# Ústavní soud, sp. zn. III.ÚS 2347/12

- Soud: Ústavní soud
- Spisová značka: III.ÚS 2347/12
- ECLI: ECLI:CZ:US:2013:3.US.2347.12.2
- Typ rozhodnutí: Usnesení
- Datum rozhodnutí: 21. 10. 2013
- Datum zveřejnění: 13. 11. 2013
- Klíčová slova: stížnost, opravný prostředek - řádný
- Dotčené předpisy: 141/1961 Sb., § 141

## Výrok

Ústavní stížnost se odmítá.

## Odůvodnění

I.
Návrhem doručeným dne 22. 6. 2012 se L. M. (dále jen "obviněný" případně "stěžovatel") domáhal, aby Ústavní soud nálezem zrušil v záhlaví uvedené rozhodnutí vydané v trestní věci Okresního soudu v Teplicích (dále jen "nalézací soud") sp. zn. 2 T 237/2008.

Dne 6. 8. 2012 Ústavní soud rozhodl, že Vladimír Kůrka, soudce Ústavního soudu, jemuž věc podle platného rozvrhu práce Ústavního soudu připadla jako soudci zpravodaji, je vyloučen z projednávání a rozhodování věci vedené pod sp. zn. III. ÚS 2347/12; následně byla věc přidělena soudci zpravodaji Janu Musilovi.

II.
Z ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí vyplývají následující skutečnosti.

Dne 4. 10. 2011 nalézací soud ve veřejném zasedání rozhodl, že obviněný vykoná trest odnětí svobody v trvání dvou roků, který mu byl uložen rozsudkem nalézacího soudu ze dne 14. 10. 2008, a pro jeho výkon ho zařadil do věznice s dohledem.

Další obsah ústavní stížnosti jakož i rozhodnutí jí napadeného blíže reprodukovat netřeba, neboť z důvodů dále vyložených bylo nutno návrh odmítnout.

III.
Ústavní soud posoudil splnění podmínek řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém bylo toto rozhodnutí vydáno a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").

Pokud jde o podmínku vyčerpání zákonných procesních prostředků k ochraně svého práva, Ústavní soud připomíná, že ústavní soudnictví a pravomoc Ústavního soudu v individuálních věcech jsou v České republice vybudovány především na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených [a kasace pravomocných rozhodnutí - srov. ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jež hovoří o "pravomocném rozhodnutí"], v nichž skutečnost, že soudní rozhodnutí zasahuje do základních práv a svobod stěžovatele, nelze napravit v rámci soustavy obecných soudů, tj. procesními prostředky vyplývajícími z příslušných procesních norem upravujících to které řízení [srov. nález ze dne 30. 11. 1995 sp. zn. III. ÚS 62/95 (N 78/4 SbNU 243)]. Nelze rovněž opominout, že jedním ze základních znaků ústavní stížnosti je její subsidiarita; ústavní stížnost lze podat pouze tehdy, pokud navrhovatel již vyčerpal všechny prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje. V opačném případě je ústavní stížnost nepřípustná.

V projednávaném případě z petitu ústavní stížnosti je evidentní, že stěžovatel proti ústavní stížností napadenému rozhodnutí nepodal ve stanovené lhůtě stížnost ke Krajskému soudu v Ústí nad Labem, ačkoliv o této možnosti byl v napadeném rozhodnutí řádně poučen. Z tohoto důvodu je třeba nynější ústavní stížnost považovat za nepřípustnou pro nevyčerpání všech procesních prostředků k ochraně práva ve smyslu § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu.

Jako obiter dictum Ústavní soud připomíná, že v řízení o posouzení, zda se podmíněně odsouzený osvědčil, tj. zda vedl ve zkušební době řádný život a vyhověl uloženým podmínkám, nutno vzít v úvahu, že stěžovatel je osobou již pravomocně odsouzenou a že základní záruky spravedlivého trestního procesu zakotvené v hlavě páté Listiny resp. čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), včetně práva na obhajobu, musely být uplatňovány již v řízení vedoucím k jeho pravomocnému odsouzení, jak bylo naznačeno již výše.

I když v tomto následném řízení o vykonání podmíněně odloženého trestu odnětí svobody podle § 83 tr. zákoníku nejde o rozhodování o vině a trestu ve smyslu čl. 40 odst. 1 Listiny, resp. o posouzení oprávněnosti trestního obvinění ve smyslu článku 6 odst. 1 Úmluvy, nutno i na takové řízení přiměřeně vztáhnout některé obecné principy spravedlivého procesu, zakotvené v hlavě páté Listiny resp. čl. 6 Úmluvy (srov. nález ze dne 30. 5. 2006 sp. zn. I. ÚS 574/05, N 109/41 SbNU 357). Jde zejména o právo na kontradiktorní řízení a princip rovnosti zbraní, dle nichž každá strana musí mít možnost předkládat důkazy k prokázání skutkového stavu svědčícího v její prospěch, a to v podmínkách, jež ji neuvádí do zřetelně nevýhodné situace vzhledem k protistraně; s uvedeným nepochybně souvisí i právo být osobně přítomen při jednání rozhodujícího soudu o (ne)osvědčení se. Obecné soudy jsou povinny řádně a nezaujatě posoudit návrhy, argumenty a důkazy předložené stranami a svá rozhodnutí dostatečně odůvodnit (srov. nález ze dne 4. 9. 2002 sp. zn. I. ÚS 113/02, N 109/27 SbNU 213 a tam citovaná rozhodnutí), k čemž dle přesvědčení Ústavního soudu v projednávaném případě došlo.

Skutkové a právní posouzení řádného života a vyhovění uloženým podmínkám je ovšem výlučnou věcí obecných soudů a Ústavní soud není povolán je nahrazovat svým vlastním hodnocením.

S ohledem na výše uvedené soudce zpravodaj návrh stěžovatele mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ust. § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu odmítl jako nepřípustný.

---

[Kanonická webová stránka](https://pravnianalyza.cz/judikaty/us/III-US-2347/12-2)