# Ústavní soud, sp. zn. III.ÚS 193/02 - Soud: Ústavní soud - Spisová značka: III.ÚS 193/02 - ECLI: ECLI:CZ:US:2002:3.US.193.02 - Typ rozhodnutí: Usnesení - Datum rozhodnutí: 13. 8. 2002 - Datum zveřejnění: 30. 10. 2007 - Předmět řízení: Zastavení řízení o správní žalobě proti pravomocnému rozhodnutí přezkoumávanému rovněž ve správním řízení - Klíčová slova: daň/výpočet, správní soudnictví, rozhodnutí meritorní - Dotčené předpisy: 1/1993 Sb., čl. 83; 2/1993 Sb., čl. 36 odst.2; 337/1992 Sb., § 55b, § 55b; 99/1963 Sb., § 250i odst.2, § 250i ## Právní věta Pokud krajský soud zastavil řízení o žalobě proti rozhodnutí finančního ředitelství, kterým bylo zamítnuto odvolání proti rozhodnutí finančního úřadu, dodatečnému platebnímu výměru, jímž byla poplatníkovi dodatečně vyměřena daň z příjmů fyzických osob z toho důvodu, že Ministerstvo financí povolilo na žádost poplatníka přezkoumávání žalobou napadeného rozhodnutí podle § 55b zákona č. 337/1992 Sb. , o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů, a pokud obecný soud v odůvodnění svého rozhodnutí konstatoval, že za situace, kdy žalobou napadené rozhodnutí bylo "nahrazeno" novým rozhodnutím finančního ředitelství a odvolání proti tomuto rozhodnutí bylo pravomocně zamítnuto, nezbylo než řízení zastavit ( § 250i odst. 2 občanského soudního řádu ), pak tomuto právnímu názoru obecného soudu nelze pod aspektem ústavnosti ( čl. 83 Ústavy České republiky ) nic vytknout, a to již proto, že poplatník má proti novému rozhodnutí ve věci (rozhodnutí finančního ředitelství) k dispozici řádné opravné prostředky (odvolání) a prostředky soudní ochrany (správní žalobu); k tvrzenému porušení práva obsaženého v čl. 36 odst. 2 Listiny základních práv a svobod proto dojít nemohlo. Poplatník totiž může vznést své věcné výhrady proti jemu dodatečně vyměřené dani v odvolacím řízení u správce daně, příp. v rámci soudního řízení. ## Výrok Ústavní stížnost se odmítá. ## Odůvodnění Ústavní stížností, podanou včas (§ 72 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále jen zákona) a co do formálních náležitostí ve shodě se zákonem [§ 30 odst. 1, § 34, § 72 odst. 1 písm. a), odst. 4 zákona], napadl stěžovatel pravomocné usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 16. ledna 2002 (30 Ca 71/98-123) a tvrdil, že postupem tohoto soudu (zastavením řízení) o jeho žalobě došlo k porušení ústavně zaručeného práva obsaženého v čl. 36 odst. 2 Listiny základních práv a svobod; podle odůvodnění ústavní stížnosti se stěžovatel - stručně řečeno - neztotožňuje s právním názorem jmenovaného obecného soudu, že rozhodnutí vydané po povolení mimořádného opravného prostředku - přezkoumávání daňových rozhodnutí - musí být vždy novým rozhodnutím ve věci. Stěžovatel argumentuje tak, že původní rozhodnutí Finančního ředitelství v Brně (ze dne 25. února 1998 - FŘ 110/3569/1997-202) nebylo změněno ani zrušeno (bylo potvrzeno), proto navrhl zrušení usnesení Krajského soudu v Brně, jak je vpředu označeno. Krajský soud v Brně, jako účastník řízení, se k výzvě Ústavního soudu vyjádřil podáním předsedy senátu, z něhož ústavní stížností napadené rozhodnutí vzešlo (§ 30 odst. 3 zákona). Účastník tohoto řízení je toho názoru, že zastavením řízení nedošlo k porušení tvrzeného práva