# Ústavní soud, sp. zn. III.ÚS 2364/16

- Soud: Ústavní soud
- Spisová značka: III.ÚS 2364/16
- ECLI: ECLI:CZ:US:2016:3.US.2364.16.1
- Typ rozhodnutí: Usnesení
- Datum rozhodnutí: 9. 8. 2016
- Datum zveřejnění: 25. 8. 2016
- Předmět řízení: procesní otázky řízení před Ústavním soudem/přípustnost v řízení o ústavních stížnostech/procesní prostředky k ochraně práva/žaloba pro zmatečnost; právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
- Klíčová slova: opravný prostředek - mimořádný, žaloba/pro zmatečnost, dovolání/přípustnost
- Dotčené předpisy: 2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1; 99/1963 Sb., § 237, § 229 odst.4

## Výrok

Ústavní stížnost se odmítá.

## Odůvodnění

I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1.Ústavní stížností, Ústavnímu soudu doručenou dne 18. 7. 2016, se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, a to pro porušení čl. 1, čl. 3 a čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), čl. 2 odst. 2 a 3, čl. 36 odst. 1 a 2, čl. 37 odst. 2 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.

2. Ústavní soud zjistil, že Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci (dále jen "krajský soud") usnesením ze dne 21. 7. 2015 č. j. S 10110/RD28/KSOS, Fj 40238/2015 zastavil řízení o návrhu na zápis změn do rejstříku společenství vlastníků jednotek, podle něhož se stěžovatel domáhal změny zápisu v tomto rejstříku. Důvodem zastavení řízení bylo, že návrh nebyl podepsán osobou, která je k tomu oprávněna, a tento nedostatek nebyl odstraněn ani přes výzvu soudu prvního stupně. Dále krajský soud rozhodl o vrácení soudního poplatku stěžovateli. Řízení o odvolání stěžovatele Vrchní soud v Olomouci (dále jen "vrchní soud") usnesením ze dne 22. 9. 2015 č. j. 8 Cmo 278/2015-RD41 zastavil s odůvodněním, že odvolání za společenství podepsala osoba, která k tomu nebyla oprávněna. Proti usnesení odvolacího soudu podal stěžovatel dovolání, které Nejvyšší soud usnesením ze dne 28. 4. 2016 sp. zn. 29 Cdo 5331/2015 jako nepřípustné odmítl.

II.

3. Ústavní soud nejprve posoudil ústavní stížnost v části směřující proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2016 sp. zn. 29 Cdo 5331/2015. Při posouzení podmínek řízení dospěl k závěru, že ústavní stížnost v této části byla podána včas oprávněným stěžovatelem, jenž byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno napadené rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky ustanovení § 29 až § 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva, resp. žádný takový k dispozici neměl.

4. Ústavní soud není součástí soudní soustavy (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.

5. Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí, jakož i řízení jemu předcházející, z hlediska stěžovatelem v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem k tomu, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je v části směřující proti napadenému usnesení Nejvyššího soudu zjevně neopodstatněná.

6. Nejvyšší soud napadeným usnesením dovolání stěžovatele jako nepřípustné odmítl s odůvodněním, že podle § 238 odst. 1 písm. e) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), není dovolání přípustné podle § 237 o. s. ř. proti usnesením, proti nimž je přípustná žaloba pro zmatečnost podle § 229 odst. 4 o. s. ř., přičemž právě o tento případ jde v posuzované věci. Usnesení, jímž odvolací soud zastavil odvolací řízení, je sice usnesením, jímž se odvolací řízení končí, podle § 229 odst. 4 o. s. ř. je však může účastník napadnout žalobou pro zmatečnost (k tomu srov. obdobně i důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 5. 2013 sp. zn. 29 NSČR 35/2013, uveřejněného v časopise Soudní judikatura, č. 5, ročník 2014, pod č. 62, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2013 sp. zn. 29 NSČR 36/2013).

7. Po přezkoumání přiloženého dovolání i napadeného usnesení Nejvyššího soudu dospěl Ústavní soud k závěru, že Nejvyšší soud posoudil dovolání stěžovatele v souladu s příslušnými ustanoveními občanského soudního řádu a správně dovodil, že v předmětné věci není dovolání přípustné, neboť proti usnesení, jímž odvolací soud zastavil odvolací řízení, je podle § 229 odst. 4 o. s. ř. možno podat žalobou pro zmatečnost.

8. Argumentaci Nejvyššího soudu, tak jak je rozvedena v jeho rozhodnutí vydaném v předmětné věci, považuje Ústavní soud za ústavně konformní a srozumitelnou a jeho úvahy neshledal Ústavní soud nikterak nepřiměřenými či extrémními.

III.

9. Dále se Ústavní soud zaměřil na posouzení ústavní stížnosti v části směřující proti usnesení vrchního soudu ze dne 22. 9. 2015 č. j. 8 Cmo 278/2015-RD41 a proti usnesení krajského soudu ze dne 21. 7. 2015 č. j. S 10110/RD28/KSOS, Fj 40238/2015.

10. Dříve, než může Ústavní soud přistoupit k projednání a rozhodnutí věci samé, musí prověřit, zda jsou splněny všechny procesní předpoklady jejího meritorního projednání stanovené zákonem o Ústavním soudu.

11. Podle § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu lze ústavní stížnost podat ve lhůtě dvou měsíců od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení.

12. Podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§ 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu); to platí i pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§ 72 odst. 4 citovaného zákona).

13. Jak bylo výše uvedeno, proti usnesení vrchního soudu ze dne 22. 9. 2015 č. j. 8 Cmo 278/2015-RD41 byla přípustná žaloba pro zmatečnost. Z ústavní stížnosti však nevyplývá, že by stěžovatel uvedeného procesního prostředku k ochraně svého práva využil. Stěžovatel tedy doposud nevyčerpal všechny procesní prostředky k ochraně svého práva a ústavní stížnost v části směřující proti usnesení vrchního soudu ze dne 22. 9. 2015 č. j. 8 Cmo 278/2015-RD41 a proti usnesení krajského soudu ze dne 21. 7. 2015 č. j. S 10110/RD28/KSOS, Fj 40238/2015 je proto za dané procesní situace nepřípustná.

14. Na základě těchto skutečností Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost v části směřující proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2016 sp. zn. 29 Cdo 5331/2015 podle ust. § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný. Ústavní stížnost v části směřující proti usnesení vrchního soudu ze dne 22. 9. 2015 č. j. 8 Cmo 278/2015-RD41 a proti usnesení krajského soudu ze dne 21. 7. 2015 č. j. S 10110/RD28/KSOS, Fj 40238/2015 Ústavní soud odmítl podle ust. § 43 odst. 1 písm. e) téhož zákona jako návrh nepřípustný.

---

[Kanonická webová stránka](https://pravnianalyza.cz/judikaty/us/III-US-2364/16-1)