# Ústavní soud, sp. zn. III.ÚS 1871/26

- Soud: Ústavní soud
- Spisová značka: III.ÚS 1871/26
- ECLI: ECLI:CZ:US:2026:3.US.1871.26.1
- Typ rozhodnutí: Usnesení
- Datum rozhodnutí: 3. 9. 2026
- Datum zveřejnění: 12. 10. 2026
- Předmět řízení: právo na soudní a jinou právní ochranu /soudní rozhodnutí/náležité odůvodnění; základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek/právo vlastnit a pokojně užívat majetek obecně
- Klíčová slova: předběžné opatření, nemovitost, vlastnické právo/omezení
- Dotčené předpisy: 2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 11 odst.1, čl. 36 odst.1; 99/1963 Sb., § 75c odst.1, § 102

## Výrok

Ústavní stížnost se odmítá.

## Odůvodnění

I.
Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označených soudních rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno její ústavně zaručené právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i právo vlastnit majetek podle čl. 11 odst. 1 Listiny.

2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že Okresní soud v Hradci Králové (dále jen "okresní soud") napadeným usnesením nařídil předběžné opatření, jímž k návrhu vedlejší účastnice zakázal stěžovatelce nakládat s blíže specifikovanými nemovitými věcmi v katastrálním území P., zejména je zcizit a zatížit zástavním právem, věcným břemenem, předkupním právem či jakýmkoli jiným právem ve prospěch třetí osoby. Vyšel z toho, že vedlejší účastnice se domáhá vypořádání majetku po zůstaviteli Davidu Zimovi, neboť jeho nabytí bylo v pozůstalostním řízení potvrzeno stěžovatelce, avšak později byla objevena ručně psaná závěť, ve které zůstavitel odkázal veškerý svůj majetek vedlejší účastnici. Dále vyšel z toho, že stěžovatelka již není vlastnicí nemovitých věcí, které jsou předmětem žaloby, a že jediným jejím majetkem jsou nemovité věci v katastrálním území P., které nabízí k prodeji prostřednictvím realitní kanceláře. Následně uzavřel, že vedlejší účastnice prokázala obavu, že by mohl být výkon soudního rozhodnutí ohrožen. Současně neshledal, že by omezení dispozičního oprávnění bylo opatřením nepřiměřeným.

3. K odvolání stěžovatelky Krajský soud v Hradci Králové (dále jen "krajský soud") napadeným usnesením usnesení okresního soudu jako věcně správné potvrdil. K tomu uvedl, že stěžovatelka činí konkrétní kroky ke zcizení nemovitých věcí v katastrálním území P., které jsou momentálně jejím jediným nemovitým majetkem, což vyvolává důvodnou obavu z ohrožení výkonu rozhodnutí, žalobou uplatněný nárok má oporu v hmotném právu a podaná žaloba není zjevně bezúspěšným uplatňováním práva.

II.
Stěžovatelčina argumentace

4. Stěžovatelka tvrdí, že došlo k mimořádně intenzivnímu, resp. nepřiměřenému zásahu do jejího vlastnického práva, poukazujíc v této souvislosti na údajné zásadní vady znaleckých posudků, které obecné soudy nevzaly v úvahu, ač na ně v řízení upozornila. Fakticky také obecné soudy neporovnaly intenzitu zásahu a míru osvědčení nároku vedlejší účastnice, neboť ten nebyl v řízení dosud ani vyčíslen, ač na to obecné soudy poukázaly ve svých rozhodnutích a okresní soud vedlejší účastnici marně vyzval dne 5. 3. 2026 k odstranění vad žaloby. Z napadených rozhodnutí neplyne, proč nebylo možné dosáhnout ochrany šetrnějším způsobem a proč byl zvolen tak široký zákaz dispozice. Za nedostatečné považuje, uvedl-li krajský soud, že ve věci samé jde o "nezanedbatelnou částku", neboť nelze provést porovnání s relevantními skutečnostmi, jako je hodnota jejích nemovitých věcí, možná újma či úspěch vedlejší účastnice v soudním řízení. V souvislosti s tím stěžovatelka upozorňuje na nepřijatelný rozpor v usnesení krajského soudu, kdy na straně jedné je zmíněna neúplnost eventuálního petitu, na straně druhé je zde závěr o nutnosti zásahu do vlastnického práva.

