# Ústavní soud, sp. zn. III.ÚS 2159/26

- Soud: Ústavní soud
- Spisová značka: III.ÚS 2159/26
- ECLI: ECLI:CZ:US:2026:3.US.2159.26.1
- Typ rozhodnutí: Usnesení
- Datum rozhodnutí: 31. 8. 2026
- Datum zveřejnění: 8. 10. 2026
- Předmět řízení: právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /bagatelní věci
- Klíčová slova: dovolání/náležitosti, dovolání/přípustnost, pojistná smlouva, neplatnost
- Dotčené předpisy: 2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1; 99/1963 Sb., § 237

## Výrok

Ústavní stížnost se odmítá.

## Odůvodnění

I. Dosavadní průběh řízení

1. Stěžovatel uzavřel s vedlejší účastnicí smlouvu o životním pojištění. Stěžovatel později podal proti vedlejší účastnici žalobu, kterou se domáhal vrácení již zaplaceného pojistného ve výši 38 536 Kč s příslušenstvím. Pojistná smlouva je totiž podle stěžovatele ze tří důvodů nicotná a neplatná. Zaprvé, stěžovatel ji uzavřel s pobočkou vedlejší účastnice, která podle něj nemá právní osobnost. Zadruhé, pojistná částka pro případ smrti byla sjednána ve výši 10 000 Kč, a vedlejší účastnice tak nepřevzala téměř žádné pojistné riziko. Zatřetí, smlouva podle stěžovatele nesjednává pojištění v materiálním smyslu.

2. Obvodní soud stěžovatelovu žalobu v plném rozsahu zamítl. Pojistná smlouva byla řádně uzavřena vedlejší účastnicí - nizozemskou mateřskou pojišťovnou - která na území České republiky jednala skrze svou organizační složku. Obvodní soud nevyhověl ani argumentu, že je pojistná smlouva neplatná kvůli absenci pojištění v materiálním smyslu nebo výši pojistné částky pro případ smrti.

3. Stěžovatel podal proti tomuto rozhodnutí odvolání. V něm stěžovatel nově uvedl, že smlouva je vadná i proto, že dostatečně určitým způsobem nespecifikuje rizikové pojistné.

4. Městský soud rozhodnutí obvodního soudu potvrdil. Nově uplatněným důvodem neplatnosti smlouvy se městský soud věcně nezabýval. Stěžovatel toto tvrzení poprvé uvedl až ve svém odvolání - a to přesto, že obvodní soud účastníky řízení poučil o koncentraci spojené s vyhlášením rozhodnutí (§ 119a občanského soudního řádu). Zdánlivost právního jednání sice nastává ze zákona a soud k ní přihlíží z úřední povinnosti. Odvolací soud tak ale v souladu s principem neúplné apelace činí jen na základě skutkových tvrzení, která žalobce uplatnil v prvostupňovém řízení před poučením podle § 118b a § 119a občanského soudního řádu. Městský soud proto posoudil tuto odvolací námitku jako nepřípustné nové tvrzení, ke kterému nelze v odvolacím řízení přihlížet (rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 12. 3. 2025, č. j. 21 Co 12/2025-205).

5. Stěžovatel podal proti rozhodnutí městského soudu dovolání. Městský soud se podle něj odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu při řešení otázky, zda se soud "může nezabývat nicotností či absolutní neplatností smlouvy s odůvodněním, že argument nicotnosti či absolutní neplatnosti byl vznesen až v odvolacím řízení".

6. Nejvyšší soud odmítl stěžovatelovo dovolání jako nepřípustné. Stěžovatel v něm totiž podle Nejvyššího soudu žádným způsobem neuvedl, od které judikatury Nejvyššího soudu se podle něj městský soud odchýlil. Stěžovatel citoval pouze nález Ústavního soudu, který však není v daném případě přiléhavý, protože se týkal skutkově i právně odlišné věci.

II. Argumentace stěžovatele

7. Stěžovatel podal ústavní stížnost proti rozhodnutí Nejvyššího soudu. Toto rozhodnutí podle něj porušuje jeho práva zaručená Listinou základních práv a svobod (čl. 36 až 40), Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod (čl. 6), Ústavou (čl. 81 až 96) a Listinou základních práv Evropské unie (čl. 38).

