# Ústavní soud, sp. zn. III.ÚS 2143/26

- Soud: Ústavní soud
- Spisová značka: III.ÚS 2143/26
- ECLI: ECLI:CZ:US:2026:3.US.2143.26.1
- Typ rozhodnutí: Usnesení
- Datum rozhodnutí: 3. 9. 2026
- Datum zveřejnění: 13. 10. 2026
- Předmět řízení: právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /opomenuté důkazy a jiné vady dokazování; právo na soudní a jinou právní ochranu /specifika trestního řízení /právo na obhajobu; právo na soudní a jinou právní ochranu /specifika trestního řízení /presumpce neviny; právo na soudní a jinou právní ochranu /specifika trestního řízení /žádný trestný čin a trest bez (předchozího) zákona; základní práva a svobody/svoboda osobní/svoboda osobní obecně
- Klíčová slova: trestná činnost, trestný čin/ublížení na zdraví, dokazování, in dubio pro reo
- Dotčené předpisy: 2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1, čl. 39, čl. 40 odst.2, čl. 40 odst.3, čl. 38 odst.2, čl. 8; 209/1992 Sb./Sb.m.s., #0 čl. 6 odst.1, #0 čl. 5 odst.1 písm.a, #0 čl. 6 odst.2, #0 čl. 6 odst.3 písm.b, #0 čl. 6 odst.3 písm.c, #0 čl. 6 odst.3 písm.d; 141/1961 Sb., § 2 odst.5, § 2 odst.6, § 2 odst.2; 40/2009 Sb., § 145, § 228

## Výrok

Ústavní stížnost se odmítá.

## Odůvodnění

I.
Skutkové okolnosti případu

1. Stěžovatel řídil na dálnici dodávku (obytný karavan); při předjíždění v rychlosti cca 90 kmh-1 srazil skútr řízený poškozenou, které tím způsobil psychické i fyzické poruchy zdraví. Na základě videozáznamu pořízeného jiným vozidlem byl zjištěn celý průběh nehodového děje, který orgány činné v trestním řízení vyhodnotily jako úmyslný manévr stěžovatele. S ohledem na výsledek dokazování obecné soudy vydaly napadená rozhodnutí.

2. Městský soud v Praze (dále jen "nalézací soud") uznal stěžovatele vinným ze zločinu těžkého ublížení na zdraví podle § 145 odst. 1, odst. 2 písm. h) trestního zákoníku a přečinu poškození cizí věci podle § 228 odst. 1 trestního zákoníku. Za to mu uložil úhrnný trest odnětí svobody v trvání šesti let ve věznici s ostrahou a trest zákazu řízení motorových vozidel na dobu deset let; současně mu uložil i povinnost zaplatit poškozené na náhradu škody a nemajetkové újmy v souhrnu částku ve výši 735 122 Kč, se zbytkem svých nároků byla poškozená odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních. Odvolání stěžovatele Vrchní soud v Praze (dále jen "odvolací soud") ve veřejném zasedání zamítl. Nejvyšší soud dovolání stěžovatele napadeným usnesením v neveřejném zasedání odmítl jako zjevně neopodstatněné.

II.
Argumentace stěžovatele

3. Řádně zastoupený stěžovatel ve své včas podané ústavní stížnosti splňující požadavky zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), namítá, že obecné soudy svým postupem zasáhly jeho práva zakotvená v čl. 8 odst. 2, čl. 10 odst. 2, čl. 11 odst. 1, věta první, čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 2, věta první, čl. 39 a v čl. 40 odst. 2 a odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a v čl. 5 odst. 1 písm. a), čl. 6 odst. 1, odst. 2 a odst. 3 písm. b), c) a d), čl. 7 odst. 1, věta první, čl. 8 odst. 1 a v čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Dále práva zakotvená v čl. 1 odst. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě (dále jen "Dodatek") a v čl. 2 odst. 1 věty první Protokolu č. 7 Úmluvy Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Protokol").

