# Ústavní soud, sp. zn. III.ÚS 2364/26 - Soud: Ústavní soud - Spisová značka: III.ÚS 2364/26 - ECLI: ECLI:CZ:US:2026:3.US.2364.26.1 - Typ rozhodnutí: Usnesení - Datum rozhodnutí: 2. 9. 2026 - Datum zveřejnění: 13. 10. 2026 - Předmět řízení: základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek/právo vlastnit a pokojně užívat majetek obecně; právo na soudní a jinou právní ochranu /soudní rozhodnutí/náležité odůvodnění - Klíčová slova: zajištění věcí v trestním řízení, vlastnické právo/omezení, trestní řízení, odůvodnění - Dotčené předpisy: 2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1; 209/1992 Sb./Sb.m.s., #1 čl. 1 odst.1; 141/1961 Sb., § 79a odst.1, § 77b odst.3 ## Výrok Ústavní stížnost se odmítá. ## Odůvodnění 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky a § 72 a násl. zákona o Ústavním soudu se stěžovatelé domáhají zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení jejich ústavně zaručených práv zakotvených v čl. 2 odst. 1, čl. 4 odst. 1, čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě. 2. Hlavní velitelství Vojenské policie, Odboru kriminální služby, 3. oddělení kriminální služby, Skupiny koordinace trestního řízení po předchozím souhlasu státního zástupce Městského státního zastupitelství v Brně napadaným usnesením rozhodlo podle § 77b odst. 3 a § 79 odst. 1 trestního řádu o změně důvodů zajištění peněžních prostředků ve výši 3 551 000 Kč odňatých při prohlídce jiných prostor a pozemků provedené dne 18. června 2026 v provozovně obchodní korporace X (stěžovatelova společnost). Zjištěné skutečnosti totiž nasvědčovaly tomu, že peněžní prostředky jsou nástrojem trestné činnosti, neboť byly určeny k podplácení. 3. Městský soud v Brně napadeným usnesením zamítl jako nedůvodné stížnosti stěžovatelů proti usnesení orgánu vojenské policie. 4. V ústavní stížnosti stěžovatelé tvrdí, že část zajištěných peněžních prostředků ve výši 500 000 Kč náleží stěžovatelce a zbylé prostředky jsou stěžovatele, jde o celoživotní úspory a provozní prostředky pro podnikání. Namítají, že zajištění bylo založeno pouze na skutku z roku 2016, v němž údajně měl být poskytnut úplatek 100 000 Kč. Zajištěná částka je však mnohonásobně vyšší. Tvrdí, že o žádném určení zajištěné částky ke spáchání domnělého úplatku nemůže být řeč a že napadená usnesení neuvádějí žádnou konkrétní skutečnost, jež by dokládala, že zajištěná částka měla sloužit k páchání trestné činnosti. 5. Stěžovatelé dále poukazují na to, že v posuzované věci není dosud nikdo stíhán a stěžovatelka není ani prověřována. Zdůrazňují, že nebyla vyvrácena legální povaha zajištěných prostředků, resp. u částky 500 000 Kč náležející stěžovatelce byl doložen její legální původ. Mají za to, že stěžovatelkou vlastněné prostředky z povahy věci nemohou být nástrojem trestné činnosti a že jejich zajištění představuje svévolný zásah do stěžovatelčina vlastnického práva a je v rozporu s presumpcí neviny. Jsou přesvědčeni, že soud na ně přenesl důkazní břemeno. Podotýkají, že případná trestní odpovědnost za skutek z roku 2016 by již byla promlčena, takže zajištění ve vztahu k němu by postrádalo legitimní účel. Upozorňují na to, že ještě před předložením stížností městskému soudu probíhala mezi policejním orgánem, státním zástupcem a soudcem telefonická komunikace, která je způsobilá založit objektivní pochybnosti o nestrannosti soudu. 6. Ústavní stížnost je přípustná a splněny jsou i ostatní procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem. 7. Ústavní soud v prvé řadě připomíná, že jeho úkol spočívá v ochraně ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Do pravomoci ostatních soudů je tedy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li jejich rozhodnutími porušena ústavně zaručená práva a svobody. Ústavní soud ve své obsáhlé judikatuře zdůrazňuje princip sebeomezení a minimalizace zásahů do výkonu pravomoci jiných orgánů veřejné moci. To se týká i rozhodování o dočasném zajištění majetkových hodnot podle § 79a a násl. trestního řádu. Ústavní soud při rozhodování o ústavních stížnostech směřujících proti takovým rozhodnutím vždy zachovával maximální zdrženlivost (viz např. usnesení sp. zn. II. ÚS 267/03, I. ÚS 331/04, I. ÚS 155/06, I. ÚS 105/07, II. ÚS 2475/08, IV. ÚS 1935/09, IV. ÚS 1054/12, II. ÚS 2531/22, IV. ÚS 258/22, I. ÚS 797/23, I. ÚS 455/24, IV. ÚS 2491/24). 