# Ústavní soud, sp. zn. III.ÚS 178/03

- Soud: Ústavní soud
- Spisová značka: III.ÚS 178/03
- ECLI: ECLI:CZ:US:2003:3.US.178.03
- Typ rozhodnutí: Usnesení
- Datum rozhodnutí: 9. 10. 2003
- Datum zveřejnění: 30. 10. 2007
- Předmět řízení: základní práva a svobody/svoboda osobní; právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces
- Klíčová slova: důkaz/volné hodnocení, opravný prostředek - mimořádný
- Dotčené předpisy: 141/1961 Sb., § 2 odst.6, § 265b; 2/1993 Sb., čl. 36 odst.1, čl. 38 odst.2

## Výrok

Ústavní stížnost se odmítá.

## Odůvodnění

Ústavní stížností, podanou včas (§ 72 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále jen zákona) a i jinak v intencích zákona [§ 30 odst. 1, § 34, § 72 odst. 1
písm. a), odst. 4 zákona], napadl stěžovatel ve své trestní věci rozhodnutí obecných soudů [usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 18. prosince 2002 (3 Tdo 1057/2002) a rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 22. dubna 2002 (42 To 35/2002)] a tvrdil, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva obsažená v čl. 36 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 19. prosince 2001 (12 T 100/2001) byl stěžovatel uznán vinným trestným činem podvodu [§ 250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák.] a byl mu uložen trest odnětí svobody v trvání pěti roků. Současně bylo rozhodnuto i o náhradě škody (§ 228 odst. 1 tr. ř.). K odvolání stěžovatele byl tento rozsudek zrušen. Krajský soud v Brně, jako soud odvolací, rozhodl rozsudkem ze dne 22. dubna 2002 (42 To 35/2002), že se stěžovatel uznává vinným trestným činem podvodu (§ 250 odst. 1, 2 tr. zák.), kterého se dopustil tím, že:
* v době od 4. března 1998 do 22. listopadu 1998 v Brně, Jihlavská 12, ve vazební věznici, v cele č. 73, postupně vylákal od J. C., nar. 1966, pod legendou příslibu urychleného propuštění z vazby prostřednictvím svého právního zástupce JUDr. L., finanční částku ve výši cca 25.500,- Kč, ač věděl, že pro poškozeného nemůže nic udělat, neboť JUDr. L. nikdy právně zastoupen nebyl, tohoto neznal a v trestní věci J. C. nikdy nejednal,
* v době od 18.00 hod. dne 25. ledna 1999 do 13.00 hod. dne 4. března 1999 v Brně
u hotelu Grand a v Praze u hotelu Fórum postupně vylákal od R. C., nar. 1970, finanční částku ve výši cca 111.000,- Kč s tím, že zařídí propuštění jejího manžela J. C. z vazby, kterou vykonával ve Vazební věznici
Brno - Bohunice s tím, že finanční prostředky potřebuje na uplacení pracovníků Ministerstva vnitra ČR, vedoucího Kanceláře prezidenta republiky a "šéfa" státního zastupitelství v Brně, získané finanční prostředky si ponechal pro svoji potřebu ke škodě manželů J. a R. C.,
* v období několika dnů od 11. března 1999 z bytu na ulici Krasická xx, v Prostějově, vylákal postupně od R. C., nar. 1970, pod smyšlenou legendou plánované domovní prohlídky, různé věci jako oblečení, šperky, počítač, fotoaparáty, videokameru, videorekordér, audiokazety, mobilní telefony, OP a cestovní pas na jméno J. C., uvedené věci částečně společně s R. C. odvezl do svého nehlášeného bydliště Praha 2, o kterém tvrdil, že jde o byt patřící BIS a že se zde nachází trezor BIS, do kterého budou tyto věci uloženy, aby nebyly odhaleny při domovních prohlídkách, věci si ponechal a manželům C. způsobil dle znaleckého posudku škodu ve výši 161.683,- Kč.

Stěžovateli byl uložen trest odnětí svobody v trvání tří roků a dále bylo rozhodnuto
o náhradě škody.

