jiné pozemky, neboť jsou přesvědčeni, že bez omezení sjednaná služebnost chůze a jízdy v průmyslovém areálu jim bez dalšího umožňovala přístup ke všem parcelám v jejich vlastnictví přes služebný pozemek (tedy že služebnost byla zřízena sice pouze ve vztahu k panujícím pozemkům, ale měla jejich vlastníkovi zajistit přístup na ně i z jeho ostatních pozemků, sousedí-li se služebným pozemkem).

7. Ústavní stížnost je přípustná a jsou splněny i ostatní procesní předpoklady pro řízení před Ústavním soudem.

8. Materiálně nepřípustnými jsou podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu jsou námitky, které stěžovatelé mohli uplatnit v řádném či mimořádném prostředku, avšak tak neučinili, anebo tak učinili, ale procesně vadně, a příslušný soud se tudíž jimi nemohl zabývat, jsou (materiálně nepřípustnými). Jestliže stěžovatelé podali dovolání, které Nejvyšší soud shledal zčásti vadným, námitky nesprávného právního posouzení v této části uplatněné nelze věcně posuzovat ani v řízení o ústavní stížnosti. Naopak sami potvrzují, že závěr městského soudu, na kterém stálo rozhodnutí krajského soudu (nedostatek formy) nenapadali záměrně. Ústavní soud tak ze závěrů napadeného usnesení vychází a dodává toliko toto: Stěžovatelé argumentují k obsahu smlouvy dvěma směry: 1) smlouva o jiných pozemcích sice mlčí, ale úmysl stran byl jiný, současně ale nezpochybňují obligatornost písemné formy, 2) rozsah vymezený soudem neodpovídá potřebám panujících pozemků, což ale ve skutečnosti dovozují z potřeb jiných než panujících pozemků. Jen to, že stěžovatelé se závěry obecných soudů nesouhlasí, nepůsobí neústavnost rozhodnutí.

9. Pokud jde o námitky stěžovatelů týkající se aplikace institutu nezbytné cesty krajským soudem, už Nejvyšší soud stěžovatelům vysvětlil, že na tom rozhodnutí nestojí. Obecné soudy institut nezbytné cesty zmínily jako institut, který by stěžovatelům mohl v souvislosti s jinými než panujícími pozemky ze zákona svědčit. Soudy však nerozhodovaly o oprávnění ex lege, ale o vymezení rozsahu (míry) smluvní služebnosti.

10. Tvrdí-li stěžovatelé, že obecné soudy pro zajištění přístupu stěžovatelů na jejich ostatní (ve smlouvě neuvedené) pozemky upřednostnily před smluvním zajištěním přístupu přes institut nezbytné cesty, lze výsledek sporu z pohledu stěžovatelů jistě takto vnímat, rozhodnutí soudů však nevykazují žádný exces ani svévoli a ani tvrzený rozpor s judikaturou Nejvyššího soudu, naopak soudy při svém rozhodování postupovaly podle judikatury Nejvyššího soudu. Ústavní soud neshledal, že by interpretace a aplikace příslušných ustanovení občanského zákoníku, tj. podústavního práva, obecnými soudy nesly známky neústavnosti.

11. Ústavní stížnost proto mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].

---

[Kanonická webová stránka](https://pravnianalyza.cz/judikaty/us/III-US-2421/26-1)