4. Stěžovatel se vymezuje proti závěru obecných soudů, že jednal úmyslně, způsobil dopravní nehodu a poškozené škodu a nemajetkovou újmu. V ústavní stížnosti především poukazuje na charakter vozidla (velikost a hmotnost), jež řídil, na malé zkušenosti s jeho řízením i na svůj věk. Zpochybňuje odbornost znalce na posuzování nehod takových vozidel. Komentuje jednotlivé závěry obecných soudů v napadených rozhodnutích a uvádí, že příčinou nehody bylo nekoordinované rozkolísání vozidla, a nikoliv jeho vědomé jednání. Tvrzení, že ihned po srážce vozidlo přestalo kolísat, což má prokázat jeho úmyslné jednání, stěžovatel odmítá s tím, že teprve tehdy se mu podařilo vozidlo stabilizovat. Kmitáním stěžovatel rovněž vysvětluje zpomalení vozidla při předjíždění (ze 118 na 90 kmh-1), přičemž cílové rychlosti dosáhl až když byl na úrovni poškozené - pro jízdu na skútru nedostatečně oděné, což jej rovněž vyvedlo z míry a mělo za následek její zranění. Stejně tak měl na vznik nehody vliv hovor stěžovatele s manželkou (chvíle nepozornosti) i pomalá jízda poškozené v levém pruhu dálnice. Stěžovatel zpochybňuje nepřímý úmysl svého jednání, odmítá snahu poškozenou "proškolit" a má za to, že jeho jednání lze posoudit nanejvýš jako nedbalostní ("nehodu jsem zavinil, ale srazit jsem ji nechtěl"). Poukazuje na znalecký posudek psycholožky, výpověď své manželky i výpovědi očitých svědků, kteří měli všichni vypovídat v neprospěch poškozené. Dále stěžovatel poukazuje na neprovedení jím navržených důkazů i nedůvodnost tvrzené zavrženíhodné pohnutky - podle jeho přesvědčení šlo pouze o "zkrat". V důsledku nesprávné právní kvalifikace mu byl uložen nepřiměřeně přísný trest. Skutková a právní zjištění obecných soudů jsou podle stěžovatele neúplná, bez opory v provedených důkazech, při současném pominutí jeho obhajoby a při existenci důvodných pochybností. Závěry obecných soudů nepovažuje za dostatečně odůvodněné a porušující jeho základní práva, a proto Ústavnímu soudu navrhl zrušení napadených rozhodnutí.

5. Současně stěžovatel předložil "návrh na odložení, resp. přerušení vykonatelnosti rozsudku" do doby rozhodnutí o ústavní stížnosti, který odůvodnil nepoměrně větší újmou při výkonu trestu, než jaká může vzniknout jiným osobám odkladem trestu stěžovatele. Trestní stíhání stěžovateli přivodilo zhoršení jeho psychického i fyzického zdravotního stavu, přičemž při výkonu trestu odnětí svobody je snížena schopnost hradit poškozené stanovenou náhradu.

III.
Vlastní posouzení ústavní stížnosti

6. Poté, co se Ústavní soud seznámil s napadenými rozhodnutími i opravnými prostředky stěžovatele, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

7. Ústavní soud připomíná, že není další instancí v soustavě trestních soudů a není zásadně oprávněn zasahovat do jejich rozhodovací činnosti, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83, čl. 90 a čl. 91 Ústavy). Úkolem Ústavního soudu je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy), nikoliv běžné zákonnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad a aplikace jiných, než ústavních předpisů je záležitostí obecných soudů. Jejich úloha spočívá v tom, aby zkoumaly a posoudily, zda jsou dány podmínky pro aplikaci toho či onoho právního institutu, a aby své úvahy v tomto směru zákonem stanoveným postupem odůvodnily. Zásah Ústavního soudu připadá v úvahu toliko při zjištění nejzávažnějších pochybení představujících porušení ústavně zaručených základních práv a svobod, zejména pokud by závěry obecných soudů byly hrubě nepřiléhavé a vykazovaly znaky svévole či dokonce libovůle.