8. Majetkové zajišťovací instituty upravené v § 79 a násl. trestního řádu představují významný nástroj napomáhající objasňování, potrestání a eliminaci následků závažné, zejména hospodářské kriminality. Ústavní soud je obecně považuje (srov. především nález sp. zn. III. ÚS 3647/14 ze dne 13. srpna 2015) za opatření zasahující do základního práva na pokojné užívání majetku, na něž se vztahuje ochrana čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě, jakož i čl. 11 Listiny. Zároveň však ve své judikatuře připomíná, že jde o prostředek pouze dočasný, svou povahou zatímní a zajišťovací, nepředstavující konečné rozhodnutí ve věci. Nelze tudíž mluvit o "zbavení majetku" ve smyslu druhé věty odstavce 1 čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě, nýbrž pouze o opatření týkající se "užívání majetku" ve smyslu odstavce 2 zmíněného ustanovení (viz také rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Handyside proti Spojenému Království ze dne 7. prosince 1976, stížnost č. 5493/72). Při posouzení ústavnosti dočasných majetkových zajišťovacích institutů přitom Ústavní soud vychází ze smyslu a účelu těchto opatření, jímž je náležité zjištění trestných činů a spravedlivé potrestání pachatelů, jakož i snaha v co nejvyšší možné míře eliminovat škodu způsobenou případnou trestnou činností (srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 2485/13 a usnesení sp. zn. II. ÚS 708/02, III. ÚS 125/04). 9. Ústavní soud nesdílí přesvědčení stěžovatelů, že napadená rozhodnutí neobsahují žádné konkrétní skutečnosti nasvědčující tomu, že by zajištěné prostředky byly určeny k páchání trestné činnosti, konkrétně k poskytování úplatku. Jestliže stěžovatelé tvrdí, že napadená usnesení odkazují na jediný skutek z roku 2016, kde mělo dojít k poskytnutí úplatku 100 000 Kč, přehlížejí další části odůvodnění usnesení. Ty popisují mechanismus, jak měla být dlouhodobě páchána trestná činnost související s veřejnými zakázkami na úseku staveb a rekonstrukcí zadávaných Agenturou hospodaření s nemovitým majetkem (přímo podřízený útvarem/odborným orgánem vrchního ředitele sekce majetkové Ministerstva obrany), jež měla zahrnovat informování stěžovatele pracovníky agentury o v budoucnu plánovaných zakázkách a o limitech finančního krytí na danou zvažovanou zakázku. 10. Důkazy vztahující se k jednání z roku 2016 představují jen jeden z podkladů, které mají potvrzovat popsanou dlouhodobou trestnou činnost. Kromě toho policejní orgán v napadeném usnesení odkázal na obsah zajištěné e-mailové komunikace i na podaná vysvětlení, přičemž tyto důkazy dokládají podezření z uvedené trestné činnosti a mj. potvrzují i nestandardní vztahy mezi stěžovatelem a jedním z pracovníků agentury (srov. poslední odstavec odůvodnění usnesení policejního orgánu). 11. Nelze opomíjet, že se zajištění týká částky přesahující tři a půl milionu Kč, která byla v hotovosti nalezena při prohlídce provozovny stěžovatelovy společnosti. Jestliže tedy orgány činné v trestním řízení neuvěřily stěžovatelovu tvrzení, že jde o jeho úspory a provozní prostředky společnosti, a na základě popsaných skutečností vyvodily závěr, že tyto peněžní prostředky byly určeny k poskytování úplatků (tj. k pokračování popsané trestné činnosti), nepovažuje Ústavní soud tento závěr za svévolný, nelogický či nedostatečně odůvodněný. Zároveň však zdůrazňuje, že přijatelnost uvedeného závěru vyplývá do značné míry z toho, že se trestní řízení nachází ve své úvodní fázi a zajištění peněžních prostředků trvá doposud jen krátkou dobu. Bude úkolem orgánů činných v trestním řízení, aby v navazujícím časovém období pokročily v objasňování věci a potvrdily či vyvrátily důvodnost popsaného podezření, a tím i účelnost zajištění peněžních prostředků, a to včetně rozsahu tohoto zajištění. 12. V návaznosti na výše uvedené Ústavní soud i další námitky stěžovatelů vyhodnotil jako zjevně neopodstatněné, do značné míry míjející se s obsahem napadených rozhodnutí. Napadeným usnesením policejního orgánu byly peněžní prostředky zajištěny kvůli podezření, že jsou určeny k podplácení, je tak z hlediska splnění zákonných podmínek zajištění (srov. § 79a odst. 1 trestního řádu) irelevantní, že jde o peněžní prostředky legálně získané, jak stěžovatelé zdůrazňují. Ze stejného důvodu nelze - v současné době - přisvědčit jejich argumentu, že zajištění bylo provedeno v neproporcionálním rozsahu. Stěžovatelé posouzení proporcionality odvíjejí opět jen od jednání specifikovaného v napadených usneseních, ke kterému mělo dojít v roce 2016, ovšem toto jednání - jak již bylo vysvětleno - mělo podle napadených usnesení představovat pouze část trestné činnosti, která měla být páchána dlouhodobě, přičemž zajištění bylo provedeno kvůli podezření, že dané peněžní prostředky budou v budoucnu použity k podplácení. 