# Ústavní soud, sp. zn. III.ÚS 199/99

- Soud: Ústavní soud
- Spisová značka: III.ÚS 199/99
- ECLI: ECLI:CZ:US:1999:3.US.199.99
- Typ rozhodnutí: Usnesení
- Datum rozhodnutí: 13. 7. 1999
- Datum zveřejnění: 30. 10. 2007
- Předmět řízení: právo na soudní a jinou právní ochranu
- Klíčová slova: právní úkon/neurčitý, byt/vyklizení
- Dotčené předpisy: 40/1964 Sb., § 37, § 686, § 711

## Výrok

Ústavní stížnost se odmítá.

## Odůvodnění

Ústavní stížností, podanou co do formálních podmínek přípustnosti ve shodě se zákonem [§ 30 odst. 1, § 34 odst. 1, 2, § 72 odst. 1 písm. a), odst. 2 a 4 zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále jen zákona], napadly stěžovatelky doručené a pravomocné rozsudky Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 4. června 1998 (ve věci téhož soudu sp. zn.
10 C 219/96) a Městského soudu v Praze ze dne 21. ledna 1999 (21 Co 619/98, 21 Co 620/98) a tvrdily, že obecné soudy svými rozhodnutími jako orgány veřejné moci porušily jejich ústavně zaručené právo na soudní ochranu (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod); podle odůvodnění ústavní stížnosti stalo se tak tím, že obecné soudy shodně nevyhověly jejich žalobě na přivolení k výpovědi z nájmu bytu, když byly dospěly k závěru, že stěžovatelkami daná výpověď je absolutně neplatná pro nesprávnost údaje o prostorovém situování bytu v domě; aniž by stěžovatelky - odhlédnuto od obsáhlé (opakované) polemiky s rozhodovacími důvody obecných soudů - blíže svá tvrzení stran porušeného ústavně zaručeného práva rozvedly nebo podrobněji zdůvodnily, navrhly, aby Ústavní soud jimi napadená rozhodnutí obecných soudů (viz shora) svým nálezem zrušil.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Jak z obsahu ústavní stížnosti, tak z odůvodnění jí napadených rozhodnutí obecných soudů se podává, že jakkoli stěžovatelky připouští, že v jimi udělené výpovědi z nájmu bytu stejně jako v žalobě byl uvažovaný byt označen (situován) nesprávně, pro další jeho znaky mají však za to, že v řízení před obecnými soudy byl posuzovaný byt označen natolik přesně, že by nemohl být zaměněn za jiný; směřují tedy námitky stěžovatelek proti věcné správnosti napadeného rozhodnutí a "čistě formalistickému" způsobu rozhodování obecných soudů.

Námitkám, resp. tvrzení stěžovatelek však - z hlediska opodstatněnosti ústavní stížnosti - nelze přiznat oprávnění; stěžovatelky totiž přehlíží, že podle ustálené rozhodovací praxe Ústavního soudu, Ústavnímu soudu jako soudnímu orgánu ústavnosti (čl. 83 úst. zák. č. 1/1993 Sb.) nepřísluší přezkum rozhodnutí orgánů veřejné moci z hlediska jejich věcné správnosti či legality, pokud ovšem tyto orgány v řízení před nimi postupují v souladu se stanoveným postupem (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, k tomu srov. např. nález ve věci II. ÚS 45/94 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 3., vydání 1., č. 5, Praha, 1995 a další).

Posléze zmíněné procesní pochybení však Ústavní soud v posuzované věci nezjistil a toto ostatně ani stěžovatelkami nebylo tvrzeno; byla proto jejich ústavní stížnost shledána jako zjevně neopodstatněná, když zjevnost neopodstatněnosti je dána nejen povahou stěžovatelkami uplatňovaných důvodů, ale - a to především - ustálenou rozhodovací praxí Ústavního soudu, jak příkladmo na ni jako obecně přístupnou (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu) bylo poukázáno, aniž by se jevila potřeba k důvodům v ní již dříve vyloženým cokoli dodávat.
O zjevně neopodstatněné ústavní stížnosti bylo rozhodnuto odmítavým výrokem [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona], jak ze znělky tohoto usnesení je patrno.

---

[Kanonická webová stránka](https://pravnianalyza.cz/judikaty/us/III-US-199/99-99)