# Ústavní soud, sp. zn. III.ÚS 181/95

- Soud: Ústavní soud
- Spisová značka: III.ÚS 181/95
- ECLI: ECLI:CZ:US:1995:3.US.181.95
- Typ rozhodnutí: Usnesení
- Datum rozhodnutí: 23. 8. 1995
- Datum zveřejnění: 30. 10. 2007
- Předmět řízení: Výlučná pravomoc odvolacího soudu, zda vysloví přípustnost dovolání proti svému potvrzujícímu rozsudku jako výrazu nezávislosti
- Dotčené předpisy: 1/1993 Sb., čl. 4; 2/1993 Sb., čl. 36 odst.1; 99/1963 Sb., § 238 písm.2

## Právní věta

Smyslem dovolání podle § 238 odst. 2 písm. a) občanského soudního řádu je umožnit posouzení právních aspektů rozhodované věci dovolacím soudem v případech spojených na straně jedné s řešením případu "po právní stránce zásadního významu" a na straně druhé se shodným rozhodnutím soudů prvního i druhého stupně. Jde tudíž o určitou možnost sebereflexe soudů v případech, kdy soudy prvního i druhého stupně dospěly v řešení právních aspektů případu k závěru "zásadního významu". Za rozhodnutí "po právní stránce zásadního významu" nutno považovat zejména ta, která se odchylují od ustálené judikatury nebo přinášejí judikaturu novou, a to s možným dopadem na rozhodování soudů v obdobných případech.¨

Posouzení "zásadního významu" právní stránky případu je věcí nezávislého soudního rozhodnutí, jež není předmětem přezkumu ze strany Ústavního soudu.

## Výrok

Návrh se o d m í t á .

## Odůvodnění

I.
Ústavní stížností, podanou Ústavnímu soudu České republiky, je požadováno zrušení usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 25. dubna 1995, č. j. 3 Cdo 31/95-129, a rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 15. listopadu 1994, č. j. 10 Co 393/94-109.
V řízení před obecnými soudy se stěžovatelka domáhala nahrazení projevu vůle k uzavření dohody o vydání nemovitosti. Proti rozsudku odvolacího soudu, kterým bylo potvrzeno zamítavé rozhodnutí soudu I. stupně, podala stěžovatelka dovolání s odkazem na ustanovení § 237 písm. f) o. s. ř., ve kterém namítala skutečnost, že nebyla k jednání řádně obeslána, čímž byla, podle jejího názoru, zbavena možnosti vyjádřit se ke všem pro věc rozhodným skutečnostem.
V ústavní stížnosti, směřující jak proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 25. dubna 1995, č. j. 3 Cdo 31/95-129, tak i proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 15. listopadu 1994, č. j. 10 Co 393/94-109, stěžovatelka vytýká Krajskému soudu v Praze neposkytnutí dovolání podle § 238 odst. 2 písm. a) o. s. ř., čímž, podle mínění stěžovatelky, bylo znemožněno Vrchnímu soudu v Praze přezkoumat věc samu. V postupu obou soudů spatřuje pak porušení ústavních garancí ochrany vlastnického práva podle čl. 4 a čl. 9O Ústavy České republiky.
K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud České republiky od Okresního soudu v Mladé Boleslavi vyžádal spis sp. zn. 8 C 314/92.
II.
Podle § 238 odst. 2 písm. a) o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, jestliže odvolací soud vyslovil ve výroku svého potvrzujícího rozsudku, že je dovolání přípustné, protože jde o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu.
Smyslem uvedeného důvodu dovolání je otevření možnosti posouzení právních aspektů rozhodované věci dovolacím soudem v případech, spojených na straně jedné s řešením případu "po právní stránce zásadního významu" a na straně druhé se shodným rozhodnutím soudů prvního i druhého stupně. Jde tudíž o určitou možnost sebereflexe soudů v případech, kdy soudy prvního i druhého stupně dospěly v řešení právních aspektů případu k závěru "zásadního významu". Za rozhodnutí "po právní stránce zásadního významu" nutno považovat zejména ta, která se odchylují od ustálené judikatury nebo přináší judikaturu novou, a to s možným dopadem na rozhodování soudů v obdobných případech.
Posouzení "zásadního významu" právní stránky případu je věcí nezávislého soudního rozhodnutí, jež není předmětem přezkumu ze strany Ústavního soudu.
Dovolací důvod podle § 238 odst. 2 písm. a) o. s. ř. svým smyslem přesahuje rozhodovaný případ a týká se zejména vytvoření procesního nástroje, sjednocujícího judikaturu soudů. Neposkytnutí dovolání podle uvedeného důvodu tedy nelze považovat za odepření soudní ochrany základních práv a svobod, a tudíž za porušení čl. 4 a 90 Ústavy České republiky.

Na základě uvedeného nutno posuzovat návrh za zjevně neopodstatněný, čímž byl naplněn důvod jeho odmítnutí podle § 43 odst. 1 písm. c) zákona č. 182/1993 Sb.

---

[Kanonická webová stránka](https://pravnianalyza.cz/judikaty/us/III-US-181/95-95)