8. Z napadených rozhodnutí je patrné, že stěžovatel i v ústavní stížnosti opakuje svoji obhajobu a argumentaci z opravných prostředků a odmítá způsob, jak se s nimi obecné soudy vypořádaly. Z rozsudku se podává rozsah provedeného dokazování nalézacím soudem, který se opakovaně seznámil s videozáznamem, z nějž je patrná dopravní situace, jízda poškozeného stěžovatele i dalších účastníků silničního provozu i průběh nehody. Odborné posouzení jízdy a nehody posoudil znalec, jehož odpovědi a závěry stěžovatel odmítá a v ústavní stížnosti zpochybňuje i jeho odbornou kvalifikaci.

9. Jak je z rozhodnutí dále patrné, obecné soudy se zabývaly především podstatou věci, jednáním stěžovatele, které vedlo ke střetu vozidel. Již nalézací soud jasně a srozumitelně vysvětlil, na základě jakých poznatků dovodil v jednání stěžovatele úmysl (body 48-60) a své závěry důkladně odůvodnil. Odvolací soud (bod 14) i Nejvyšší soud (bod 42) vyslovené závěry zcela převzaly, považovaly je za správné, důvodné a řádně podložené. Stejně tak se obecné soudy opakovaně vyjádřily ke vztahu mezi jednáním stěžovatele a vzniklými následky, přičemž opakovaně odmítly jím tvrzenou spoluúčast poškozené na dopravní nehodě na základě toho, jak jela (v rychlém pruhu) a jak byla (na "malém skútříku") oblečena ("pantoflíčky, nátělníček, trenýrčičky a s kabelčičkou" - viz bod 56 rozsudku), neboť tyto okolnosti neměly na vznik nehody a její následky žádný podstatný vliv (například bod 45 a 46 usnesení Nejvyššího soudu).

10. Nalézací soud provedl dokazování v dostatečném rozsahu, vyslechl svědky, znalce a provedl navržené důkazy. Odvolací soud některé důkazy doplnil, odmítl-li však provést opakovaný výslech znalců, svůj postup řádně odůvodnil jejich nadbytečností, neboť oba byli řádně a dostatečně vyslechnuti nalézacím soudem v hlavním líčení (body 25, 28-33 rozsudku, respektive bod 11 usnesení odvolacího soudu). Nejvyšší soud se v souvislosti s tím zabýval i stěžovatelem namítanou existencí důvodných pochybností a porušením pravidla in dubio pro reo, aniž by však shledal v provedeném řízení pro tato tvrzení oporu. Odvolací i Nejvyšší soud se rovněž zabývaly existencí zavrženíhodné pohnutky (str. 9 usnesení odvolacího soudu, body 47 a násl. usnesení Nejvyššího soudu).

11. K jednotlivým námitkám Ústavní soud spíše pro doplnění uvádí, že v trestním řízení - které Ústavní soud zásadně hodnotí jako celek - nebyly opomenuty žádné důkazy, neboť stěžovatelovy důkazní návrhy vypořádal odvolací soud, který po částečném doplnění důkazů další návrhy odmítl pro nadbytečnost. Je věcí obecných soudů posoudit, které důkazy ke svému rozhodnutí potřebují a které nikoliv. Pro hodnocení věci Ústavním soudem je podstatné, že obecně soudy se důkazním návrhy zabývaly a dostatečně odůvodnily své závěry, proč daný důkaz neprovedly. V jejich závěrech neshledal Ústavní soud ústavně relevantní exces. Skutková zjištění obecných soudů nejsou v extrémním nesouladu s provedenými důkazy. Tento požadavek je v daném případě splněn a na napadená rozhodnutí tak postačí odkázat. Skutková zjištění obecných soudů jsou správná a odpovídají provedenému dokazování a jejich vyhodnocení je v souladu s § 2 odst. 6 trestního řádu.

