# Ústavní soud, sp. zn. III.ÚS 2329/18

- Soud: Ústavní soud
- Spisová značka: III.ÚS 2329/18
- ECLI: ECLI:CZ:US:2019:3.US.2329.18.1
- Typ rozhodnutí: Usnesení
- Datum rozhodnutí: 17. 9. 2019
- Datum zveřejnění: 10. 10. 2019
- Předmět řízení: základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek/právo vlastnit a pokojně užívat majetek obecně; právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
- Klíčová slova: insolvence/řízení, pohledávka, insolvence/přihláška, příslušenství
- Dotčené předpisy: 2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 11 odst.1, čl. 36 odst.1; 182/2006 Sb., § 178

## Výrok

Ústavní stížnost se odmítá.

## Odůvodnění

I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí pro porušení svých základních práv zaručených čl. 36 odst. 1 a čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

2. Z ústavní stížnosti, k ní přiložené kopie napadeného usnesení Nejvyššího soudu a z veřejně dostupného insolvenčního rejstříku (https://isir.justice.cz) Ústavní soud zjistil, že stěžovatelka jako věřitel v insolvenčním řízení úpadce Luďka Poláška, vedeném Krajským soudem v Ostravě (dále jen "krajský soud") pod sp. zn. KSOS 33 INS 30209/2014, uplatnila přihláškou pohledávky ze smlouvy o úvěru ze dne 21. 3. 2014 v celkové výši 146 791,14 Kč. Při přezkumném řízení, jež se konalo dne 16. 3. 2015, popřel insolvenční správce část uplatněné pohledávky a ve vyrozumění o popření doručeném dne 19. 3. 2015 informoval správce stěžovatelku o popření příslušenství přihlášené pohledávky ve výši 71 793,29 Kč a důvodech popření. Stěžovatelka své právo podat incidenční žalobu o určení pravosti pohledávky nevyužila. Po marném uplynutí lhůty k podání incidenční žaloby krajský soud v záhlaví označeným usnesením rozhodl o odmítnutí pohledávky stěžovatelky ve výši 141 105,29 Kč (s poukazem na postup dle § 178 insolvenčního zákona) a ukončení její účasti jako věřitele v insolvenčním řízení v části odmítnuté pohledávky.

3. K odvolání stěžovatelky Vrchní soud v Olomouci (dále jen "vrchní soud") v záhlaví označeným usnesením změnil usnesení krajského soudu tak, že přihláška pohledávky stěžovatelky se odmítá ve výši 142 291,14 Kč a v této části končí její účast jako věřitele v insolvenčním řízení.

4. V záhlaví označeným usnesením Nejvyššího soudu bylo následně jako nedůvodné zamítnuto dovolání stěžovatelky proti uvedenému usnesení vrchního soudu.

II.
Argumentace stěžovatelky

5. K porušení práv stěžovatelky mělo podle jejích tvrzení dojít rozhodováním soudů o popření její pohledávky jako věřitele v insolvenčním řízení vedeném dle zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů. Stěžovatelka brojí proti právnímu posouzení pravosti a důvodnosti popření pohledávky, přičemž dle jejího názoru rozhodování o dovolání je založeno na argumentaci odchylující se od ustálené judikatury vztahující se na posouzení obdobných věcí. V "posunu v právním posouzení" shledává stěžovatelka porušení svých "ústavou daných a zaručených práv".

6. V ústavní stížnosti stěžovatelka namítá, že obecné soudy v ústavní stížností napadených rozhodnutích nesprávně právně vyhodnotily rozlišení jistiny a příslušenství pohledávky pro účely uplatnění postupu podle § 178 insolvenčního zákona. Stěžovatelka poukazuje na odchýlení se argumentace Nejvyššího soudu v rozhodnutí o dovolání od původní judikatury bez toho, že by byly splněny podmínky pro změnu přístupu k řešení nastolené právní otázky.

7. Stěžovatelka též brojí proti samotnému úkonu popření pohledávky insolvenčním správcem, a to z hlediska jeho určitosti a náležitostí doručeného vyrozumění o popření pohledávky.

III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas, oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až § 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.

IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

9. Ústavní soud připomíná, že není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nepřísluší mu oprávnění vykonávat dozor nad rozhodovací činností obecných soudů. Nepředstavuje další instanci v systému obecného soudnictví, proto do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.

10. Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí, a jelikož mohl přezkoumávat pouze jejich ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

11. Ústavní soud posoudil napadená rozhodnutí ve výše vymezeném rozsahu a neshledal existenci ústavněprávně relevantní újmy, jež by těmito rozhodnutími nastala v právní sféře stěžovatelky. Zjišťování a hodnocení skutkového stavu i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich použití při řešení konkrétních případů, Ústavnímu soudu nepřísluší. Do výkladu a použití podústavního práva může Ústavní soud zasáhnout pouze tehdy, jestliže by v konkrétním případě extrémně vybočily z kautel zaručených v hlavě páté Listiny. Jestliže postup obecných soudů v civilním řízení nevybočil z rámce stanoveného příslušným procesním předpisem, jeho rozhodnutí je přezkoumatelné a je přesvědčivě odůvodněno, není možno dovodit závěr o nespravedlivě vedeném procesu.