Usnesením Nejvyššího soudu ČR ze dne 18. prosince 2002 (3 Tdo 1057/2002) bylo odmítnuto dovolání stěžovatele. V odůvodnění tohoto usnesení dovolací soud konstatoval, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Dovolání je dle něj v těchto případech určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Není se tedy možné dovolávat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, o což dle povahy dovolacích důvodů stěžovatel usiloval.

Stěžovatel brojil proti postupu Nejvyššího soudu ČR, který rozhodl v neveřejném zasedání, a dále tvrdil, že o termínu konání veřejného zasedání, na němž bylo Krajským soudem v Brně rozhodnuto o jeho odvolání, nebyl osobně vyrozuměn, proto se jej nemohl zúčastnit. V uvedeném spatřuje stěžovatel porušení čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Nadto stěžovatel napadá hodnocení důkazů nalézacím soudem, in concreto to, že odsuzující rozhodnutí jsou založena toliko na výpovědích poškozených (manželů Jaroslava a R. C.), přičemž stěžovatel svoji vinu popíral. Rozhodnutí Městského soudu v Brně je proto nepřesvědčivé a je v rozporu s čl. 36 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Stěžovatel v této souvislosti tvrdil, že:
* závěr, že poškozený C. předal ve vazební věznici částku 25.500,- Kč je vyvozen pouze z jeho výpovědi, přičemž stěžovatel si z věznice při svém propuštění žádnou částku neodnesl,
* výpověď poškozené C. obsahuje celou řadou vzájemně si odporujících tvrzení, pouze na její výpovědi je založen závěr o tom, že předala stěžovateli částku 111.000,- Kč,
* nebyl dostatečně podložen závěr obecných soudů o hodnotě věcí, které měl stěžovatel vylákat od poškozené C..
Na podporu svých tvrzení stěžovatel odkázal na nález Ústavního soudu ve věci
III. ÚS 532/01 a navrhl zrušení rozhodnutí Krajského soudu v Brně a Nejvyššího soudu ČR, jak jsou vpředu označena.

Ústavní soud si vyžádal spis Městského soudu v Brně sp. zn. 12 T 100/2001 a po jeho prostudování, s přihlédnutím k obsahu ústavní stížnosti, konstatuje, že ústavní stížnost je zčásti nepřípustná, zčásti zjevně neopodstatněná.

Stěžovatel v ústavní stížnosti tvrdil, že nebyl vyrozuměn o konání veřejného zasedání u odvolacího soudu (Krajského soudu v Brně). Z připojeného spisu Městského soudu v Brně sp. zn. 12 T 100/2001 vyplývá, že veřejné zasedání bylo původně nařízeno na 8. dubna 2002
v 8.15 hod., stěžovateli bylo předvolání doručeno dle doručenky dne 18. března 2002, vyrozumění jeho obhájci JUDr. J. V.pak dne 15. března 2002 (č. l. 350 spisu obecného soudu) a z důvodu nemoci stěžovatele bylo odvoláno a přeloženo na 22. dubna 2002 v 11.00 hod. Uvedené sdělení převzal stěžovatel dle doručenky dne 5. dubna 2002 a jeho obhájce dne 15. dubna 2002 (č. l. 353 spisu obecného soudu). Z protokolu o veřejném zasedání ze dne 22. dubna 2002 vyplývá, že se dostavil dr. S. v substituci za jeho obhájce, stěžovatel osobně přítomen nebyl. Současně bylo konstatováno, že stěžovateli bylo doručeno předvolání k veřejnému zasedání dne 5. 4. 2002 (č. l. 360 spisu obecného soudu) a bude se proto jednat v jeho nepřítomnosti (§ 263 odst. 4 tr. ř. a contrario). Substitut obhájce námitku nepřítomnosti stěžovatele nevznesl. Rovněž tak nebyla vznesena v dovolání stěžovatele (č. l. 402 až 407 spisu obecného soudu). Stěžovatel uplatnil toliko dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tedy, že dovoláním napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném hmotněprávním posouzení. Nadto je dovolací soud vázán uplatněným dovolacím důvodem dovolatelem vzneseným v dovolání. Jinými slovy, dovolatel v dovolání vymezuje rozsah přezkumné činnosti Nejvyššího soudu ČR (§ 265f tr. ř.). Za situace, kdy stěžovatel neuplatnil dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř., dle něhož lze dovolání podat z důvodu, že byla porušena ustanovení o přítomnosti obviněného v hlavním líčení nebo ve veřejném zasedání, se Ústavní soud nemohl tímto tvrzením zabývat, neboť stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které měl k dispozici (§ 75 odst. 1 zákona). Ústavní stížnost byla proto v této části Ústavním soudem odmítnuta z důvodu její nepřípustnosti [§ 43 odst. 1 písm. e) zákona].