8. Stěžovatel považuje napadené rozhodnutí za protiústavní z těchto důvodů:
a) Předmětem dovolání byla otázka, zda lze absolutní neplatnost právního jednání pominout jen proto, že byla právně kvalifikována až v odvolacím řízení. Nejvyšší soud však odepřel stěžovateli věcný přezkum této otázky, nezabýval se přezkoumatelností rozhodnutí městského soudu a rozhodl zaujatě. Napadené rozhodnutí navíc není odůvodněno řádně a individualizovaně.
b) Rozhodnutí Nejvyššího soudu odporuje nálezu Ústavního soudu (sp. zn. IV. ÚS 2600/09). Podle něj se soudy musí zabývat možnou absolutní neplatností právního jednání z úřední povinnosti, pokud ji naznačuje průběh řízení a provedené dokazování. Nejvyšší soud odmítl použití tohoto nálezu s tím, že stěžovatel konkrétní důvod neplatnosti neuvedl v prvostupňovém řízení. Nejvyšší soud se však nevypořádal s tím, co již bylo součástí spisu, zda z jeho obsahu neplynula potřeba zkoumat určitost ujednání o rizikovém pojistném, zda nešlo pouze o právní posouzení již stávajících podkladů a proč se závěr nálezu nemůže vztahovat na dané okolnosti.
c) Nejvyšší soud odmítl dovolání mimo jiné proto, že městský soud otázku neurčitosti rizikového pojistného neřešil. Na této otázce však jeho rozhodnutí přímo záviselo a městský soud byl povinen se jí zabývat z úřední povinnosti. Nejvyšší soud pominul, že nemůže odmítnout dovolání s odkazem na to, že napadené rozhodnutí nespočívá na určité právní otázce, pokud byla uplatněna v odvolání a odvolací soud se s ní řádně nevypořádal (nález sp. zn. II. ÚS 3645/25).
d) Soudy neposkytly stěžovateli účinnou ochranu před nepřiměřenými smluvními ujednáními. Vnitrostátní soudy jsou povinny zkoumat zneužívající povahu smluvních ujednání z vlastní iniciativy, pokud mají k dispozici potřebné informace. Obecné soudy však tuto povinnost i přes stěžovatelovy námitky porušily.

III. Posouzení ústavní stížnosti

9. Podstatou tohoto řízení je posouzení, zda Nejvyšší soud ústavně souladným způsobem odmítl stěžovatelovo dovolání jako nepřípustné.

10. Posouzení toho, zda je dovolání přípustné, přísluší zejména Nejvyššímu soudu, nikoli Ústavnímu soudu. Ústavní soud je jako orgán ochrany ústavnosti oprávněn posuzovat pouze to, zda obecné soudy neporušily stěžovatelova ústavně zaručená práva a svobody [čl. 83 Ústavy a § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].

11. Ústavní soud posoudil napadené rozhodnutí s ohledem na stěžovatelovy námitky a dospěl k závěru, že jeho ústavně zaručená práva a svobody nebyly porušeny.

12. Stěžovatel podal ústavní stížnost pouze proti rozhodnutí Nejvyššího soudu. O tom svědčí nejen závěrečný návrh ústavní stížnosti, ale i její titulní strana, znění plné moci, seznam příloh a obsah ústavní stížnosti. Ústavní soud proto v tomto řízení přezkoumal pouze závěry a odůvodnění rozhodnutí Nejvyššího soudu, nikoli rozhodnutí nižších soudů.

13. Stěžovatel předložil Nejvyššímu soudu jedinou dovolací otázku, při jejímž řešení se podle něj odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Touto otázkou bylo, zda se soud může "nezabývat nicotností či absolutní neplatností smlouvy s odůvodněním, že argument nicotnosti či absolutní neplatnosti byl vznesen až v odvolacím řízení" [část I dovolání a část II. c) ústavní stížnosti]. Nejvyšší soud tuto otázku ve svém rozhodnutí správně identifikoval a doslovným způsobem ji převzal do svého rozhodnutí (bod 4 napadeného rozhodnutí).

14. Na stěžovateli jako dovolateli bylo, aby tuto otázku řádně konfrontoval se stávající judikaturou Nejvyššího soudu nebo Ústavního soudu. Bez splnění této zákonné náležitosti totiž nemůže Nejvyšší soud posoudit dovolání jako přípustné a věcně jej projednat (podrobněji § 237 občanského soudního řádu a výrok III stanoviska sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 a např. nález sp. zn. I. ÚS 729/17, bod 14).

15. Stěžovatel vymezil přípustnost této otázky tak, že se podle něj odvolací soud při řešení této otázky "odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu" (část I dovolání a body 4 a 11 napadeného rozhodnutí). Žádný jiný předpoklad přípustnosti není v dovolání uveden a ani z něj nevyplývá. Stěžovatelovo tvrzení, že vymezil přípustnost dovolací otázky i tím, že tato otázka nebyla dosud vyřešena, tedy není pravdivé [část II. c) ústavní stížnosti].

16. Podle Nejvyššího soudu stěžovatel v dovolání neuvedl, od jaké jeho ustálené rozhodovací praxe se odvolací soud při řešení dovolací otázky odchýlil (body 10 až 11 napadeného rozhodnutí). Ústavní soud s tímto závěrem beze zbytku souhlasí. Stěžovatelovo dovolání žádným způsobem nezmiňuje jediné rozhodnutí Nejvyššího soudu nebo jeho ustálenou rozhodovací praxi - a to ani slovně (např. nález sp. zn. III. ÚS 3369/24, bod 17). Stěžovatel se přitom nepokusil tento závěr v řízení před Ústavním soudem nijak relevantně zpochybnit. Stěžovatel sice vznáší proti rozhodnutí Nejvyššího soudu řadu různých námitek, ale neuvádí jedinou pasáž svého dovolání, která by jakkoli označovala relevantní judikaturu Nejvyššího soudu (část III ústavní stížnosti).

