# Ústavní soud, sp. zn. III.ÚS 1612/11

- Soud: Ústavní soud
- Spisová značka: III.ÚS 1612/11
- ECLI: ECLI:CZ:US:2011:3.US.1612.11.1
- Typ rozhodnutí: Usnesení
- Datum rozhodnutí: 11. 8. 2011
- Datum zveřejnění: 16. 8. 2011
- Předmět řízení: právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /povinnost soudu vypořádat se s uplatněnými námitkami
- Klíčová slova: správní soudnictví, poplatek/soudní, poplatek/osvobození
- Dotčené předpisy: 2/1993 Sb., čl. 36 odst.1; 150/2002 Sb., § 36 odst.3

## Výrok

Ústavní stížnost se odmítá.

## Odůvodnění

Ve svém podání stěžovatel požaduje, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označené rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, kterým byla zamítnuta jeho kasační stížnost proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 1. 6. 2010 č. j. 8 A 67/2010-12, jímž byla zamítnuta jeho žádost o osvobození od soudních poplatků v rámci řízení proti rozhodnutí České advokátní komory před tímto soudem. Stěžovatel vytýká napadenému rozsudku vcelku 26 právních vad (včetně označení "rozsudek") a dospívá k názoru, že postupem a rozsudkem došlo jednak ke zmaření jeho žádosti o osvobození od soudních poplatků, jednak to vedlo k nespravedlivému a vágnímu přezkumu jeho rozhodnutí u Nejvyššího správního soudu, který se s jeho námitkami nejen nevypořádal, ale navíc je zkomolil. Stěžovatel dále polemizuje s podle něj "společensky nebezpečnou doktrínou institutu individuálního osvobození" a navrhuje, aby Ústavní soud napadené rozhodnutí Nejvyššího správního soudu zrušil.

Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. S jednotlivými námitkami stěžovatele se vypořádal důkladně Nejvyšší správní soud ve svém rozsudku a své závěry velmi obsáhle odůvodnil. Námitky směřující proti samotnému rozhodnutí Nejvyššího správního soudu jsou polemikou, která však nepostihuje jádro problému z hlediska poslání řízení před Ústavním soudem, který není další soudní instancí, která by mohla v řízení pokračovat, neboť úkolem Ústavního soudu je přezkoumání napadeného rozhodnutí z hlediska zásahu do ústavně zaručených práv. Podstatné přitom je, že vlastní ústavní stížnost - ačkoli je podána advokátem - postrádá relevantní ústavněprávní argumentaci, nehledě na způsob, jakým je podána. Je to totiž evidentní, že byla vyhotovena samotným stěžovatelem, který si pouze opatřil razítko a podpis právního zástupce, který byl - jak musí Ústavní soud s politováním konstatovat - ochoten takovéto podání parafovat a opatřit razítkem. V takovém případě ovšem s tím důsledkem, že Ústavní soud nepovažuje za možné dále pokračovat ve vyjasňování toho, co vlastně z hlediska ústavně zaručených práv stěžovatel rozsudku Nejvyššího správního soudu vytýká. Podle § 34 ve spojení s § 63 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být totiž z podání nejen patrné, čeho se stěžovatel domáhá, nýbrž i z jakých ústavně relevantních důvodů tak činí. Aby tomu tak bylo, vyžaduje se, aby fyzické a právnické osoby byly v řízení před Ústavním soudem zastoupeny advokátem, který se na něj jejich jménem obrátí s podáním, které splňuje požadavky zákona o Ústavním soudu, stejně jako požadavky spisovné češtiny na srozumitelně formulovaný právnický text. Ústavní soud přitom k tomuto závěru dospívá s vědomím, že stěžovatel byl již vícekrát v řadě řízení o svých ústavních stížnostech na tyto požadavky výslovně upozorňován. S ohledem na skutečnost, že ústavní stížnost byla podána prostřednictvím advokáta, nepovažoval Ústavní soud za možné dále v instruování stěžovatele v této konkrétní věci pokračovat.

Ústavnímu soudu proto nezbylo než podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ústavní stížnost mimo ústní jednání odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný.

---

[Kanonická webová stránka](https://pravnianalyza.cz/judikaty/us/III-US-1612/11-1)