# Ústavní soud, sp. zn. III.ÚS 182/2000

- Soud: Ústavní soud
- Spisová značka: III.ÚS 182/2000
- ECLI: ECLI:CZ:US:2000:3.US.182.2000
- Typ rozhodnutí: Usnesení
- Datum rozhodnutí: 20. 9. 2000
- Datum zveřejnění: 30. 10. 2007
- Předmět řízení: základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek
- Klíčová slova: spoluvlastnictví/podíl
- Dotčené předpisy: 140/1961 Sb., § 51; 40/1964 Sb., § 149

## Výrok

Ústavní stížnost se odmítá.

## Odůvodnění

Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu po odstranění vad podání ze dne
20. března 2000, dne 30. června 2000, napadl stěžovatel pravomocný rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 1. října 1982 (4 C 235/80 - vydaný ve věci bezpodílového spoluvlastnictví manželů) a tvrdil, že jím napadené rozhodnutí obecného soudu zasáhlo do jeho "ústavně zaručených základních práv a svobod (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod ve spojení s čl. 90, čl. 95 odst. 1 a čl. 96 odst. 1 Ústavy ČR), když jej z vyložených důvodů v důsledku nezákonného postupu zkrátil v jeho právech účastníka řízení"; stěžovatel, aniž by svá tvrzení co do porušení zmíněných práv blíže rozvedl, po vylíčení procesního průběhu věci navrhl, aby Ústavní soud rozhodnutí obecného soudu, jak vpředu je označeno, svým nálezem zrušil.
Ústavní stížnost je nepřípustná.
Jak z odůvodnění ústavní stížnosti, tak z rozhodovacích důvodů obecného soudu, pojatých do odůvodnění jeho rozhodnutí, je patrno, že stěžovatel, poté co jeho manželství bylo rozvedeno, vyvolal před již označeným obecným soudem řízení o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů, v jeho průběhu však z tehdejší Československé socialistické republiky vycestoval do USA, a protože toto jeho jednání nebylo v souladu s tehdejším právním řádem, byl (později zrušeným) rozsudkem Okresního soudu v Lounech odsouzen (pro trestný čin dle § 109 odst. 2 tehdy platného tr. z.), mimo jiné k trestu propadnutí majetku a pro občanskoprávní řízení, jehož se dotýká stěžovatelova ústavní stížnost, byla mu ustanovena opatrovnice v osobě soudkyně procesního soudu, jíž posléze byl také nyní napadený rozsudek doručen.
Podle tvrzení ústavní stížnosti se stěžovatel se skutečným meritorním i procesním stavem věci seznámil "v druhé polovině září 1999".
Meritornímu projednání stěžovatelovy ústavní stížnosti brání řada procesních překážek, které nelze překonat ani extenzivním výkladem zákonem stanovených podmínek; tak především je (v rozporu se zákonem o Ústavním soudu č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů) napadeno rozhodnutí obecného soudu I. stupně, nadto po zákonné lhůtě (§ 72 odst. 2 al. 1, 2 zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále jen zákona), kteréžto procesní skutečnosti již samy o sobě jsou důvodem nepřípustnosti ústavní stížnosti
(§ 75 odst. 1 zákona), zejména jestliže tvrzení stěžovatele, že procesním postupem obecného soudu byl "nezákonným způsobem zkrácen na právech účastníka řízení", nemá - pro ustanovení opatrovníka (§ 29 odst. 2 tehdy platného o. s. ř.), vzhledem k jeho tehdy neznámému pobytu - oporu ani ve skutečném stavu věci ani v zákoně.
Jestliže stěžovatel, jak sám tvrdí, se se skutečným i procesním stavem věci seznámil v druhé polovině září 1999, a měl-li za to, že postup obecného soudu, případně jeho zastoupení opatrovníkem nebyly v souladu se zákonem, bylo na něm, aby přiměřeným způsobem o nápravu též tvrzených meritorních vad vydaného rozhodnutí usiloval především v rámci obecného soudnictví, neboť - jak již řečeno - jeho ústavní stížnost z vyložených důvodů věcně projednat nelze.
Pro takto vyložené důvody byla stěžovatelova ústavní stížnost posouzena jako nepřípustná a o ní jako takové bylo rozhodnout odmítavým výrokem [§ 43 odst. 1 písm. e) zákona], jak ze znělky tohoto usnesení je patrno, aniž by se jevilo účelné vésti stěžovatele k odstranění formálních vad ve vykázané plné moci jeho zástupce (§ 31 odst. 1 zákona).

---

[Kanonická webová stránka](https://pravnianalyza.cz/judikaty/us/III-US-182/2000-2000)