# Ústavní soud, sp. zn. III.ÚS 1872/07

- Soud: Ústavní soud
- Spisová značka: III.ÚS 1872/07
- ECLI: ECLI:CZ:US:2007:3.US.1872.07.1
- Typ rozhodnutí: Usnesení
- Datum rozhodnutí: 23. 8. 2007
- Datum zveřejnění: 28. 8. 2007
- Předmět řízení: právo na soudní a jinou právní ochranu /soudní rozhodnutí/extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními a právními závěry; právo na soudní a jinou právní ochranu /soudní rozhodnutí/náležité odůvodnění; právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /bagatelní věci
- Klíčová slova: byt, vlastnické právo/obsah
- Dotčené předpisy: 2/1993 Sb., čl. 36, čl. 37, čl. 38; 72/1994 Sb., § 15 odst.1, § 15 odst.2, § 9a odst.2

## Výrok

Ústavní stížnost se odmítá.

## Odůvodnění

Ústavní stížností se stěžovatelka domáhá zrušení shora uvedeného rozsudku obecného soudu. Napadeným rozsudkem byla zamítnuta žaloba stěžovatelky na Společenství vlastníků jednotek domu Smolenská 23 na zaplacení částky 1 485,- Kč, a to z titulu přeplatku za služby poskytované s užíváním bytové jednotky. Stěžovatelka rozsudku vytýká, že jím bylo porušeno její základní právo podle čl. 36, čl. 37 a čl. 38 Listiny základních práv a svobod. Obvodní soud se ve svém rozsudku dopustil řady závažných rozporů v důkazní oblasti a navíc vykonstruoval rozdělením její věci do dvou věcí spor, o který stěžovatelka vůbec neusilovala.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Již ve své dřívější rozhodovací praxi dal Ústavní soud najevo, že v případech bagatelních věcí, u nichž procesní úprava nepřipouští odvolání (§ 202 odst. 2 o. s. ř.), tedy ve věcech, jako je věc i nyní Ústavním soudem posuzovaná, je v podstatě - s výjimkou zcela extrémních rozhodnutí obecného soudu - ústavní stížnost vyloučena (viz např. III. ÚS 405/04, Sb.n.u.ÚS, sv. 34, str. 421). Tak tomu je očividně i v tomto případě. Stěžovatelka jako ústavněprávní argument vznáší námitku, že obecný soud neprovedl některé navržené důkazy, a jiné důkazy naopak interpretoval svévolně. Ústavní soud v napadeném rozhodnutí ani neshledal extrémní nesoulad s vykonanými skutkovými zjištěními, ani neshledal, že by k závěrům, k nimž obecné soudy došly, nebylo možno dojít žádnou možnou interpretací důkazů, které byly před obecnými soudy provedeny. Rozhodnutí obecného soudu je naopak detailně odůvodněno, a nezavdává proto žádný důvod pro jakoukoliv pochybnost ústavněprávní povahy. Není proto v kompetenci Ústavního soudu rozhodnutí obecného soudu znovu přezkoumávat v duchu skutkových teorií, které v ústavní stížnosti snáší stěžovatelka, neboť ústavní stížnost nenahrazuje a nemůže nahrazovat odvolání, které nebylo s ohledem na žalovanou částku přípustné.

S ohledem na výše uvedené Ústavní soud připomíná, že zákon o Ústavním soudu rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů v ust. § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pokud informace zjištěné uvedeným postupem vedou Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, ústavní stížnost bude bez dalšího odmítnuta. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nedostává charakter řízení kontradiktorního.

Z uvedených důvodů byla ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněná odmítnuta podle ust. § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

---

[Kanonická webová stránka](https://pravnianalyza.cz/judikaty/us/III-US-1872/07-1)