Jako zjevně neopodstatněná byla ústavní stížnost shledána v části, kdy stěžovatel brojil proti postupu Nejvyššího soudu ČR, který rozhodl o jím podaném dovolání v neveřejném zasedání. K tomuto tvrzení se však sluší konstatovat, že dovolání je mimořádný opravný prostředek, který je přípustný jen z důvodů taxativně stanovených zákonem (§ 265b tr. ř.).
V opačném případě je dovolací soud odmítne (§ 265i odst. 1 tr. ř.). V případě odmítnutí dovolání lze toto učinit v neveřejném zasedání [§ 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.]. Nejvyšší soud ČR, jako soud dovolací, proto nepochybil, neboť jeho postup byl v souladu s požadavky příslušné procesní úpravy (trestního řádu). K porušení ústavně zaručených práv dojít nemohlo.

Obdobně tak je neopodstatněné tvrzení stěžovatele, že z provedených důkazů nevyplývá, že se dopustil trestného činu podvodu, neboť byl shledán vinným toliko na základě výpovědi svědků, poškozených manželů J. a R. C.. Zde nezbývá než připomenout, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a že mu nepřísluší "hodnotit" hodnocení důkazů obecnými soudy, a to ani tehdy, kdyby se s takovým hodnocením sám neztotožňoval (k tomu srov. např. nález ve věci III. ÚS 23/93 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR - svazek 1., č. 5,
Praha 1994), za předpokladu, že právní závěry obecných soudů nejsou v extrémním rozporu s učiněnými skutkovými zjištěními, což však Ústavní soud neshledal. Z odůvodnění rozhodnutí Krajského soudu v Brně, jak je vpředu označeno, vyplývá, že odvolací soud provedl výslech svědka M. S., který měl dle tvrzení stěžovatele v odvolání vyvrátit výpovědi obou poškozených. Z jeho výpovědi se však podává, že měl u sebe v držení věci stěžovatele související s projednávanou trestnou činností, které mu předala paní Z. T., u níž bydlel stěžovatel. I z tohoto je zřejmé, že stěžovatel nebyl usvědčen toliko na základě jediného důkazu (výpovědi poškozených). Krajskému soudu v Brně je sice možné vytknout obecnost úvah v odůvodnění jeho rozhodnutí, když stran konkrétností odkazuje zpravidla na rozsudek soudu I. stupně, přesto však je patrno, že toto rozhodnutí je zákonem stanoveným způsobem odůvodněno (§ 125 tr. ř.); pod aspektem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR) mu proto nelze nic vytknout.

Nelze proto než uzavřít, že z odůvodnění ústavní stížností napadených rozhodnutí plyne, že při provádění důkazů, jakož i při jejich hodnocení (§ 2 odst. 6 tr. ř.), se obecné soudy nedostaly do rozporu s ústavními principy řádného procesu (čl. 36 odst. 1 a násl. Listiny základních práv a svobod) a nebylo shledáno porušení tvrzených ani jiných ústavně zaručených práv a svobod. Závěry plynoucí z tohoto posouzení, tzn. zda se obžalovaný uznává vinným nebo zda se obžaloby zprošťuje, jsou součástí nezávislého rozhodování obecných soudů a za daných okolností pouhé odsouzení stěžovatele samo o sobě nelze považovat za porušení jeho základních práv a svobod. Poukaz stěžovatele na rozhodnutí Ústavního soudu ve věci III. ÚS 532/01 není, vzhledem k odlišné podstatě těchto případů, namístě. K porušení čl. 36 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 Úmluvy
o ochraně lidských práv a základních svobod tedy nedošlo. Zjevně neopodstatněnou část ústavní stížnosti nezbylo proto než odmítnout [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona], jak z výroku tohoto usnesení je patrno.

---

[Kanonická webová stránka](https://pravnianalyza.cz/judikaty/us/III-US-178/03-03)