stěžovatele, neboť na základě jeho žádosti bylo povoleno přezkumné řízení (§ 55b zák. č. 337/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále jen zákona o správě daní a poplatků). Po jeho provedení bylo vydáno nové rozhodnutí ve věci, které bylo dále napadeno opravným prostředkem, o němž rozhodlo Ministerstvo financí ČR tak, že odvolání zamítlo. Pro stručnost odkázal jmenovaný soud na odůvodnění svého rozhodnutí a navrhl, aby ústavní stížnost byla jako zjevně neopodstatněná odmítnuta. Finanční ředitelství v Brně, vedlejší účastník řízení, se k výzvě Ústavního soudu vyjádřilo obsáhlým podáním, ve kterém - stručně shrnuto - dovozuje, že rozhodnutí vydané po povolení přezkoumávání daňového rozhodnutí je vždy novým meritorním rozhodnutím ve věci. Závěrem svého podání vedlejší účastník navrhl zamítnutí ústavní stížnosti. Ústavní soud vyžádal spis Finančního ředitelství v Brně (FŘ-110/2256/98/0107-202) a poté co se s jeho obsahem seznámil a s přihlédnutím k vyjádření účastníků řízení a důvodům ústavní stížnosti konstatuje, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Krajský soud v Brně svým usnesením ze dne 16. ledna 2002 (30 Ca 71/98-123) zastavil řízení ve věci žaloby stěžovatele proti rozhodnutí Finančního ředitelství v Brně ze dne 25. února 1998 (FŘ 110/3569/1997-202), kterým bylo zamítnuto jeho odvolání proti rozhodnutí Finančního úřadu v Hrušovanech nad Jevišovkou, dodatečnému platebnímu výměru č. 970000200 ze dne 4. července 1997 (11293/97/347970/2524), jímž byla stěžovateli dodatečně vyměřena daň z příjmů fyzických osob za rok 1994 ve výši 311.360,- Kč. Důvodem zastavení řízení bylo, že Ministerstvo financí ČR povolilo na žádost stěžovatele přezkoumávání žalobou napadeného rozhodnutí podle § 55b zákona o správě daní a poplatků. Obecný soud v odůvodnění svého rozhodnutí konstatoval, že za situace, kdy žalobou napadené rozhodnutí bylo "nahrazeno" rozhodnutím Finančního ředitelství v Brně ze dne 3. dubna 2000 (FŘ-110/2256/98/0107-202) a odvolání proti tomuto rozhodnutí bylo pravomocně zamítnuto, nezbylo než řízení zastavit (§ 250i odst. 2 o. s. ř.). Tomuto právnímu názoru obecného soudu nelze pod aspektem ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR) nic vytknout, a to již proto, že stěžovatel má k dispozici proti novému rozhodnutí ve věci (rozhodnutí Finančního ředitelství v Brně ze dne 3. dubna 2000 - FŘ-110/2256/98/0107-202) řádné opravné prostředky (odvolání), které ostatně i využil (rozhodnutím Ministerstva financí ČR ze dne 20. června 2001 - 391/27928/2001 bylo jeho odvolání zamítnuto), a prostředky soudní ochrany (správní žalobu); k porušení tvrzeného práva obsaženého v čl. 36 odst. 2 Listiny základních práv a svobod proto dojít nemohlo. Stěžovatel totiž může vznést své věcné výhrady proti jemu dodatečně vyměřené dani v odvolacím řízení u správce daně (jak ostatně i učinil), příp. v rámci soudního řízení. Z takto rozvedených důvodů nebyl shledán zásah do ústavně zaručených práv (svobod) stěžovatele; ústavní stížnost byla posouzena jako zjevně neopodstatněná a jako taková byla odmítnuta [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona], jak je ze znělky tohoto usnesení patrno. --- [Kanonická webová stránka](https://pravnianalyza.cz/judikaty/us/III-US-193/02-02)