13. Tatáž okolnost vyvrací i ostatní námitky stěžovatelů. Jestliže doposud zjištěné okolnosti odůvodňují podezření na pokračování korupční trestné činnosti v budoucnu, nemůže potřebu jejich zajištění vyvracet sama o sobě okolnost, že jejich vlastníkem není podezřelý (tj. stěžovatel), ale jeho družka (tj. stěžovatelka). Zajištění jejích peněžních prostředků tak nemůže a priori představovat svévolný zásah do jejího vlastnického práva a porušení presumpce neviny, jak stěžovatelé tvrdí. 14. Současně i u tohoto aspektu případu je třeba zdůraznit, že zajištění peněžních prostředků, jež mají být ve vlastnictví stěžovatelky, která v době vydání napadených rozhodnutí nebyla podezřívána z podílu na prověřované trestné činnosti (alespoň nic takového z napadených rozhodnutí nevyplývá), se z ústavněprávního hlediska jeví jako akceptovatelné jen s přihlédnutím k rané fázi trestního řízení a k legitimní potřebě zajistit (zakonzervovat) peněžní prostředky nalezené při prohlídce provozovny stěžovatelovy společnosti. Není totiž možné přehlížet konečný účel zajištění nástrojů trestné činnosti provedeném podle § 79a trestního řádu (tj. coby věcí nesloužících pro důkazní účely). Ten spočívá v zabezpečení možnosti (v případě následného prokázání viny) účinně uložit buď trest propadnutí věci (srov. § 70 odst. 2 písm. a) trestního zákoníku] nebo ochranné opatření zabrání věci (srov. § 101 odst. 1 trestního zákoníku). Jestliže by tedy v dalších fázích trestního řízení bylo prokázáno, že část ze zajištěných peněžních prostředků patří stěžovatelce, a zároveň by nebylo podezření z účasti na prověřované trestné činnosti rozšířeno i na její osobu, vznikly by výrazné pochybnosti o možnosti postihnout tyto prostředky hmotněprávní sankcí a tím i o smyslu jejich dalšího zajišťování. 15. Bezpředmětná je též námitka zániku případné trestní odpovědnosti za již několikrát zmiňované jednání z roku 2016 v důsledku promlčení, a to jednak proto, že (jak již rovněž bylo několikrát zmíněno) se zajištění vztahuje k možnému budoucímu jednání, a jednak proto, že případná další trestná činnost (spáchaná po roce 2016) by s nemalou pravděpodobností promlčení vylučovala, ať již proto, že by celé jednání bylo posouzeno jako pokračující trestný čin, anebo proto, že by tato následná trestná činnost byla stejně závažná, či ještě závažnější, což by způsobovalo přerušení běhu promlčecí doby ve vztahu k jednání z roku 2016 [srov. § 34 odst. 4 písm. b) trestního zákoníku]. 16. Ústavní soud současně ale znovu opakuje, že bezpředmětnost námitek stěžovatelů do značné míry souvisí s tím, že napadenými rozhodnutími bylo rozhodováno o dočasném zajištění majetku, a to stále ve fázi trestního řízení, kterou lze označit za úvodní. Později, pokud nebudou tvrzené důvody podpořeny dalšími, by nemusely obstát. Mělo-li by zajištění peněžních prostředků dále pokračovat, bude jeho ústavněprávní soulad závislý mj. na bližším prokázání - důvodnosti podezření z korupčního jednání, - oprávněnosti předpokladu plánovaného pokračování takové trestné činnosti, - vztahu stěžovatelky k prověřované trestné činnosti a tím i důvodnosti zajištění peněžních prostředků jí náležejících a - přiměřenosti uskutečňovaného zajištění. 17. Závěrem Ústavní soud dodává, že i některé formulace, které v bodu 7 napadeného usnesení užil městský soud, lze skutečně považovat za nevhodné, neboť naznačují, že by snad vlastník zajištěné věci měl povinnost dokazovat, že nejde o věci určené k páchání trestné činnosti. Nicméně vzhledem k tomu, že důvodnost podezření, že zajištěné peněžní prostředky k páchání trestné činnosti určené byly, byla v napadených rozhodnutích dostatečně vysvětlena, považuje Ústavní soud zmíněné formulace jen za určitou vyjadřovací neobratnost, která není důvodem ke kasačnímu zásahu Ústavního soudu. Ústavní soud konečně nevidí ani důvod ke kasačnímu zásahu pro stěžovateli namítanou objektivní pochybnost o nestrannosti soudu jen proto, že soud komunikoval s orgány činnými v trestním řízení telefonicky. 18. Ústavní soud tak ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně 2. září 2026 Daniela Zemanová v. r. předsedkyně senátu --- [Kanonická webová stránka](https://pravnianalyza.cz/judikaty/us/III-US-2364/26-1)