12. Podstatou posuzované ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatelky s rozhodnutím obecných soudů v insolvenčním řízení o přihlášené pohledávce, když se stěžovatelka neztotožňuje s jejich právním názorem. Ústavní soud však neshledal žádné pochybení v rozhodovací činnosti obecných soudů, které by mělo vést ke zrušení ústavní stížností napadených rozhodnutí. Naopak má za to, že soudy své závěry dovodily ze stěžovatelkou nezpochybňovaného zjištěného skutkového stavu a své právní hodnocení věci přesvědčivým způsobem odůvodnily. S námitkami stěžovatelky k postupu insolvenčního správce při popření pohledávky a vad jeho vyrozumění o jejím popření se dostatečným a přesvědčivým způsobem vypořádaly. Spornou otázkou právního posouzení (ne)samostatnosti dílčích pohledávek tvořených nesplacenou částí jistiny, sjednaných úroků z úvěrové smlouvy a úroku z prodlení s plněním úvěrové smlouvy, řešily nejen výkladem relevantní právní úpravy, ale i poukazem na rozhodovací praxi soudů, kterou však není možno považovat za ustálenou. Rozhodnutí dovolacího soudu přesvědčivě zdůvodňuje jím vyslovený právní názor o akcesorické povaze příslušenství pohledávky i jednotnosti pohledávky, v níž se v jedné přihlášce uplatňuje jistina i příslušenství (bod 42 napadeného usnesení Nejvyššího soudu). Pečlivě zdůvodněn je i vyslovený právní názor, že pro účely použití § 178 insolvenčního zákona se jednou pohledávkou rozumí souhrn jistiny a příslušenství pohledávky. Vzhledem k tomu, že závěry obecných soudů jsou přesvědčivě a dostatečně zdůvodněny, stěžovatelkou namítané porušení práva vlastnit majetek Ústavní soud neshledal.

13. Stěžovatelka dále namítá porušení práva na soudní ochranu, zaručeného článkem 36 odst. 1 Listiny z důvodu, že "stěžovatel byl poškozen nevyučenou změnou judikatury". Ústavní soud je povinen chránit principy právního státu, mezi něž lze řadit mj. princip právní jistoty a předvídatelnosti práva. Z toho plyne i požadavek shodného výkladu zákona ve srovnatelných případech, v čemž se projevuje - kromě právní jistoty - i ústavní princip rovnosti (čl. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny, čl. 96 odst. 1 Ústavy). Rovnost a předvídatelnost práva ale nevnímá Ústavní soud absolutně, neboť i rozdílná řešení (v rovině podústavního práva) téže věci mohou být ústavně souladná. Je však nutné, aby obě tato řešení byla řádně, racionálně a ústavně konformně odůvodněna (srov. nález ze dne 13. 12. 2016 sp. zn. II. ÚS 1189/15, bod 18; nález ze dne 19. 12. 2017 sp. zn. III. ÚS 1441/17, bod 32 odůvodnění). Tyto požadavky vylučující svévoli byly při rozhodování dovolacího soudu naplněny, když ten své rozhodnutí řádně a rozumně odůvodnil. Ústavní soud tak neshledal, že by se stěžovatelkou napadená rozhodnutí obecných soudů ocitla v extrémním rozporu s principy spravedlnosti. Pouhý nesouhlas s jejich závěry při použití běžného zákona, a to i v situaci, kdy dojde k odchýlení se od názorů jiných soudů při posuzování obdobných otázek, porušení práva na soudní ochranu nezpůsobuje a důvodnost ústavní stížnosti nezakládá.

14. Ústavní soud opět zdůrazňuje, že není povolán k výkladu a použití jiných než ústavních předpisů, jež při řešení konkrétních případů náleží obecným soudům. Právě Nejvyššímu soudu, na který se stěžovatelka obrátila se svým dovoláním, přísluší sjednocování rozhodovací praxe v zásadních právních otázkách. V posuzovaném případě Nejvyšší soud aproboval změnu právního názoru zastávaného v dřívějším rozhodnutí vrchního soudu, přičemž tento posun v judikaturních závěrech nevybočil ze standardů právního výkladu způsobem, jenž by si vyžadoval zásah Ústavního soudu.

15. Ústavní soud neshledal, že by napadenými rozhodnutími došlo k porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatelky. Samotná skutečnost, že stěžovatelka nesouhlasí s právním názorem vysloveným soudy, namítané porušení jejích práv nezakládá.

16. Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.

---

[Kanonická webová stránka](https://pravnianalyza.cz/judikaty/us/III-US-2329/18-1)