# Ústavní soud, sp. zn. III.ÚS 1639/11

- Soud: Ústavní soud
- Spisová značka: III.ÚS 1639/11
- ECLI: ECLI:CZ:US:2011:3.US.1639.11.1
- Typ rozhodnutí: Usnesení
- Datum rozhodnutí: 30. 6. 2011
- Datum zveřejnění: 12. 7. 2011
- Předmět řízení: právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
- Klíčová slova: výživné, manžel, dokazování, důkaz/volné hodnocení, dobré mravy
- Dotčené předpisy: 2/1993 Sb., čl. 36 odst.1; 94/1963 Sb., § 18, § 96 odst.2; 99/1963 Sb., § 132, § 120

## Výrok

Ústavní stížnost se odmítá.

## Odůvodnění

Ústavní stížností stěžovatelka navrhuje zrušení shora označeného rozsudku Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci, vydaného v řízení o výživné manželky, neboť má za to, že jeho vydáním došlo k porušení jejího základního práva na spravedlivý proces a soudní ochranu dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

Z obsahu ústavní stížnosti a z přiloženého rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci změnil rozsudek Okresního soudu v Přerově ze dne 6. 10. 2010 č. j. 15 C 20/2010-45 tak, že zamítl žalobu stěžovatelky, aby vedlejšímu účastníkovi (v řízení před obecnými soudy žalovaný) byla uložena povinnost platit na výživu stěžovatelky částku 5.000,- Kč měsíčně.

Podstatou ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatelky s tímto rozhodnutím odvolacího soudu. Stěžovatelka tvrdí, že odvolací soud v řízení o stanovení výživného nepostupoval v souladu s ustanoveními občanského soudního řádu. Postupu odvolacího soudu vytýká především nesprávné provádění a hodnocení důkazů a nesprávnou interpretaci a aplikaci § 18 zákona o rodině. Stěžovatelka nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu o tom, že z její strany došlo k porušení manželské věrnosti. Stěžovatelka tvrdí, že v daném případě porušil § 18 zákona o rodině především vedlejší účastník, v důsledku čehož došlo k rozbití manželství. Odstěhování stěžovatelky bylo pouze důsledkem a nikoli příčinou rozpadu manželství, a závěry odvolacího soudu o tom, že manželství plnilo svoji společenskou funkci, jsou, dle stěžovatelky, ničím nepodložené a nezdůvodněné.

Po přezkoumání ústavní stížnosti a napadeného rozsudku Ústavní soud neshledal žádný důvod, pro který by mohla vzniknout byť jen pochybnost o ústavní konformitě napadených rozhodnutí. Ústavní soud není další instancí v systému obecného soudnictví a není jeho úkolem zabývat se případným porušením běžných práv fyzických a právnických osob a korektností aplikace každého jednotlivého zákonného ustanovení, ledaže by to současně znamenalo porušení základního práva nebo svobody zaručeného normami ústavního pořádku.

V této souvislosti je zapotřebí připomenout, s odkazem na ustálenou judikaturu, že je zásadně věcí obecných soudů, aby hlediska pro určení výživného, stanovená v zákoně o rodině, uváděly v život aplikací v jednotlivých případech. Ústavní soud není další superrevizní instancí v systému obecných soudů, která by snad měla napravovat stěžovatelkou tvrzená pochybení, tedy přehodnocovat závěr odvolacího soudu o tom, kdo z manželů porušil manželskou věrnost.

Ústavní soud neshledal námitky stěžovatelky vůči postupu odvolacího soudu důvodnými. Jak vyplývá z napadeného rozhodnutí odvolacího soudu, tento soud postupoval v souladu s příslušnými ustanoveními zákona o rodině a občanského soudního řádu. Odvolací soud v odůvodnění napadeného rozhodnutí srozumitelně odůvodnil, z jakých důvodů dospěl k odlišnému závěru než soud prvního stupně, tj. že přiznání výživného stěžovatelce by bylo v rozporu s dobrými mravy (§ 96 odst. 2 zákona o rodině). Své závěry o tom, že přijímání finančních prostředků jednak od nového partnera stěžovatelky, a jednak od jejího manžela, je nutné považovat za jednání, které je v rozporu s dobrými mravy, odvolací soud řádně a logicky odůvodnil. Ústavní soud nezjistil, že by napadeným rozsudkem došlo k porušení stěžovatelčiných základních práv, jak tvrdí v ústavní stížnosti. Není účelné opakovaně reagovat na všechny argumenty v ústavní stížnosti uvedené za situace, kdy se jimi odvolací soud již dostatečně zabýval.

Ústavní stížnost je tedy zjevně neopodstatněná. Proto ji Ústavní soud, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků, odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.

---

[Kanonická webová stránka](https://pravnianalyza.cz/judikaty/us/III-US-1639/11-1)