# Ústavní soud, sp. zn. III.ÚS 2363/19

- Soud: Ústavní soud
- Spisová značka: III.ÚS 2363/19
- ECLI: ECLI:CZ:US:2019:3.US.2363.19.1
- Typ rozhodnutí: Usnesení
- Datum rozhodnutí: 6. 8. 2019
- Datum zveřejnění: 18. 9. 2019
- Předmět řízení: hospodářská, sociální a kulturní práva/právo na ochranu rodičovství, rodiny a dětí /práva rodičů ve vztahu k dětem
- Klíčová slova: styk rodičů s nezletilými dětmi
- Dotčené předpisy: 2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 32 odst.4; 292/2013 Sb., § 459, § 460; 89/2012 Sb., § 907

## Výrok

Ústavní stížnost se odmítá.

## Odůvodnění

I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelé domáhají zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí obecných soudů, neboť mají za to, že jimi bylo porušeno jejich právo na soudní ochranu podle čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a čl. 90 a násl. Ústavy a na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Dále jimi byly porušeny závazky plynoucí z Úmluvy o právech dítěte, ochrana rodinného života, rodičovství a rodiny podle čl. 10 odst. 2 a čl. 32 odst. 1 a 4 Listiny. Stěžovatelé ústavní stížnost spojili s návrhem na přednostní projednání věci podle § 39 zákona o Ústavním soudu.

2. Z ústavní stížnosti, jakož i z ústavní stížností napadených rozhodnutí, se podává, že Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci ústavní stížností napadeným usnesením potvrdil usnesení Okresního soudu v Olomouci zamítající návrh prvního stěžovatele na nařízení předběžného opatření. Tímto rozhodnutím o předběžném opatření měla být přitom - zjednodušeně řečeno - soudem stanovena převážná péče prvního stěžovatele o děti (nezletilé stěžovatele), přičemž za současného stavu je naopak stanovena na základě předchozího rozhodnutí o předběžném opatření převážná péče matky, a to do doby meritorního rozhodnutí ve věci péče o nezletilé děti.

II.
Argumentace stěžovatelů

3. Stěžovatelé ve své ústavní stížnosti zejména zdůrazňují, že matka opětovně svévolně změnila bydliště dětí, aby jejich otci (tj. prvnímu stěžovateli) ztížila kontakt s nimi. Dále stěžovatelé v ústavní stížnosti zejména podrobně rozvádějí pochybení, jichž se údajně matka (v řízení o ústavní stížnosti vedlejší účastnice) opakovaně při péči o děti dopouštěla.

III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

4. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnými stěžovateli, kteří byli účastníky řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatelé jsou právně zastoupeni v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelé vyčerpali všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).

IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

5. Zákon o Ústavním soudu rozeznává podle § 43 odst. 2 písm. a) jako zvláštní kategorii návrhů návrhy zjevně neopodstatněné. Tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Dojde-li takto Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, bude bez dalšího odmítnuta. V této fázi jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního.

6. Důvody pro odmítnutí - jak shora popsány - jsou v právě posuzovaném případě splněny. První stěžovatel se s obdobným stížnostním žádáním, a to jak co do jeho obsahu, tak do petitu směřujícího proti rozhodnutí o předchozím předběžném opatření, týkajícím se úpravy výchovy a péče o nezletilé stěžovatele, na Ústavní soud již obrátil. Jeho ústavní stížnost přitom byla usnesením ze dne 20. 2. 2018 sp. zn. III. ÚS 460/18 (rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz) odmítnuta pro zjevnou neopodstatněnost, když stěžovateli byla jednak vysvětlena omezená možnost přezkumu rozhodnutí o předběžných opatřeních Ústavním soudem, jednak Ústavní soud ve svém důsledku v usnesení o odmítnutí stěžovatelovy předchozí ústavní stížnosti konstatoval, že u stěžovatele jde o jeho polemiku, komu a jak by měly být děti svěřeny do péče. Stěžovatelé založili i svou nynější ústavní stížnost na nesprávné koncepci, neboť o meritorních otázkách v souvislosti s výchovou a péčí o děti budou soudy teprve rozhodovat.

7. Ústavní soud má tedy za to, že s ohledem na aspekty vylíčené výše nelze konstatovat, že by napadenými rozhodnutími byla porušena základní práva (svobody) stěžovatelům zaručená ústavním pořádkem, a proto byla jejich ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. O návrhu stěžovatelů na přednostní projednání ústavní stížnosti Ústavní soud zvláště nerozhodoval, jelikož mu fakticky vyhověl.

---

[Kanonická webová stránka](https://pravnianalyza.cz/judikaty/us/III-US-2363/19-1)