# Ústavní soud, sp. zn. III.ÚS 2100/09

- Soud: Ústavní soud
- Spisová značka: III.ÚS 2100/09
- ECLI: ECLI:CZ:US:2009:3.US.2100.09.1
- Typ rozhodnutí: Usnesení
- Datum rozhodnutí: 12. 11. 2009
- Datum zveřejnění: 27. 11. 2009
- Předmět řízení: základní práva a svobody/svoboda osobní/trest odnětí svobody (zákonné uvěznění); právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
- Klíčová slova: trestný čin, trest odnětí svobody, dokazování
- Dotčené předpisy: 2/1993 Sb., čl. 8 odst.2, čl. 36 odst.1; 140/1961 Sb., § 171, § 180d; 141/1961 Sb., § 2 odst.5, § 2 odst.6

## Výrok

Ústavní stížnost se odmítá.

## Odůvodnění

Ústavní stížností ze dne 5. 8. 2009, co do formálních náležitostí podanou v souladu se zákonem, se stěžovatel domáhal zrušení výše uvedených rozhodnutí obecných soudů. Dle stěžovatele byla porušena jeho práva zakotvená v čl. 90 Ústavy,čl. 36 odst. 2 a čl. 39 Listiny základních práv a svobod, a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

Z předložených kopií napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že rozsudkem Okresního soudu ve Vyškově ze dne 3. 3. 2009 č. j. 2 T 276/2008-50 byl stěžovatel uznán vinným trestnými činy maření výkonu úředního rozhodnutí dle § 171 odst. 1 písm. c) trestního zákona, řízení motorového vozidla bez řidičského oprávnění dle § 180d trestního zákona, a ohrožení pod vlivem návykové látky dle § 201 odst. 1, odst. 2 písm. a) trestního zákona. Soud jej za to odsoudil k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání osmi měsíců a zařadil jej do věznice s dozorem. Současně mu uložil trest zákazu činnosti - řízení motorových vozidel v trvání tří let. Stěžovatelovo následné odvolání proti výroku o trestu bylo zamítnuto pro nedůvodnost usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 20. 5. 2009 sp. zn. 5 To 216/2009.

V ústavní stížnosti stěžovatel namítl, že uložený trest je nepřiměřený (resp. doslova "drakonický"), a to ve světle současné praxe obecných soudů. Uvedl, že soudy nereagovaly na všechny jeho argumenty, bylo špatně provedeno důkazní řízení (některé důkazy byly opomenuty a některé provedené důkazy nebyly hodnoceny), soudy se zabývaly skutečnostmi pro úvahu o druhu a výši trestu nedostatečně. Dle stěžovatele může být náprava zjednána trestem neomezujícím jeho osobní svobodu.

Ústavní soud dospěl k závěru o zjevné neopodstatněnosti ústavní stížnosti. Pokud stěžovatel namítá rozdílné tresty ukládané obecnými soudy, je třeba konstatovat, že Ústavní soud je soudem ochrany ústavnosti a jeho úkolem není sjednocovat judikaturu obecných soudů. Navíc je třeba uvést, že stěžovateli hrozila trestní sazba odnětí svobody v trvání 6 měsíců až 3 let (stěžovatel se k trestné činnosti přiznal), přičemž prvostupňový soud uložil stěžovateli trest odnětí svobody v délce 8 měsíců, tedy trest zcela u spodní hranice trestní sazby. Námitky stěžovatele směřující proti dokazování a proti tomu, že soudy řádně neposoudily všechny okolnosti pro uložení trestu, jsou nekonkrétní. Z obou rozhodnutí ve věci však vyplývá, že oba soudy se výší trestu zabývaly dostatečně, a to jak nebezpečností jednání a možností nápravy stěžovatele, tak i poměry stěžovatele. Poukázaly (s uvedením konkrétních zjištění) na to, že stěžovatel opakovaně páchal trestnou činnost, předchozí výchovné tresty nepostačovaly a nyní projednávané trestné činnosti se stěžovatel dopustil krátce po předchozím odsouzení za tutéž trestnou činnost. Za excesivní nelze hodnotit ani závěry soudů o tom, že situaci si stěžovatel přivodil sám, když opakovaně vůbec nedbal předchozích výchovných trestů, ačkoliv si byl dobře vědom vlivu, příp. nepodmíněného trestu odnětí svobody na jeho rodinu. Odvolací soud navíc evidentně považoval prvostupňovým soudem uložené tresty za příliš mírné, tedy i s ohledem na stěžovatelovy poměry by zřejmě směřoval ke trestům ještě vyšším.

Ústavní soud neshledal porušení stěžovatelových ústavně zaručených práv, proto postupoval podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, a ústavní stížnost pro zjevnou neopodstatněnost odmítl.

---

[Kanonická webová stránka](https://pravnianalyza.cz/judikaty/us/III-US-2100/09-1)