# Ústavní soud, sp. zn. III.ÚS 1848/09 - Soud: Ústavní soud - Spisová značka: III.ÚS 1848/09 - ECLI: ECLI:CZ:US:2009:3.US.1848.09.1 - Typ rozhodnutí: Usnesení - Datum rozhodnutí: 29. 9. 2009 - Datum zveřejnění: 8. 10. 2009 - Předmět řízení: procesní otázky řízení před Ústavním soudem/přípustnost v řízení o ústavních stížnostech/procesní prostředky k ochraně práva/dovolání civilní - Klíčová slova: dovolání, opravný prostředek - mimořádný - Dotčené předpisy: 99/1963 Sb., § 236 ## Výrok Ústavní stížnost se odmítá. ## Odůvodnění I. Stěžovatel ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 14. 7. 2009, napadá obě v záhlaví usnesení označená rozhodnutí, která měla porušit článek 2, odst. 2, článek 11 odst. 1 a článek 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Ve velmi kuse odůvodněné ústavní stížnosti stěžovatel pouze oznamuje současné podání dovolání. Protože prý "Ústavní soud v některých případech dovozuje, že podání ústavní stížnosti za současného uplatnění mimořádného opravného prostředku (dovolání) je předčasné", přičemž v jiných případech rozhodovací praxe Ústavního soudu je "ústavní stížnost uplatněná až po ukončení dovolacího řízení posuzována jako opožděná", podává stěžovatel za této situace ústavní stížnost "výhradně z důvodu právní jistoty" s tím, že "konkretizace jednotlivých skutečností budou specifikovány bez zbytečného prodlení nejpozději k výzvě soudu". II. Jak se zjišťuje z připojených listin, Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 7. 4. 2009 č. j. 6 Cmo 47/2009-261 ve věci stěžovatele (v procesním postavení žalobce) proti žalované Deutsche Bank Aktiengesellschaft v řízení o splnění povinnosti změnil rozsudek soudu prvního stupně ve znění opravného usnesení tak, že pod bodem I. výroku, bodu 9 odst. 1, 3 až 7 žalobu zamítl (výrok I. ad 1) a pod bodem I. výroku, bodu 9 odst. 2 a pod bodem II. výroku rozsudek soudu prvního stupně ve znění opravného usnesení potvrdil (výrok I. ad 2). III. Ústavní soud se nejprve zabýval formálními náležitostmi ústavní stížnosti a předpoklady pro její meritorní projednání, zejména otázkou její přípustnosti. K základním principům ovládajícím řízení o ústavní stížnosti patří princip subsidiarity. K tomuto principu se Ústavní soud blíže vyjádřil např. v nálezu sp. zn. III. ÚS 117/2000, publikovaném ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 19, str. 79. Po formální stránce se tento princip projevuje v požadavku předchozího vyčerpání všech procesních prostředků, které právní řád České republiky stěžovatelce k ochraně jejího práva poskytuje (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu) a po materiální stránce v požadavku, aby Ústavní soud přistoupil k zásahu na ochranu ústavně zaručených základních práv a svobod až tehdy, když příslušné orgány veřejné moci nejsou schopny protiústavní stav napravit. Platí však, že stanoví-li právní předpis, že v určité procesní situaci je k rozhodování o právech a povinnostech fyzických či právnických osob příslušný konkrétní orgán veřejné moci, musí Ústavní soud vyčkat rozhodnutí tohoto orgánu. Podle ustanovení § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, ve znění novely provedené zákonem č. 83/2004 Sb., účinné od 1. 4. 2004, je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel před jejím podáním nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje; to neplatí pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení [typicky se jedná o případ postupu dovolacího soudu podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.]. Posledně uvedený případ znamená, že za situace, v níž fyzická nebo právnická osoba mimořádný opravný prostředek neuplatnila, nelze ústavní stížnost odmítnout pro nepřípustnost. Pokud by však stěžovatel mimořádný opravný prostředek uplatnil, a bylo o něm rozhodnuto tak, že nebyl přípustný, je stěžovateli ve smyslu ustanovení § 72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu v novelizovaném znění, zachována lhůta k podání ústavní stížnosti proti předcházejícím rozhodnutím obecných soudů. Podle ustanovení § 72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu, byl-li mimořádný opravný prostředek orgánem, který o něm rozhoduje, odmítnut jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení, lze ústavní stížnost podat proti předchozímu rozhodnutí, jímž bylo rozhodováno o procesním prostředku k ochraně práva, které bylo tímto mimořádným opravným prostředkem napadeno, a to ve lhůtě 60 dnů od jeho doručení. Jinak řečeno, v případě, že stěžovatel napadl rozhodnutí odvolacího soudu dovoláním, přičemž o přípustnosti dovolání rozhoduje sám dovolací soud, nelze poté podanou ústavní stížnost směřující proti rozhodnutí odvolacího soudu odmítnout pro její opožděnost. K souběžnému podání ústavní stížnosti a dovolání již není žádný důvod, neboť i v případě, že by dovolací soud rozhodl, že dovolání není přípustné, nelze ústavní stížnost proti rozhodnutí, jež rozhodnutí dovolacího soudu předcházelo, odmítnout jako opožděně podanou. Tyto výše uvedené úvahy jsou v projednávané věci relevantní z toho důvodu, že telefonickým dotazem dne 22. 9. 2009 bylo zjištěno u Městského soudu v Praze, pracoviště Slezská 9, že v předmětné věci bylo podáno dovolání, o němž dosud nebylo Nejvyšším soudem ČR rozhodnuto. Stěžovatel ostatně tuto okolnost v návrhu výslovně uvedl s tím, že tak učinil z procesní opatrnosti. Stěžovatel tedy tím dal jednoznačně najevo, že právě dovolání pokládá za poslední procesní prostředek, který může odstranit tvrzenou protiústavnost ve vztahu k rozhodnutím soudů nižších stupňů. Za této situace lhůta k podání ústavní stížnosti proti rozhodnutí dovolacího soudu o dovolání, a rovněž tak i proti rozhodnutí odvolacího soudu, začne běžet až dnem doručení rozhodnutí dovolacího soudu. Pokud by byla ústavní stížnost věcně posouzena před rozhodnutím Nejvyššího soudu ČR o dovolání, mohl by Ústavní soud nepřípustným způsobem zasáhnout do rozhodování obecných soudů. Naopak v případě přerušení řízení až do rozhodnutí dovolacího soudu by zbytečně prodlužoval své řízení, aniž k takovému procesnímu kroku je reálné opodstatnění. Protože rozhodnutí dovolacího soudu v dané věci nelze předjímat, je ústavní stížnost za popsané procesní situace předčasná. Vzhledem k výše uvedenému, aniž by se Ústavní soud zabýval meritem věci, ústavní stížnost odmítl podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako nepřípustnou. --- [Kanonická webová stránka](https://pravnianalyza.cz/judikaty/us/III-US-1848/09-1)