# Ústavní soud, sp. zn. III.ÚS 178/04

- Soud: Ústavní soud
- Spisová značka: III.ÚS 178/04
- ECLI: ECLI:CZ:US:2004:3.US.178.04
- Typ rozhodnutí: Usnesení
- Datum rozhodnutí: 6. 10. 2004
- Datum zveřejnění: 30. 10. 2007
- Předmět řízení: základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek/ukládání daní a poplatků; základní ústavní principy/demokratický právní stát/princip legality (vázanosti státní moci zákonem)
- Klíčová slova: daň/nedoplatek, rozhodnutí meritorní
- Dotčené předpisy: 337/1992 Sb., § 32

## Výrok

Ústavní stížnost se odmítá.

## Odůvodnění

Řádně podanou ústavní stížností brojila stěžovatelka - stručně shrnuto - proti jinému zásahu orgánu veřejné moci, který měl spočívat v tom, že F. nesplnil svoji zákonnou povinnost a neověřil splnění podmínek neplatnosti svého rozhodnutí (dodatečného platebního výměru ze dne 5. dubna 2000, čj. 26389/00/299921/1268), ačkoliv byl k tomu stěžovatelkou vyzván a zákon mu tuto povinnost v § 32 odst. 7 zák. č.
337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ZSDP), ukládá. F. tím porušil čl. 2 odst. 3 Ústavy ČR a čl. 2 odst. 2 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Stěžovatelka se domnívá, že neplatnost předmětného správního (daňového) rozhodnutí nelze zhojit opravnými prostředky ani v rámci správního soudnictví. Stěžovatelka dále rozvíjí svoji argumentaci a s poukazem na judikaturu Ústavního soudu (rozhodnutí ve věcech sp. zn. IV. ÚS 705/2000, IV. ÚS 471/02, II. ÚS 31/99, IV. ÚS 772/02, IV. ÚS 624/02, IV. ÚS 666/02) a obecných soudů navrhla, aby Ústavní soud zakázal F. pokračovat v porušování jejích základních práv a svobod, vyplývajících ze shora uvedených článků Listiny základních práv a svobod, a přikázal mu, aby zahájil řízení o splnění podmínek osvědčení neplatnosti rozhodnutí - dodatečného platebního výměru, jak je vpředu označen.

K výzvě Ústavního soudu (§ 42 odst. 4 zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen zákon o Ústavním soudu) se k ústavní stížnosti vyjádřil účastník řízení, F. Ve svém obsáhlém vyjádření poukázal na procesní aspekty dané věci a vyjádřil rovněž svůj názor na věcnou stránku věci. Uvedl - stručně shrnuto - že ústavní stížnost je nepřípustná s poukazem na rozhodnutí Ústavního soudu ve věci III. ÚS 62/95 a IV. ÚS 471/02. Účastník řízení navrhl, aby ústavní stížnost Ústavní soud zcela zamítl.

Ústavní soud po pečlivém posouzení procesní stránky věci, s přihlédnutím k obsahu ústavní stížnosti a vyjádření účastníka řízení, konstatuje, že ústavní stížnost je nepřípustná.

Po přezkoumání, zda ústavní stížnost splňuje formální podmínky stanovené zákonem, dospěl Ústavní soud k názoru, že stěžovatelka především nevyčerpala všechny procesní prostředky, které jí zákon k ochraně jejího práva poskytuje, a proto se jedná o ústavní stížnost nepřípustnou ve smyslu § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. Dne 1. ledna 2003 nabyl účinnosti zák. č. 150/2002, soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen s. ř. s.). Podle § 4 odst. 1 písm. d) tohoto zákona obecné soudy ve správním soudnictví rozhodují mimo jiné i o ochraně proti nečinnosti správního orgánu (§ 79 a násl. s. ř. s.). Pokud tedy podle názoru stěžovatelky měl příslušný f. svým rozhodnutím osvědčit neplatnost předmětného rozhodnutí, neboť toto postrádá některou z podstatných náležitostí a správní orgán (f.) uvedené neshledal a nemá povinnost o tom vydat rozhodnutí, je v pravomoci správního soudu přezkoumat, zda byly splněny podmínky pro osvědčení neplatnosti rozhodnutí (tedy zda skutečně postrádá některou z podstatných náležitostí) a zda správní orgán (F.) svou nečinností (nevydáním rozhodnutí) neporušuje zákon (§ 32 odst. 7 ZSDP). Stěžovatelka tedy měla k dispozici procesní prostředek k ochraně svých práv; mohla se správní žalobou domáhat, aby příslušný krajský soud uložil správnímu orgánu povinnost vydat rozhodnutí ve věci samé nebo osvědčení (§ 79 odst. 1 s. ř. s.). Z ústavní stížnosti nevyplývá, že by stěžovatelka tento procesní prostředek, který měla k dispozici, využila, o čemž svědčí i petit její ústavní stížnosti. Nad rámec ústavní stížnosti Ústavní soud konstatuje, že podmínky pro použití ust. § 75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu nebyly ve věci této ústavní stížnosti shledány. Vzhledem k uvedenému se Ústavní soud nezabýval tím, zda ústavní stížnost není nepřípustná rovněž proto, že proti předmětnému rozhodnutí F. nebylo podáno odvolání a následně pak správní žaloba.

Z důvodů výše rozvedených Ústavní soud ústavní stížnost stěžovatelky odmítl z důvodu její nepřípustnosti [§ 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu], jak je z výroku tohoto usnesení patrno.

---

[Kanonická webová stránka](https://pravnianalyza.cz/judikaty/us/III-US-178/04-04)