5. Podle stěžovatelky samotná skutečnost, že se svým majetkem nakládá, neprokazuje úmysl zmařit budoucí výkon rozhodnutí. Obecné soudy se dostatečně nezabývaly konkrétními důvody dřívějších převodů majetku, ke kterým došlo mnoho měsíců před podáním žaloby. Z napadených rozhodnutí neplyne ani, jak byla splněna podmínka pro nařízení předběžného opatření spočívající v tom, že byl nárok osvědčen nebo se jevil alespoň pravděpodobným. V této souvislosti znovu upozorňuje, že v průběhu řízení napadla znalecké posudky a že obecné soudy jejich vady ignorovaly.

6. Dále stěžovatelka označuje postup obecných soudů za nestandardní. Důvodem má být, že žaloba byla procesně vadná, což okresní soud ignoroval více než tři roky, nepostupoval podle § 43 o. s. ř., pouze vedlejší účastnici požádal, aby žalobu upřesnila, a přestože k odstranění vad nedošlo, bylo předběžné opatření nařízeno. Pokud by vedlejší účastnice vady odstranila a vyčíslení provedla, měla uhradit odpovídající soudní poplatek, a protože k vyčíslení nedošlo, poplatek uhradit nemusela. Vedlejší účastnice dále neuhradila soudní poplatek za návrh na nařízení předběžného opatření, na což krajský soud reagoval pouze jednou, ač proběhla dvě odvolací řízení, a ani do podání ústavní stížnosti vedlejší účastnice nebyla k jeho úhradě vyzvána, zatímco ona byla k úhradě poplatku za odvolání vyzvána neprodleně.

7. Okresní soud nepostupoval podle § 75b o. s. ř., ačkoliv měl informaci o tom, že její nemovitosti jsou nabízeny k prodeji prostřednictvím realitní kanceláře a že ve smlouvách byly sjednány smluvní pokuty ve výši 530 000 Kč, a tudíž že jistota ve výši 10 000 Kč není postačující. V této souvislosti vytýká krajskému soudu, poukazujícímu na § 75c odst. 4 o. s. ř., že se těmito skutečnostmi nezabýval, s tím, že zmíněné smlouvy byly uzavřeny dne 21. 1. 2026, tedy ještě před nařízením předběžného opatření, a že je zamýšlela předložit v rámci svého vyjádření, kterým reagovala na přípis okresního soudu ze dne 5. 3. 2026 a v němž jí byla stanovena lhůta 14 dnů, okresní soud však dne 11. 3. 2026 vydal napadené usnesení, ač mu nic nebránilo vyčkat jejího uplynutí s ohledem na lhůty stanovené katastrálnímu úřadu. To zakládá nerovnost účastnic soudního řízení.

III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

8. Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny procesní předpoklady řízení, a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.

IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

9. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu obecných soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování soudů. Úkolem Ústavního soudu je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Nutno proto vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.

10. Jak plyne z ustálené judikatury, usnesení, jímž bylo rozhodnuto o návrhu na nařízení předběžného opatření, Ústavní soud podrobuje přezkumu v tzv. omezeném testu ústavnosti, neboť podstatná část záruk řádného procesu se vztahuje na soudní řízení ve svém celku (např. nález ze dne 8. 8. 2013 sp. zn. III. ÚS 52/13 nebo usnesení ze dne 15. 12. 2011 sp. zn. II. ÚS 2734/11). V rámci tohoto omezeného testu ústavnosti je úlohou Ústavního soudu posoudit, zda rozhodnutí soudu ve věci předběžného opatření bylo vydáno příslušným orgánem státní moci (čl. 38 odst. 1 Listiny), zda mělo zákonný podklad (čl. 2 odst. 2 Listiny) a konečně, zda není projevem soudní svévole (nález ze dne 10. 11. 1999 sp. zn. II. ÚS 221/98 nebo usnesení ze dne 12. 8. 2020 sp. zn. III. ÚS 1121/20). Ústavní soud proto zpravidla nezasahuje do těchto rozhodnutí (srov. např. usnesení ze dne 27. 3. 2014 sp. zn. III. ÚS 909/14), a činí tak pouze ve výjimečných případech, jestliže rozhodnutí předběžném opatření představuje excesivní zásah do základních práv a svobod (srov. např. usnesení ze dne 19. 4. 2011 sp. zn. III. ÚS 3363/10).