12. Nebylo porušeno právo stěžovatele na obhajobu [čl. 40 odst. 3 Listiny a čl. 6 odst. 3 písm. b), c) a d) Úmluvy], které, shodně jako právo na soudní ochranu (čl. 36 odst. 1 Listiny) či právo na spravedlivý proces (čl. 38 odst. 2 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy) nezaručují výsledek řízení - rozhodnutí odpovídající očekávání účastníka řízení - ale "pouze" postup podle předem stanovených pravidel, dostatečný prostor pro přípravu obhajoby a možnost jejího uplatnění v rámci soudního řízení. Obecné soudy se důkladně zabývaly právní kvalifikací jednání, jehož se stěžovatel dopustil (bod 66 a násl. rozsudku, bod 38 a násl. usnesení Nejvyššího soudu), jednání vyhodnotily jako zákonem stanovený trestný čin (čl. 39 Listiny a čl. 7 odst. 1 Úmluvy) a uložily mu trest při spodní hranici, kterou zákon stanoví. Omezení osobní svobody stěžovatele tak bylo realizováno v mezích, které předpokládá čl. 8 Listiny i čl. 5 odst. 1 písm. a) Úmluvy. Stěžovateli nebyla upřena možnost nechat rozsudek nalézacího soudu přezkoumat v rámci řízení o opravných prostředcích (čl. 13 Úmluvy a čl. 2 odst. 1 věty první Protokolu), avšak ani zde neexistuje záruka, že v důsledku jejich užití bude zcela akceptována (opakovaně) předložená argumentace. Pravidlo in dubio pro reo, vyplývající z principu presumpce neviny (čl. 40 odst. 2 Listiny, čl. 6 odst. 2 Úmluvy a v § 2 odst. 2 trestního řádu), se uplatní není-li v důkazním řízení dosaženo praktické jistoty o existenci relevantních skutkových okolností (jsou-li přítomny neodstranitelné důvodné pochybnosti). Lze je však aplikovat jen tehdy, existují-li takové pochybnosti, z nichž objektivní pozorovatel nemůže ani jednu vyloučit - nepostačuje pochybnost vnímaná subjektivně účastníkem řízení - nebo jím tvrzená alternativní verze skutkového děje; to v projednávané věci nenastalo.

13. U některých základních práv se stěžovatel omezil jen na jejich prostou deklaraci [právo na ochranu dobrého jména (čl. 10 odst. 2 Listiny a čl. 8 odst. 1 Úmluvy), právo na majetek (čl. 11 odst. 1 Listiny, čl. 1 odst. 1 Dodatku)], avšak ani zde nespatřuje Ústavní soud v postupu obecných soudů tvrzená pochybení.

14. Stěžovatel v ústavní stížnosti zopakoval své dříve užité výhrady, neuvedl však žádnou okolnost, která by svědčila o tom, že postupem obecných soudů v jeho věci byla zasažena jeho základní práva. Obecné soudy se věcí řádně zabývaly a na základě provedených důkazů dospěly k jednoznačnému závěru o naplnění skutkové podstaty trestného činu. V řízení postupovaly v souladu s procesními předpisy a svá rozhodnutí dostatečně odůvodnily; ani nesouhlas s vyslovenými závěry nezakládá důvodnost ústavní stížnosti.

15. Na základě výše uvedených důvodů proto Ústavní soud odmítl stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení jako návrh zjevně neopodstatněný.

16. Jde-li o návrh stěžovatele na odklad vykonatelnosti, respektive přerušení výkonu trestu odnětí svobody, s ohledem na výše uvedené závěry a projednání ústavní stížnosti mimo pořadí, není důvod o takovém návrhu rozhodovat.

---

[Kanonická webová stránka](https://pravnianalyza.cz/judikaty/us/III-US-2143/26-1)