17. Nejvyšší soud uvedl, že stěžovatel v dovolání citoval pouze nález Ústavního soudu (sp. zn. IV. ÚS 2600/09). Podle Nejvyššího soudu však odkaz na tento nález neopodstatňuje přípustnost stěžovatelova dovolání. Stěžovatel totiž podle Nejvyššího soudu "nekonkretizoval, z jakého důvodu jeho závěry na posuzovanou věc dopadají, když po skutkové i právní stránce se jednalo o odlišnou věc" (bod 11 napadeného rozhodnutí).

18. Ústavní soud považuje toto posouzení za ústavně souladné. Stěžovatel formuloval dovolací otázku, zda se soud může "nezabývat nicotností či absolutní neplatností smlouvy s odůvodněním, že argument nicotnosti či absolutní neplatnosti byl vznesen až v odvolacím řízení". Stěžovatelem citovaný nález se však touto otázkou přímo nezabývá. Tento nález se naopak týká situace, kdy se obecné soudy nezabývaly otázkou neplatnosti smlouvy z důvodu rozporu s dobrými mravy, ačkoli se jí žalovaný již během prvostupňového řízení dovolával. Jak ale nyní uvedl Nejvyšší soud, stěžovatel v dovolání netvrdil, "že by důvod neplatnosti smlouvy spočívající v neurčitě sjednaném rizikovém pojistném před soudem prvního stupně byť jen naznačoval" (bod 11 napadeného rozhodnutí).

19. Nejvyšší soud i Ústavní soud si jsou vědomy toho, že zmíněný nález uvádí, že pokud přichází v úvahu možnost absolutní neplatnosti právního jednání, musí se soud zabývat touto otázkou z úřední povinnosti. Podmínkou však podle tohoto nálezu je, že "průběh předchozího řízení, provedeného dokazování [...] takovou možnost naznačuje". Opačný postup by totiž podle Ústavního soudu odporoval principu právní jistoty (nález sp. zn. IV. ÚS 2600/09, třetí odstavec od konce). Ústavní soud přitom v této věcí souhlasí s Nejvyšším soudem, že z dovolání nevyplývá, že by stěžovatel důvod neplatnosti smlouvy spočívající v neurčitě sjednaném rizikovém pojistném před soudem prvního stupně byť jen naznačoval nebo že by tento důvod neplatnosti jinak vyšel najevo (bod 13 napadeného rozhodnutí).

20. Ústavní soud dodává, že v tomto řízení je předmětem sporu částka 38 536 Kč s příslušenstvím. Tato částka je z hlediska své výše bagatelní. Podle rozhodovací praxe Ústavního soudu je zejména na stěžovateli, aby vysvětlil, proč má jeho případ navzdory bagatelní výši předmětu sporu významný ústavněprávní rozměr. Stěžovatel však v ústavní stížnosti bagatelnost předmětu sporu zcela opomíjí. Ústavní soud přitom nespatřuje v závěrech a odůvodnění rozhodnutí Nejvyššího soudu žádné protiústavní pochybení, které by v tomto bagatelním sporu opodstatňovalo jeho zrušení. Ústavní soud pro úplnost uvádí, že při posouzení bagatelnosti se nepřihlíží k výši souvisejících nákladů řízení a jiného příslušenství a že bagatelnost sporu neprolamuje ani samotná spotřebitelská povaha sporu (podrobněji například usnesení sp. zn. III. ÚS 2102/26 nebo III. ÚS 168/26).

21. Ústavní soud opakuje, že v tomto usnesení nepřezkoumával rozhodnutí městského soudu. Stěžovatel toto rozhodnutí ve své ústavní stížnosti nenapadl - na rozdíl od rozhodnutí Nejvyššího soudu (již bod 12 tohoto usnesení). Nejvyšší soud přitom neodmítl stěžovatelovo dovolání svévolně, formalisticky či jinak protiústavně. V dovolání totiž chybí jakákoli zmínka o judikatuře Nejvyššího soudu a nesprávnost řešení vymezené dovolací otázky nevyplývá ani z citovaného nálezu Ústavního soudu.

IV. Závěr

22. Ústavní soud shrnuje, že napadené rozhodnutí neporušilo stěžovatelova ústavně zaručená základní práva a svobody. Ústavní soud proto odmítl jeho ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].

---

[Kanonická webová stránka](https://pravnianalyza.cz/judikaty/us/III-US-2159/26-1)