11. Pochybení takové povahy v posuzované věci Ústavní soud neshledal. Stěžovatelka tvrdí, že nebyly splněny zákonné podmínky pro nařízení předběžného opatření, majíc za to, že vedlejší účastnice svůj nárok dostatečně neosvědčila, což zdůvodňuje tím, že závěť sepsaná zůstavitelem je neplatná, a v této souvislosti zpochybňuje v soudním spise obsažené znalecké posudky. Otázkou, zda vedlejší účastnice svůj nárok osvědčila, se však obecné soudy v napadených rozhodnutích dostatečně zabývaly, a Ústavní soud v tomto ohledu žádné vybočení z ústavních mezí neshledal. Zhodnocení znaleckých posudků z hlediska jejich bezvadnosti a správnosti a potažmo posouzení důvodnosti uplatněného nároku, což stěžovatelka v odvolání ze dne 19. 3. 2026 proti napadenému usnesení okresního soudu obsáhle zpochybňuje, zjevně přesahuje rámec řízení o nařízení předběžného opatření.

12. K závěru o porušení ústavnosti nedospěl Ústavní soud ani v souvislosti s námitkou, že obecné soudy řádně neposoudily, zda navrhované předběžné opatření není zásahem nepřiměřeným. Ačkoliv vedlejší účastnice hodnotu nemovitého majetku, který stěžovatelka měla nikoliv po právu nabýt, v době rozhodnutí okresního soudu ještě nevyčíslila, s ohledem na jeho povahu, rozsah a polohu je i bez odborných znalostí zřejmé, že jeho hodnota byla značná, resp. nikoliv zjevně nepřiměřená majetku, který byl předběžným opatřením postižen. Stěžovatelka sice namítá, že se obecné soudy nezabývaly tím, zda nelze dosáhnout téhož cíle jinými prostředky, z ústavní stížnosti není patrno, jaký konkrétní prostředek měly obecné soudy vzít v úvahu.

13. Namítá-li stěžovatelka, že obecné soudy nezkoumaly, zda jedná s úmyslem zmařit výkon případného soudního rozhodnutí, zákon jim takovou povinnost neukládá (viz také bod 11 napadeného usnesení krajského soudu); jejich povinností je posoudit, zda navrhovatel ohrožení případného výkonu rozhodnutí prokázal, což také náležitě učinily. Akceptovat lze i názor krajského soudu, že v nařízení předběžného opatření nebrání částečná "neprojednatelnost" žaloby, která se týká jen eventuálního petitu (bod 12 napadeného usnesení), neboť předběžné opatření lze nařídit i před podáním návrhu ve věci samé, a nedojde-li k jeho zrušení z důvodů uvedených v § 77 odst. 2 o. s. ř., k jeho zániku dochází (mimo jiné) odmítnutím takového návrhu [§ 77 odst. 1 písm. b) o. s. ř.].

14. Krajský soud také stěžovatelce řádně vysvětlil (bod 14 napadeného usnesení), proč nejde o vadu řízení, jež by měla za následek nesprávné rozhodnutí, jestliže okresní soud rozhodl ještě předtím, než stěžovatelka stačila ve stanovené lhůtě zareagovat na výzvu okresního soudu, aby sdělila, jaké nemovitosti vlastní, resp. proč nedošlo k porušení principu rovnosti účastnic řízení. Poukazuje-li stěžovatelka na nedostatečnost jistoty ve výši 10 000 Kč, Ústavní soud připomíná, že spolu s odvoláním ze dne 19. 3. 2026 podala návrh na složení doplatku jistoty podle § 76h o. s. ř. (byť tak učinila s poukazem na § 75b o. s. ř.), o kterém nebylo napadeným usnesením krajského soudu rozhodováno (ostatně o něm rozhoduje okresní soud), a tudíž je tato námitka bezpředmětná. Ze zmíněného odvolání dále neplyne, že by stěžovatelka argumentaci ohledně (ne)zaplacení soudního poplatku uplatnila, a proto ji Ústavní soud nemůže považovat za přípustnou (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu).

15. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

---

[Kanonická webová stránka](https://pravnianalyza.cz/judikaty/us/III-US-1871/26-1)