# Ústavní soud, sp. zn. III.ÚS 170/2000

- Soud: Ústavní soud
- Spisová značka: III.ÚS 170/2000
- ECLI: ECLI:CZ:US:2000:3.US.170.2000
- Typ rozhodnutí: Usnesení
- Datum rozhodnutí: 11. 5. 2000
- Datum zveřejnění: 30. 10. 2007
- Předmět řízení: základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek
- Klíčová slova: vlastnické právo/ochrana, vlastnické právo/přechod/převod
- Dotčené předpisy: 172/1991 Sb., § 1; 2/1993 Sb., čl. 11 odst.1, čl. 11 odst.4; 99/1963 Sb., § 157 odst.2

## Výrok

Ústavní stížnost se odmítá.

## Odůvodnění

Ústavní stížností, podanou včas (§ 72 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále jen zákona) a co do formálních náležitostí ve shodě se zákonem [§ 30 odst. 1,
§ 34, § 72 odst. 1 písm. a), odst. 4 zákona], napadla stěžovatelka rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 16. prosince 1999 (2 Cdon 1293/97-220) a spolu s ním také jemu předcházející rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 11. března 1997 (20 Co 478/96-207) a tvrdila, že označené obecné soudy svými rozhodnutími porušily stěžovatelčino ústavně zaručené právo plynoucí z čl. 11 Listiny základních práv a svobod; podle odůvodnění ústavní stížnosti k porušení ústavně zaručeného práva stěžovatelky došlo tím, že obecný soud
II. stupně jako soud odvolací a Nejvyšší soud jako soud dovolací svými rozsudečnými výroky nevyhověly žalobě stěžovatelky na určení vlastnického práva k (označeným a blíže popsaným) nemovitostem zapsaným v kat. území M. Stěžovatelka proto navrhla, aby Ústavní soud svým nálezem obě rozhodnutí obecných soudů (viz vpředu) zrušil.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Jak z obsahu ústavní stížnosti, tak z odůvodnění jí napadeného rozhodnutí je patrno, že dříve zmíněné obecné soudy shledaly nesprávným tvrzení stěžovatelky, že posuzované nemovitosti nabyla vydržením, a to proto, jak podrobně vyložil odvolací soud, že "případná držba stěžovatelky se neopírala o právní důvod, který by jinak stačil k převodu vlastnictví" a dále též proto, že nebyly splněny podmínky zákona (§ 1 odst. 1, 2 zák. č. 172/1991 Sb.), neboť stěžovatelka dotčenými nemovitostmi k rozhodnému dni (23. listopadu 1990) nehospodařila a dovolací soud shledal závěry odvolacího soudu správnými; protože obě rozhodnutí obecných soudů jsou způsobem zcela dostatečným a zákonem vyžadovaným
(§ 157 odst. 2 o. s. ř.) odůvodněny, nelze jim z hlediska ochrany ústavnosti (čl. 83 úst. zák. č. 1/1993 Sb.) ničeho vytknout s tím, že Ústavní soud ve své ustálené rozhodovací praxi již dříve a opakovaně vyložil, jakou povahu má ustanovení čl. 11 Listiny základních práv a svobod a za jakých podmínek lze takto chráněnému právu poskytnout ústavní ochranu
(k tomu srov. např. nález ve věci III. ÚS 23/93 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1., č. 5, Praha 1994, a další); protože rozhodnutí Ústavního soudu jsou obecně přístupná, pro odůvodnění tohoto rozhodnutí zcela postačí stěžovatelku na ně odkázat, aniž by se jevila potřeba ke konstantní judikatuře Ústavního soudu cokoli dodávat.

Z takto rozvedeného důvodu byla ústavní stížnost stěžovatelky posouzena jako zjevně neopodstatněná, když zjevnost této neopodstatněnosti je dána jak (obecnou) povahou odůvodnění ústavní stížnosti, tak - a to především - ustálenou rozhodovací praxí Ústavního soudu, jak příkladmo na ni bylo poukázáno.

O zjevně neopodstatněné ústavní stížnosti bylo rozhodnout odmítavým výrokem [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona], jak ze znělky tohoto usnesení je patrno.

---

[Kanonická webová stránka](https://pravnianalyza.cz/judikaty/us/III-US-170/2000-2000)