# Ústavní soud, sp. zn. III.ÚS 217/99

- Soud: Ústavní soud
- Spisová značka: III.ÚS 217/99
- ECLI: ECLI:CZ:US:1999:3.US.217.99
- Typ rozhodnutí: Usnesení
- Datum rozhodnutí: 9. 9. 1999
- Datum zveřejnění: 30. 10. 2007
- Předmět řízení: právo na soudní a jinou právní ochranu
- Klíčová slova: lhůta/procesněprávní
- Dotčené předpisy: 99/1963 Sb., § 159, § 238, § 241, § 243b

## Výrok

Ústavní stížnost se odmítá.

## Odůvodnění

Ústavní stížností, podanou včas (§ 72 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále jen zákona) a co do formálních náležitostí ve shodě se zákonem [§ 30 odst. 1,
§ 34 odst. 1, 2, § 72 odst. 1 písm. a), odst. 4 zákona], napadla stěžovatelka pravomocné a doručené usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 26. ledna 1999 (26 Cdo 2301/98-64) a tvrdila, že tímto rozhodnutím Nejvyšší soud ČR jako soud dovolací porušil její ústavně zaručené právo na soudní ochranu (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod); aniž by však toto své tvrzení blíže rozvedla nebo odůvodnila, navrhla, aby Ústavní soud ústavní stížností napadené rozhodnutí (viz shora) svým nálezem zrušil.

Jak z obsahu ústavní stížnosti, tak z odůvodnění rozhodnutí obecného soudu se podává, že tento soud, jako soud dovolací, dovolání stěžovatelky podané (ve věci 25 C 15/94 Obvodního soudu pro Prahu 4) do rozsudku soudu odvolacího (Městského soudu
v Praze - 51 Co 209/97-48) odmítl, když byl zjistil, že tento opravný prostředek byl podán po zákonem stanovené lhůtě (§ 240 odst. 1 o. s. ř.).
Tvrzení stěžovatelky v ústavní stížnosti je zaměřeno na objasnění okolností, z nichž podle jejího přesvědčení vyplývají důvody zvláštního zřetele hodné (jednak existence omylu, pod jehož vlivem "jednala v dobré víře, že zákonná lhůta k tomuto úkonu (sc. podání dovolání) zůstává zachována" a dospívá k závěru, že v "odmítnutí dovolání..., prostřednictvím něhož měla možnost zabránit hrozící exekuci (vyklizení bytu)", spočívá
v porušení ústavně zaručeného práva zmiňovaného již dříve.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Lhůta k podání dovolání, jak ostatně dostatečně zřetelně v napadeném rozhodnutí vyložil obecný soud, stěžovatelce uplynula 12 dnů předtím než tento opravný prostředek byl s určením pro obecný soud I. stupně svěřen k poštovní přepravě; závěry, které z této skutečnosti dovolací soud vyvodil zcela odpovídají zákonu (§ 240 odst. 1 o. s. ř.) a již proto jim nelze ani z ústavněprávního hlediska nic vytknout, zejména jestliže zákonem stanovená lhůta k podání dovolání je takového druhu, že její zameškání nelze prominout (§ 240 odst. 2 al. 2 o. s. ř.). Jsou proto zcela nerozhodné okolnosti, na které stěžovatelka ve své ústavní stížnosti poukazuje a nelze z nich v její prospěch nic vytěžit ani pod aspekty zásad čl. 36
odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Byla proto ústavní stížnost stěžovatelky posouzena jako zjevně neopodstatněná, když zjevnost této neopodstatněnosti je dána samotnými důvody, pro které dovolací soud dovolání stěžovatelky odmítl.
O zjevně neopodstatněné ústavní stížnosti bylo rozhodnuto odmítavým výrokem [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona], jak ze znělky tohoto usnesení je zřejmé, aniž by se jevila potřeba zabývati se vadami stran vykázaného zastoupení (§ 30 zákona).

---

[Kanonická webová stránka](https://pravnianalyza.cz/judikaty/us/III-US-217/99-99)