# Ústavní soud, sp. zn. III.ÚS 2133/10

- Soud: Ústavní soud
- Spisová značka: III.ÚS 2133/10
- ECLI: ECLI:CZ:US:2010:3.US.2133.10.1
- Typ rozhodnutí: Usnesení
- Datum rozhodnutí: 7. 10. 2010
- Datum zveřejnění: 13. 10. 2010
- Předmět řízení: právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
- Klíčová slova: clo, celní řízení, řízení/zastavení, správní soudnictví
- Dotčené předpisy: 2/1993 Sb., čl. 36 odst.1; 337/1992 Sb., § 27

## Výrok

Ústavní stížnost se odmítá.

## Odůvodnění

Včas podanou ústavní stížností ze dne 22. 7. 2010 se stěžovatel domáhal zrušení výše uvedených rozsudků správních soudů. Dle stěžovatele byla porušena jeho práva zakotvená v čl. 2, čl. 36 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.

Z předložených kopií napadených rozsudků se podává, že stěžovateli bylo celními orgány dodatečným platebním výměrem v roce 2001 doměřeno clo za zboží dovezené v roce 2000 do České republiky (důvodem bylo zařazení zboží do jiné kategorie). Stěžovatelovo odvolání proti platebnímu výměru bylo zamítnuto. Zamítnuta byla následně i první stěžovatelova žádost o prominutí celního dluhu z roku 2002. Stěžovatel podal v roce 2006 druhou žádost o prominutí cla; celní orgány řízení o této žádosti zastavily z důvodu její opožděnosti dle § 27 odst. 1 písm. d) zákona č. 227/1992 Sb., o správě daní a poplatků. Stěžovatel podal následně žalobu a poté kasační stížnost, jež byly nyní napadenými rozsudky správních soudů zamítnuty. Správní soudy se ztotožnily se závěrem správních orgánů o opožděnosti žádosti o prominutí cla, když stěžovatel (ani) nepožádal o prodloužení lhůty či o navrácení v předešlý stav.

V ústavní stížnosti stěžovatel stejně jako v předchozím řízení namítá, že celní orgány provedly zařazení zboží chybně a v rozporu se zařazením v zemích EU (poukázal na stanovisko ze SRN, Itálie, od Evropské komise a českého Veřejného ochránce práv a na rozhodnutí z Polska, která mají prokazovat jím správně provedené zařazení). Celní orgány dle stěžovatele nejen neučinily samy žádné kroky k nápravě, ale také odmítají stěžovatelovy žádosti. Stěžovatel uvedl, že v jeho věci jde o výjimečný případ odůvodňující prominutí cla, jde o průkaznou nespravedlnost a věc nebylo možno řešit standardními postupy. Dle stěžovatele není nikde stanoveno, že by musel o prodloužení lhůty k podání žádosti žádat; celní orgány mají postupovat samy (ex offo), jakmile zjistí příslušné skutečnosti (stěžovatel apeluje na výklad čl. 239 Nařízení Rady EHS č. 2913/92 - celního kodexu ve smyslu čl. 236 odst. 2 téhož celního kodexu). Stěžovatel má za to, že měl být příp. vyzván k doplnění žádosti o prominutí cla; nemá být poškozován v důsledku neznalosti svých procesních práv. Celní orgány stěžovateli také neumožnily projednání věci v jeho přítomnosti, vyjádřit se k novým skutečnostem a důkazům (odkázal na nálezy sp. zn. II. ÚS 173/01 a I. ÚS 413/02).

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Jak již Ústavní soud mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů; není povolán ani k výkladu podústavního práva. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti, tedy do činnosti obecných soudů může zasáhnout pouze v případě, že shledá porušení některého z ústavně zaručených práv a svobod. Takové porušení se však z dané věci nepodává.

Stěžovatel v ústavní stížnosti toliko opakuje své námitky s tím, že správní soudy se věcí nedostatečně zabývaly a jejich závěry jsou nesprávné; v tom shledává protiústavnost. Ústavní soud však tento názor nesdílí. Správní soudy přezkoumávaly rozhodnutí o zastavení správního řízení (otázku opožděnosti), nikoliv rozhodnutí o doměření cla, což mělo přirozeně vliv i na relevanci jednotlivých námitek stěžovatele. Z rozsudků je zřejmé, že soudy věnovaly všem námitkám stěžovatele pozornost, zabývaly se nejen včasností žádosti z hlediska zákonné lhůty, ale i možností užití institutu prodloužení lhůty či navrácení v předešlý stav; neopomněly v této souvislosti ani námitku stěžovatele o neposkytnutí dostatečného prostoru pro vyjádření se k novým skutečnostem a důkazům ohledně doměření cla. Rozsudky jsou jasně, srozumitelně a přesvědčivě odůvodněny, jsou z nich zcela zřejmé úvahy soudů i konkrétní reakce na stěžovatelovy výhrady, závěry soudů (stěžejní o opožděnosti žádosti o prominutí cla a o potřebě ohledně lhůty žádat) nelze označit za libovolné, nelogické, vnitřně nekonzistentní nebo odporující výkladovým standardům.

Ústavní soud neshledal porušení stěžovatelem namítaných ústavně zaručených práv, proto postupoval dle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, a ústavní stížnost pro zjevnou neopodstatněnost odmítl.

---

[Kanonická webová stránka](https://pravnianalyza.cz/judikaty/us/III-US-2133/10-1)