# Ústavní soud, sp. zn. III.ÚS 198/03

- Soud: Ústavní soud
- Spisová značka: III.ÚS 198/03
- ECLI: ECLI:CZ:US:2003:3.US.198.03
- Typ rozhodnutí: Usnesení
- Datum rozhodnutí: 28. 8. 2003
- Datum zveřejnění: 30. 10. 2007
- Předmět řízení: základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek
- Klíčová slova: vlastnictví
- Dotčené předpisy: 2/1993 Sb., čl. 11; 40/1964 Sb., § 39; 99/1963 Sb., § 80 písm.c

## Výrok

Ústavní stížnost se odmítá.

## Odůvodnění

Stěžovatelé v zákonné lhůtě podali k Ústavnímu soudu ústavní stížnost. Z této ústavní stížnosti a z napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že rozsudkem soudu prvního stupně byl zamítnut návrh stěžovatelky na určení vlastnictví nemovitosti. Odvolací soud rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil a rovněž nepřipustil změnu návrhu. Nejvyšší soud rozhodl o dovolání stěžovatelů tak, že jejich dovolání zčásti zamítl a zčásti odmítl. Dle názoru stěžovatelů tak bylo porušeno jejich právo, zaručené článkem 11 Listiny základních práv a svobod ("Listina") a článkem 90 Ústavy.
Soud prvního stupně žalobu stěžovatelů zamítl s tím, že u nich není dán naléhavý právní zájem na určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není, ve smyslu ust. § 80 písm. c) o. s. ř. Dle odůvodnění soudu by výrok rozsudku, kterým by se rozhodovalo o určení vlastnictví k nemovitosti, nezavazoval osoby, které jsou jako vlastníci zapsáni v katastru nemovitostí, proto není dán naléhavý právní zájem na vydání určovacího rozhodnutí. Soud prvního stupně takto rozhodl, vázán právním názorem odvolacího soudu v rozhodnutí ze dne 7. 4. 2000, č. j. 9 Co 324/2000-105, přičemž odvolací soud byl při tomto rozhodnutí vázán názorem Nejvyššího soudu v rozhodnutí ze dne 17. 2. 2000, č. j. 33 Cdo 789/98-99, jež Nejvyšší soud vydal v předcházejícím dovolacím řízení. Právní názor, vyjádřený v rozhodnutí soudu prvního stupně byl následně potvrzen napadenými rozhodnutími odvolacího a dovolacího soudu.

Stěžovatelé se však domnívají, že na jejich straně naléhavý právní zájem na určení byl a že obecné soudy měly zohlednit skutečnost, že v rámci jiného soudního řízení bylo rozhodnuto o neplatnosti vyloučení stěžovatele z bytového družstva. Z členství v bytovém družstvu dle názoru stěžovatelů vyplývá jejich právo na užívání předmětné nemovitosti. Předmětnou nemovitost jako členové družstva užívali již od roku 1976 až do opuštění státu, za což byli odsouzeni a předmětná nemovitost byla následně přidělena odpůrcům v řízení před obecnými soudy (v roce 1982). Tito pak kupní smlouvou předmětnou nemovitost nabyli (v roce 1993), ale až poté, co rozhodnutí o propadnutí majetku stěžovatelů bylo v rámci soudních rehabilitací zrušeno (1990). Stěžovatelé se proto domnívají, že kupní smlouva o předmětné nemovitosti je neplatná a žalobou se domáhali určení, že bytové družstvo je vlastníkem předmětné nemovitosti.

Ústavní soud, jak bylo mnohokrát v jeho judikatuře opakováno, není součástí obecné soudní soustavy a do rozhodovací činnosti obecných soudů může zasáhnout pouze tehdy, jestliže pravomocným rozhodnutím obecných soudů v řízení, jehož byl navrhovatel účastníkem, došlo k porušení základních práv a svobod chráněných právními normami ústavního pořádku ČR. Ústavní soud z obsahu napadených rozhodnutí neshledal zásah do práv, kterých se stěžovatelé dovolávají.

Předně stěžovatelé namítají zásah do vlastnického práva, avšak neuvádějí, v čem má porušení čl. 11 Listiny spočívat a o jaké konkrétní, již konstituované vlastnické právo stěžovatelů by se mělo jednat. Stěžovatelé předmětnou nemovitost nevlastnili a nevlastní a pokud usilují o užívací práva k předmětnému domu, nemohou se přitom dovolávat ochrany vlastnictví. Stěžovatelé dále namítají, že jejich právům nebyla soudy poskytnuta ochrana. V odůvodnění ústavní stížnosti pak však pouze polemizují se závěry obecných soudů o tom, že jejich eventuálního práva se nelze domáhat žalobou na určení ve smyslu ust. § 80 písm. c) o. s. ř. Odvolací soud však přezkoumal rozhodnutí soudu prvního stupně a důvodně konstatoval jeho věcnou správnost. V odůvodnění rozsudku se vypořádal s námitkami uplatněnými v odvolání a vyložil, o jaké důvody opírá svůj právní závěr. Rozhodnutí odvolacího soudu pak přezkoumal dovolací soud a znovu se vypořádal s totožnými námitkami stěžovatelů. Na tato odůvodnění lze v dalším zcela odkázat. Porušení základních práv stěžovatelů však nelze spatřovat ve skutečnosti, že obecné soudy nerozhodly v jejich prospěch.

Ústavní soud proto dospěl k závěru, že do základních práv stěžovatelů nebylo zasaženo a nezbylo mu než návrh odmítnout jako zjevně neopodstatněný podle ust. § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 28. srpna 2003

JUDr. Jiří Mucha
předseda senátu

---

[Kanonická webová stránka](https://pravnianalyza.cz/judikaty/us/III-US-198/03-03)