# Ústavní soud, sp. zn. III.ÚS 1676/07

- Soud: Ústavní soud
- Spisová značka: III.ÚS 1676/07
- ECLI: ECLI:CZ:US:2007:3.US.1676.07.1
- Typ rozhodnutí: Usnesení
- Datum rozhodnutí: 23. 8. 2007
- Datum zveřejnění: 28. 8. 2007
- Předmět řízení: právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
- Klíčová slova: výkon rozhodnutí
- Dotčené předpisy: 2/1993 Sb., čl. 36 odst.1; 209/1992 Sb./Sb.m.s., čl. 6 odst.1; 120/2001 Sb., § 36 odst.4; 99/1963 Sb., § 253 odst.2

## Výrok

Ústavní stížnost a s ní spojený návrh se odmítají.

## Odůvodnění

Včas podanou ústavní stížností stěžovatelka požaduje zrušení shora označených rozhodnutí. Napadeným rozhodnutím potvrdil krajský soud usnesení okresního soudu, jímž byl zamítnut stěžovatelčin návrh na nařízení exekuce. Dovolání stěžovatelky bylo následně odmítnuto jako nepřípustné touto ústavní stížností rovněž napadeným usnesením Nejvyššího soudu. Rozhodnutí všech obecných soudů jsou založena na závěru, že exekuci nelze nařídit, pokud podpisy na smlouvách o postoupení pohledávek, jimiž oprávněná prokazuje svou aktivní legitimaci ve smyslu § 36 odst. 4 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád), nejsou úředně ověřeny. Stěžovatelka s tímto výkladem stručně polemizuje, a tvrdí, že rozhodnutími obecných soudů bylo porušeno její základní právo na soudní ochranu podle ust. čl. 6 odst. 1 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a podle ust. čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Její základní právo je prý nyní podle výkladu obecných soudů nevymahatelné, neboť pokud pohledávka platně přešla, musí být též soudně vymahatelná. Dále pak stěžovatelka v jedné větě své ústavní stížnosti navrhuje též zrušení ust. § 36 odst. 4 exekučního řádu, neboť toto ustanovení, "resp. důsledky jeho výkladu, je v rozporu s ustanoveními LZPS a Ústavy ČR uvedených výše".

Ústavní stížnost a návrh s ní spojený jsou zjevně neopodstatněné.

Ústavní soud neshledal žádný důvod, pro který by mohla vzniknout byť jen pochybnost o ústavní konformitě postupu obecných soudů při vydání napadených rozhodnutí. Nejvyšší soud se ve svém usnesení, kterým odmítl dovolání stěžovatelky, ústavně konformně vypořádal s dovoláním stěžovatelky, odkázal na svou judikaturu a dovodil, že dovolání není přípustné, protože nepředložilo otázku zásadního právního významu. V tomto kontextu Ústavní soud zdůrazňuje, že není běžnou třetí či dokonce čtvrtou instancí v systému všeobecného soudnictví. Závěr obecných soudů, že podpisy na smlouvě o postoupení pohledávky, jíž je prokazován přechod práva z exekučního titulu podle § 36 odst. 4 zákona č. 120/2001 Sb., musí být úředně ověřeny, je v souladu s rozhodovací praxí Nejvyššího soudu (viz judikatura v rozhodnutí Nejvyššího soudu citovaná), je v souladu se závěry právní doktríny (viz Bureš, Drápal, Mazanec, Občanský soudní řád - komentář, C. H. Beck, 6. vydání, str. 1180), a je i v souladu s teleologickým výkladem relevantních ustanovení exekučního řádu. Takovýto výklad nijak výrazně nezatěžuje postupníky ani postupitele, a ani nemění hmotněprávní dopady právních úkonů. Pokud stěžovatelka namítá údajnou nejednotnou praxi nižších obecných soudů, je třeba zdůraznit, že je na Nejvyšším soudu tuto judikaturu nižších soudů sjednotit (což nesporně judikaturou, na kterou se ve svém usnesení odvolává, Nejvyšší soud učinil). Vyslovení protiústavnosti právního závěru stěžovatelkou zpochybněného proto není na místě. Tím méně pak může být na místě stěžovatelkou (která je přitom zastoupena advokátem) nijak nevysvětlený návrh na vyslovení protiústavnosti napadeného ustanovení exekučního řádu, z něhož ve světle judikatury Nejvyššího soudu vyplývá závěr, který není, ve světle tohoto usnesení i usnesení stěžovatelce doručených již dříve, protiústavní.

Ústavní soud připomíná, že zákon o Ústavním soudu rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů v ust. § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pokud informace zjištěné uvedeným postupem vedou Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, ústavní stížnost bude bez dalšího odmítnuta. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nedostává charakter řízení kontradiktorního.

Ústavní soud proto došel k názoru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, a podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ústavní stížnost odmítl.

---

[Kanonická webová stránka](https://pravnianalyza.cz/judikaty/us/III-US-1676/07-1)